Dovolená v Náchodě ve dvou

Tipy na výlet • Romantika • Putování (více dnů) • Za kulturou • Do přírody

Kam a jak jedeme?

Letos jsme se rozhodli strávit společnou dovolenou v Náchodě. Jelikož jsme dobrodružní sběrači turistických známek a Náchod je plný krásných míst a nejen těch oznámkovaných, tak nebylo co řešit. Na dovfču jsme vyrazili jak jinak než vlakem.

Za čím jedeme?

Hned první den jsme vyrazili na Jiráskovu chatu po červené. Jenže tu jsme po chvíli ztratili z dohledu a samozřejmě, že jsme uhli z cesty. Tady se nedá moc ztratit a tak jsme si po chvilce přece jen našli cestu s pomocí místních cyklistek. Musím říct, že s těmi bytohy na zádech to byl docela záhul, navíc bylo horko. Nejhorší stoupák byl těsně pod chatou. Naštěstí jsme se na chatě mohli osvěžit. Není to tu vůbec drahé a jídlo nám tu velice chutnalo. Obsluha je navíc příjemná a velmi rychlá. Z venkovní zahrádky je nádherný výhled na Rozkoš. Člověk by nevěřil, jak je to daleko, když to vidí tak blízko. Jen chytit do dlaně.

K Maškům jsme se dostali v šest. Šest večer je v našem výletě velmi frekventované číslo. Protože každý den (ať už jsme chtěli, nebo nechtěli) jsme se na pokoj vraceli v šest.

Druhý den jsme měli v plánu obejít bunkry. Teda hlavně Milan se těšil jak malej :-).

Včera jsme přišli na pevnost Dobrošov trochu pozdě. Ale dneska se to dalo klidně vynahradit. Nejdříve jste sešli po (asi?) 161 schodech do útrob Zeleného (jmenuje se tak proto, že byl postaven na soukromém pozemku pana Zeleného). Nebudu prozrazovat všechny zajímavosti, průvodce Vás ochotně provede a když se ho na cokoliv zeptáte: "co budu vědět odpovím, co nebudu vědět, to si vymyslím".

V Březince mají otevřeno jenom o víkendech. Březinku zrekonstruovali a udržují nadšenci, kteří chodí jako každý smrtelník do práce. A tak jsme se vydali od Jiráskovy chaty po červené do Pekla. Tentokrát jsme se neztratili, zase tak šikovní nejsme. Ikdyž, člověku se jde těžko, když vidí jak moc do hloubky schází s vědomím, že to poleze nahoru. V Pekle jsme se zakempili na lavečce před obchůdkem, zblajzli zmrzlinu a pokračovali po "cestě z Pekla". Ještě než jsme vyrazili, pozdravili jsme se s Pekelským vodníčkem (hlídal pstruhy v soukromém rybníčku).

Mě osobně připomíná tenhle kamenný chlapík Gluma z Pána Prstenů. Ojojoj.. Stoupání bylo prudké a bolestivé pro povaleče jako jsem já. Ale Jiráskova chata a jídlo z ní vonící mě hnalo dopředu. Jaká byla úleva, když jsme šli zase z chaty dolů. A co je zvláštní? Honba za odpočinkem v chatě nás hnala takovou silou, že jsme byli rychleji nahoře než dole. Ještě jsem si musela vyfotit Můstek. Jak do něj Němci pálili (a zbytečně, bo mu poškodili enom fasádu), tak nasadili Můstku docela pěkný ksichtík. Když jsem se dívala poprvé, bylo mi na něm něco zvláštní. Tak jsme to vyfotila.

A opět jsme se vydali po červené na pokoj. (A zase jsme přišli v šest.)

Tuhle momentku jsem si nemohla nechat ujít. Pořád přemýšlel, jak oběhnout všechny bunkry...

A tady jen malá ukázka z výhledu. Nutné prožít.

Ve čtvrtek jsme byli tak utahaní, že se nám nikam nechtělo. Ale to by nebyla dovolená - s válením na kanapi. Apoň na zámek ;-) jsme se dohrabali.

Ta červená postavička pod zámkem... Ano to jsi Ty, Milísku.

V pátek nás čekala pevnost Josefov s otevřenou náručí. Busem jsme se vydali z náchoda do Jaroměře...

Na snímku je soutok Labe a Metuje. V Josefově nás čekal (hlavně pro mě) zlatý hřeb výletu - prohlídka chodeb v Josefově. Nejdříve jsme však prošli vojenské muzeum a musím se přiznat, že mě takové věci nezajímají, ale i mě se prohlídka líbila. Každý si tam najde aspoň něco, čemu rozumí (nebo si myslí, že tomu rozumí). Na prohlídku pevnosti jsme přišli trochu pozdě, ale pan průvodce na nás počkal. Už ze začátku mě zaujal svým hlasem pohádkového dědečka a svoji čapkou. U vchodu do pevnosti rozdal každé dvojici svítilničku se svíčkou. Mohli jsme se také podívat do chodeb - "větví". Tyto chodby se sužovaly a snižovaly až se v nich nedalo pomalu ani otočit. Naštěstí nikdo nezmizel a ani se nikdo neztratil. Prý by je sebrali při příští prohlídce. Náš světlonoš byl Milis (aby se nebál). Byla tma jak.. no jak v pevnosti.

Opět nebudu zveřejňovat vyprávění z prohlídky, neboť pan průvodce je bezpochyby mistr ve vypravování. Myslím, že by se nenašel nikdo, komu by se jeho povídání nelíbilo (s výjimkou mojí maminky - ta má klaustrofobii, ale ta tam s námi nebyla). Ve třetině prohlídky se nám pan průvodce "vytratil" a nechal nás dojít vlasntími silami. Po jeho instrukcích se jedna paní rozhodla, že tedy půjde první. A tak jako on, tak i já jsem se řídila jeho radami: "na tu fošnu nad kanálkem bych moc neskákal. Ona by měla vydržet, ale moc bych ji neprovokoval, nevím, kam by se až padalo." Nebo aspoň tak nějak to říkal. Když se objevil, prý mu duch popraveného vojáka poradil, kduy je zkratka, zhasnul nám "po demokratickém rozhodnutí (NE!!)" svíčky a "Zkuste si projít chodbami tak, jako vojáci - po slepu". Doufám, že vás to neodradí v prohlídce. Ale všem, jak jsme vylezli, se to moc líbilo a myslím, že bychom šli všichni znovu (i ta dvě malá dítka).

A protože jsme v honbě za bunkry a vynechali jsme Březinku, museli jsme to projít v sobotu znovu. Děda, co nás provázel, byl opravdu nadšenec. Dokázal upoutat i takového antivojenského hňupa jako jsem já. Podívala jsem se taky hledáčkem (a nechtějte po mě vědět, co to je za zbraň, já se v tom nevyznám, ale myslím, že to bylo to "dvojče").

V Březince byla docela i sranda, žádné chytrácké a naučené texty, prostě vyprávění zapálence. Na dotaz: Jak se čistil Diamantový příkop od nábojnic? pan průvodce nemusel ani přemýšlet:

"No, já bych tam hodil jeden granát a hned by bylo uklizeno, i s vetřelcem."

Taky se zmínil o tom, jak se střílelo v noci. Jelikož bylo vidět prd a na hledáčku byly souřadnice, nakreslili si vojáci svůj plánek a pak to mohli kosit. Ještě nám zdůraznil, že Březinky se nikdy nestřílelo na nepřítele (Němce). Od podepsání smlouvy to padlo a bylo to úplně zbytečné.

"A minule se mi tu jeden pán rozplýval, jak se díval a mířil, že konečně to míří na něco německého. Tak jsem se taky koukl - stál tam Kaufland." Na nákresy lehkého opevnění jako byla kdysi Amerika se můžete podívat zde.

Nakonec jsme si ještě prohlídli expozici v místním muzeu a konečně jsme našli tu podkovu, co ztratil koník Jiřího z Poděbrad, jak prchal z Náchoda. Chodili jsme kolem ní minimálně pětkrát :-D

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Ubytování jsme zvolili v soukromí u Mašků. Moc hodní lidé, pan Mašek umí debatovat o čemkoli a paní Mašková umí bezvadné buchty. Navíc od nich to není daleko ani pro sváču do obchodu ani do městského lesa Montace. Na polskou stranu je to jenom 2 km. A navíc okolo teče kyselka, takže žízní jsme též netrpěli. U Mašků jsme bydleli v Zeleném pokoji. Je to jediný pokoj, ze kterého se můžete podívat rovnou na Náchodský zámek.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Nejvíc se nám líbilo vlastně všude. Milan, vojenský a kosmotický nadšenec, chrochtal blahem nad vojenskými objekty a jejich průvodci, kteří bylli úžasní. A mě se nejvíc líbilo v Pekle a v Josefově. Společně se nám asi nejvíce líbilo v teple u Mašků - večer, kdy zmoženi putováním za bunkry, jsme padali na čumák.

Ostatní informace

Trochu jsme byli zmateni okruhy na zámku Náchod. Chtěli jsme si projít všechno, takž jsme vyžadovali jeden velký okruh. To však bohužel nešlo, protože v Náchodě mají okruhy rozděleny na tři + věž. Šli jsme tedy na druhý okruh, vstupenka nás stála pro oba jakožto studenty 70 Kč. Plné myslím stojí 50Kč/osobu. Vstupenka do pevnosti Josefov pro dva studenty je 40Kč, plná pak 40Kč/osobu. Vstupné do bunkru Březinky je 30Kč za studenta a plná 50Kč.

Ani na Jiráskově chatě to není vůbec drahé, vzhledem k tomu, že nás obsluhovali a vařili nám studenti (velice profesionální ;-) ). Jídlo bylo vynikající, no prostě jsme se nadlábli. Na iráskovu chatu jsme se vraceli rádi, Ono když je veliká žízeň, perfektně osvěží třetinka sodofky (10Kč).

Na víc už si nepamatuji, doufám, že to bude aspoň trochu stačit.