Do Velkých Losin na Kladivo na čarodějnice

Kam a jak jedeme?

Vysvětlovat sáhodlouze cestu do Velkých Losin je doufám nošením dříví do lesa, lázeňská vesnice, spíše městečko je dobře dostupné automobilovou, vlakovou, autobusovou, cyklistickou i jinou dopravou v místech blízkých nejvyšších moravských hor, Hrubého Jeseníku.

Za čím jedeme?

Losiny jsou všeobecně známé díky skvostnému renesančně baroknímu zámku, lázním či ruční papírně. A právě ten první cíl nás aktuálně zajímá, neboť má s výletem mnoho společného. Psal se rok 1678 a v nedalekém Sobotíně chudá stařena Marina Schuchová z Vernířovic tajně ukryla hostii aby ji věnoval jedné sousedce za účelem zvýšení kravské dojivosti.

Malého prohřešku si ovšem všiml kostelník a podle známého hesla nechci bonzovat ale oznámit to musím, svěřil svůj poznatek faráři. Farář byl o všem značně horlivý a rozpoznal v relativně malém prohřešku vliv temných sil. Oznámiv to na patřičném úřadě, tedy ve vrchnostenské kanceláři ve Velkých Losinách byl základ tragédie položen. Za tehdy nezletilé dědice žerotínského panství spravovala majetky poněkud silně pobožná hraběnka do Galle, která celou situaci nenechala bez povšimnutí. I na její naléhání byl do Velkých Losin povolán již vlastně penzionovaný inkviziční soudce Jindřich Boblig z Edelstadtu, dnes bychom řekli ze Zlatých Hor. Dál už je historie celkem povšechně znám a to díky románu Václava Kaplického Kladivo na čarodějnice a stejnojmennému filmu. A právě film je tím zájmovým bodem našeho výletu. Řada filmových scén se odehrávala právě na zámku jak v exteriéru tak i v interiérech žerotínského sídla.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Výlet je to o všem vcelku krátký, může být zastávkou na další cestě, nebo doplněk návštěvy zámku, kde se odehrává i část samotného filmu. Vše je umístěno do zámecké přístavby, které se kdysi říkalo mateřská školka, dnes je v přízemí umístěna zámecká kavárna (tím je i vyřešeno případné občerstvení), samotný cíl je pak patro budovy, kde se odehrává výstava věnovaná zmíněnému filmu.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

V letošním roce (2019) totiž uplynulo 50 let co byl tento černobílý snímek uveden v našich kinech. Základní data filmu jsou možná známá, ale připomeňme si alespoň základní fakt, režisérem byl Otakar Vávra (tehdy již národní umělec). Na tvorbě filmu se podíleli špičkoví filmaři z tehdejšího Barrandova a na celkovém vyznění spektáklu mělo velký podíl i skvělé herecké obsazení v čele s Vladimírem Šmeralem. Hlavním protivníkem mu byl v roli šumperského děkana Lautnera slovenský herec Elo Romančík.

Vzniku filmového díla je věnována výstava fotografií z natáčení a zejména kostýmů, které měli hlavní postavy během natáčení k dispozici. Asi nejvíc kostýmu tak patří hraběnce de Galle (Blanka Waleská) a právě Bobligovi (Vladimír Šmeral). Kryštof Lautner jakožto farář měl garderobu jednodušší, obdobně to bylo i s jednotlivými čaroději nebo čarodějnicemi (byli souzeni muži i ženy). Ti většinou měli nějaký lepší oděv a jak se dostali do spárů inkvizitorů už většinou jejich šat nabral prostších podob nějakých dlouhých košil až pytlových oděvů.

Jak lze vypozorovat, krejčí a švadleny na Barrandově odvedli vcelku dobrou práci, nejde o žádné ošizené náhražky ale o solidní oděvní výrobky. Protože nejde o žádnou sériovou konfekci, byla cena za kostýmy určitě vysoká i v tehdejší československé „tvrdé měně“. Navíc jak se na výstavě uvádí, byly kostýmy použity snad jen v tomto filmu (až na jeden).

Výstava je organizována správci zámku, tedy Národním památkovým ústavem. Hlavní částí je tedy použitá garderoba. Mimo fotografií je pak několik doplňků v podobě mučících nástrojů apod.

Na svou dobu (i dnes) pozoruhodný film je ojedinělý i v celé filmografii Otakara Vávry. Pokud si uvědomíme, že svou kariéru začal na sklonku 30. let, filmoval i za války, v 50. letech 20. století se proslavil prorežimními husitskými velkofilmy je Vávrova tvorba 60. let malým zázrakem. Snad inspirován i svými žáky z FAMU se i některé jeho tehdejší filmy mohou zařadit do řady filmů, kterým se říká Československá nová vlna. A právě Kladivo na čarodějnice patří i k vrcholům této řady. Možná i malým epitafem. Fakt, že natáčení probíhalo v l. 1968–69 tedy v době Pražského jara a následné bratrské pomoci až příliš asociovalo z dobou následné normalizace. Střet jednotlivce s nekontrolovanou mocí je tu znát zcela zřetelně a nemůžeme se dodnes ubránit dojmu, že tvůrci filmu neměli na mysli jen zpracování látky historické a zcela aktuální v jakékoliv době.

Ostatní informace

Ale odpusťme si úvah o poslání filmu a umění vůbec. Výstava je otevřena prozatím o víkendech (červen a září). O prázdninách kromě pondělí denně. Základní vstupné je poměrně vysoké (110,- Kč), ale zapůjčení kostýmů asi bylo dosti mastné. Děti mají snížené vstupné, případně je k dispozici rodinná vstupenka. Vstupné se prodává v zámecké pokladně tak když budete chtít to altánku zajít, kupte si ho rovnou tam.