Den otevřených dveří sobotínského mauzolea rodiny Kleinů

Kam a jak jedeme?

Sobotínská hrobka či mauzoleum slavného průmyslnického rodu, který se dočkal i povýšení do stavu šlechtického, bývá návštěvníkům Jeseníků přístupná se vším všudy jen málokdy. Což je, samozřejmě, velká škoda, protože tato památka je svým způsobem opravdovým unikátem, a Sobotín, nacházející se v podhůří našich možná nejkrásnějších hor, je obcí nejen zajímavou, ale také dobře dostupnou. Leží totiž při silnici, spojující okresní město Šumperk s Ostravou, která pro něj i Sobotín bývala svého času dokonce městem nadřízeným, krajským. A donedávna sem zajížděl i ocelový oř. My se tentokrát z časových důvodů do Sobotína vydali autem, i když počasí přímo vybízelo k výletu v sedle bicyklu.

Za čím jedeme?

Samotná hrobka je pozoruhodnou neorenesanční centrální stavbou, která na první pohled zasáhne neznalého turistu jako blesk z čistého nebe. Musí totiž získat neodbytný pocit, že se z drsného severu ocitl na chvíli ve slunné Itálii. K tomu je navíc hrobka funkčně postavena na principu karneru, jen klasickou podzemní kostnici v tomto případě nahradilo „kryptové“ pohřebiště, zatímco horní kaple s výraznou kopulí zde najdeme. Celé mauzoleum vzniklo v poslední čtvrtině 19. století jako místo posledního odpočinku majitelů Sobotínských železáren a velkých odpůrců zavlečení kleče do Jeseníků. O významu tohoto rodu hovoří i fakt, že hrobka je dílem vídeňských architektů a malířů i francouzských sochařů. O to více zamrzí, že byla v minulosti opakovaně vykradena i poškozena a že i dnes je pořád tak trošku „ruinou“ …

Stejně, jako je unikátní kleinovská hrobka, tak je velkou vzácností i její zpřístupnění. Díky tomu bude asi následující informace pro mnohé zájemce velkým zklamáním. Mauzoleum totiž bylo naposledy zpřístupněno dne 21. dubna 2018 (od 10,00 do 17,00 hod.) a na další možnost  si budeme muset zase rok počkat. Pozitivem je naopak fakt, že obec Sobotín – jako současný vlastník hrobky – zahájí v květnu renovaci mauzolea, která potrvá až do podzimu letošního roku. Bohužel zde ale může v současné době proinvestovat jen asi 5,5 milionu korun, což pomůže jen podestě a schodišti, přesněji tedy obnově drenáží, sanaci zdiva a odvedení srážkové vody z ochozu pohřební kaple. Snad se ale nejedná o číslo konečné, protože minimálně voda (spodní i dešťová) je v jedné z nejohroženějších památek regionu problémem opravdu přímo kolosálním, a to již od roku 1890 …

I letošní „Den otevřených dveří mauzolea rodiny Kleinů“ byl svým způsobem výjimečný. Už jen díky tomu, že skutečně nádherné počasí vedlo organizátory akce k tomu, aby „nástěnky“ s dobovými fotografiemi přemístili z interiéru hrobky do lesoparku kolem ní. Jedna z nejvýznamnějších rodin rakouské monarchie poloviny 19. století a známí stavitelé železnic i mostů totiž celý den lákala až nečekané množství zájemců o tuto jedinečnou akci.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Pro nás se jednalo o výlet natolik krátký, že se nás tento bod až tak netýkal (tedy ne, že bychom si potom v Šumperku nedali nějaké to pivo). Sobotín má sice jen asi dvanáct stovek obyvatel, ale možností k posezení nabízí dost a dost. Například téměř přímo naproti mauzoleu se nachází oblíbený stylový Motorest Permoník.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Tentokrát jen a jen líbilo. Mauzoleum, zapsané na seznam našich památek v roce 1966, je totiž umístěno v příjemném ohrazeném lesoparku a jedná se o romantické místo s nezpochybnitelnou tajemnou atmosférou. Na někoho působí dokonce až strašidelně. Autor tohoto článku se navíc nikdy netajil tím, že jej všechny ty hrobky, kostnice a jiné funerální záležitosti přitahují až nečekaně silně. A navíc byl v kryptě mauzolea velice příjemný chládek ...

Ostatní informace

Naše náklady – pomineme-li provoz vozidla – tentokrát představovala nezbytná turistická vizitka (turistický deník jsme, pochopitelně, zapomněli doma, takže obří razítka skončila na „zapůjčených“ papírcích) a pohled. Prodávaly se zde ovšem např. také Turistické známky nebo leporela s historickými podobenkami Sobotína. A prodávající „obecní personál“ byl navíc – asi jako bonus pro všechny příchozí – znalý, vstřícný, příjemný i pohledný.

Zcela na závěr ještě pár základních informací o mauzoleu rodiny Kleinů, které jim mohl závidět i mnohý rod s dlouhodobě modrou krví. Mauzoleum postavili z cihel, obložených pískovcovými deskami v letech 1881 až 1885 a autorem projektu byl vídeňský architekt W.S. Baumheyer, který se podílel také na návrhu terasových parkových úprav. Zhotovitelem fresek v kapli byl pak vídeňský malíř Franz Jobst. Čtvercová krypta je z větší části podzemní a kryje ji terasa, v minulosti ohraničená kamennou balustrádou. Vrcholová centrální kaple má půdorys menší (kruhový s nikami ve tvaru kříže) a završuje ji tambur s kopulí a lucernou. V kapli i dnes můžeme vidět čtyři litinové anděly od Hanse Rathauského, kteří původně stáli na vnitřním ochozu, přístupném po šnekovém schodišti. V kryptě, která byla osvětlována kruhovým otvorem ve stropu (a tedy i podlaze kaple), byla umístěna socha Anděla smrti od francouzského sochaře Gustava Deloye. Kaple je přístupná schodištěm v centru průčelí stavby, do krypty se vstupovalo naopak zezadu. Tak sem vstupovali i vandalové, kteří mrtvé okradli a rakve poškodili. Teprve v roce 1999 byly zbylé ostatky pohřbeny do hrobky na sobotínském hřbitově.