Přes Kamenitý kopec ke Granátové skále aneb cesta kolem vysílačů a skal nadsobotínských

Kam a jak jedeme?

Tento tip na výlet vznikl v podstatě stejně jako jedna plzeňská kapela. Prostě Znouzectnost. A stejně jako hudba zmíněné skupiny to byla akce veskrze příjemná až relaxační. V rámci toho, že můj veškerý současný pohyb po místech přírodních i historických je silně omezen lékařsky určeným časovým limitem, nemohu se pouštět – jak se říká – do žádných větších akcí. I díky tomu si mohu zajít na místa od Šumperka nedaleká; do míst, na která jsem již dlouho nezavítal a dokonce se může zadařit i návštěva místa, na kterém se stávám onou prvničkou „nepolíbenou“, protože jsem tam nebyl ještě nikdy (nebo už paměťový koeficient nebyl schopen případnou návštěvu v dobách dávno minulých udržet). A právě na takové místo jsem – ke své velké radosti – narazil na právě (čeština je vskutku nádherná) popisovaném výletu.

Za čím jedeme?

S úderem dvanácté nasedáme s Martinou do auta a vydáváme se směr Sobotín, což je obec s přibližně 1.250 obyvateli. Nečeká nás zde tentokrát ani rodinná návštěva ani pracovní záležitosti. Nedaleko jednoho VTZ, jehož bezporuchový chod mám v pracovní náplni, zaparkujeme a přijdu si chvíli skoro jako v pracovním procesu. Takže raději rychle do příjemného stínu lesa na břehu říčky Merty. První stoupání do sedla mezi Sobotínem a Maršíkovem zvládáme po modré TZ a příjemné lesní pešině. Přechodem na žlutou se ovšem idyla mění, protože během dalšího výstupu se většinu času pohybujeme v bujné vegetaci, tvořené – bohužel – zejména kopřivou a ostružiním. Takové odběry krve - a že jich letos mám za sebou požehnaně - nebývají běžné ani na transfuzní stanici a naše nohy (hlavně já) a ruce (Martina) doteď vypadají jako po boji s lítou šelmou.

Otrhaní jako onen slavný písňový partyzán (skály nás však teprve čekají) se dostaneme k prvnímu – bezejmennému – vrcholu cesty, kterému dominuje náš první dnešní vysílač, patřící údajně jedné naší nejmenované soukromé televizní stanice (ta dříve Železná to ovšem není). Výhledy žádné, protože okolní stromky se nám už nějak vytáhly, a tak pokračujeme hned dál. Bohužel směrem dolů, takže nějaké nastoupané metry zase hned ztratíme. Není jich však závratně mnoho a u jakéhosi posedu je to už zase nahoru. Čeká nás nejvyšší místo dne, Kamenitý kopec (616 m) a také další telekomunikační vysílač. Vrcholová tabulka KČT nás také upozorní, že na jižních svazích kopce bychom si mohli do kapes nabrat něco granátů a jiného drahého kamení. Značené cestě se ještě vyhneme a neznačená cestička nás zavede k odlesněné části svahu, takže nějaký ten výhled na rapotínsko-losinskou stranu přece jenom máme. Od této chvíle již víceméně stále jenom klesáme (naštěstí ne ani na těle ani na duchu).

Již po kilometru nás čeké milé překvapení, zvané Černé kameny. Tyto se nacházejí ve výšce 550 m, na opačnou stranu od Sobotína můžete – o 400 výškových metrů výše – nalézt ještě jedny stejnojmenná skaliska. Kdybychom sem příšli z opačné strany, tak jdeme – po romantickém kamenném chodníčku - nejprve mezi různými skalkami a pak dojde k jejich postupnému zvětšování. Takto jsme hned uprostřed malého „skalního městečka“, které je tvořeno třemi mrazovými sruby a drobným kamenným mořem. O patnáct výškových metrů níže je ukrytý ještě jeden – téměř 120 metrů dlouhý – mrazový srub se svým vlastním minioceánem. Toto místo, o kterém jsem již na turistice psal (viz. https://www.turistika.cz/mista/cerne-kameny-skaly ), rozhodně stojí za návštěvu. V této souvislosti musím upozornit na fakt, že á natura vypadasjí Černé kameny mnohem lépe než na pořízených fotografiích. Chvíli radostně poskotačím a o pár desítek metrů dál najdeme i písemný doklad o tom, že jsme Černé kameny skutečně navštívili. Poté scházíme po serpentinách, tvořených kamenným chodníkem i lesní pěšinou dolů, přesněji k rozcestníku Nad Terezínem.

To už jsme patnáct metrů pod pětistovkou a čeká nás kilometr (řekl bych ovšem, že to bylo o něco málo více) ke Granátové skále. Jdeme teď po zelené TZ a vlevo nad námi se nachází Černé kameny a jejich „vyvržený odpad“. Ještě před Granátovou skálou nás čeká její – trošku nedomrlá – sestřička. Je ovšem – nejen díky poloze Slunce – lépe fotografpvatelná i dostupná. A pak už jsme pod tou skutečnou Granátovou skálou, která je dnes jedním ze zastavení Mineralogicky-naučné stezky Sobotín – Maršíkov. Tato stezka je první svého druhu v ČR a zavede vás do šesti významných mineralogických lokalit v Jeseníkách. Samotná skála, familierně nazývaná Granátovka, je mohutným mrazovým srubem, vysokým však „jen“ necelých 11 metrů. Je tvořena relativně světlými granátickými svory, přecházejícími do kvarcitů, používaných v sobotínských železárnách. Jak jsem již uvedl dříve, osvětlení nám zde moc nepřálo, takže jen pár dokumentačních snímků, malý kamínek na památku do kapsy a zahájit kilometrový sestup do Sobotína. .

Po suché trávě, uválcované stahovanými kmeny to klouzalo více než nepříjemně, ale cestu dolů jsme zvládli takřka bez pádu. Ještě krátká procházka kolem sobotínských chat, uklidňující pohled a ochlazení u kaskád místního veletoku (chudák Merta, v této chvíli ještě netuší, že za chvíli již rozšíří tok Desné) a je nejvyšší čas nasednout do přibližovadla. Přece jenom ještě zůstala chvilku na cigaretku a návštěvu osvěžovny. Velmi příjemné odpoledne.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Vzhledem k tomu, že se jednalo jen o krátký výlet, stačila nám malá pet láhev s tekutinou a dvě tatranky.Případným zájemcům však mohu vřele doporučit návštěvu velmi pěkně rekonstruované sobotínské občerstvovny, slavného Permoníku.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Líbil se nám celý výlet, ale kdybych měl vyzvednout na piedestal jen jedno místo, volil bych určitě Černé kameny. A abych jen nechválil, tak uvedu jako místo nepříjemné to úvodní stoupání po žluté TZ. Divoká vegetace nám tuto část cesty krátkodobě opravdu znepříjemnila.

Ostatní informace

Pokud nebudu počítat náklady na pohonné hmoty, uvedené poživatiny a závěrečnou návštěvu restaurace, jednalo se o výlet bezplatný. V každém případě to byla akce takříkajíc nízkonákladová.