Horní Blatná, díl třetí

Kam a jak jedeme?

Když jsme tu před těmi už desítkami let s dětmi pobývali, byli jsme tak dvakrát na výletě ve vesnici (či městečku?) Potůčky. Věděli jsme, že tam je už všechno jinak, ale procházka přes lesy to tenkrát byla pěkná, inu na poslední výlet jsme se vypravili tam.

Dokonce jsme i pohrdli značenou cestou a vydali se ke kapličce severně od náměstí. Ani potom jsme značku nehledali a vyšli jsme luční cestou, která vedla přibližně správným směrem.

Na křižovatce nad městečkem jsme se dali Doprava, ale to spíš s tušením pěkných výhledů, než pro obavy z nějakého zabloudění. Do Potůčků by nás zavedly obě cesty, ta naše měla ještě tu výhodu, že nestoupala.

Výhled na Blatenský vrch se povedl, ještě lepší byly pohledy do údolí Kozího potoka notně poznamenaného starou důlní činností. A ještě před koncem louky jsem se zastavil na delší pokec s admirálem babočkou.

Vnořili jsme se do lesa a pod kopcem jsme i zahlédli červenou značku. A just jsme po ní nešli. Radši jsme odbočili doleva na širší lesní cestu. Přes nebe přecházel nějaký útržek fronty, takže světla ubylo, ale jeden z potůčků jsem udržel.

Na značku jsme nakonec nevyhnutelně narazili, napřed na červenou a žlutou, od nich ale za chvilku odbočovala po pěkné cestičce zelená. I ta vedla k cíli. Pozůstatky staré důlní činnosti byly vidět i tady.

Značka nás ale zanedlouho opustila. Na té křižovatce jsem dlouho bádal nad mapou. Dokonce tu i jakási informační tabule naučné stezky byla. Bylo možno jít po pěšince strmě se svažující mezi chaty, u které nebylo poznat, jestli nekončí někde u vrátek, nebo po cestě pohodlnější, evidentně i průjezdné. Po nějaké, nepříliš dlouhé, době de ukázalo, že pěšinka byla správně, i když jí i nějaký nervózní pejsek hlídal. Ale nic se nedělo, do Potůčků jsme jen přišli z trochu jiné strany a bylo tu i leccos vidět. Cedulku, kterou jsme potkali, jsem poslal kamarádovi, má ženu i dceru Dorotu. Ocenil to, prý přeposlal mnoha jejich společným známým.

Hned poté se na dvoře usedlosti po našem pravoboku vyskytoval kozel až extrémní velikosti. Motal se tam i poník a byli asi tak stejně velcí. Společné foto si ale zřejmě nepřáli.

Prvním místem, které jsme z Potůčků viděli, bylo úpravné sídlišťátko. Několik domů postavených takřka v obranné pozici, uvnitř bloku parkoviště s důrazným upozorněním, že tady smí stát jen místní. Vyšli jsme na silnici, vlevo na obzoru se rýsoval dům, který vypadal jako hospoda pro místní, Doprava se šlo do centra obce, mělo tam být i informační středisko, které jsem z nějakého, dnes už neznámého důvodu toužil navštívit. Bylo sice pár minut po polední pauze, ale nikde nikdo. Šli jsme dál a ocitli jsme se v jiném, a pro nás nepříjemném světě. Z vesničky v krušnohorském údolí se stala jedna velká tržnice, převážně vietnamská, ale i jiné národnosti tam byly, prodávaly a nakupovaly. Špurky, houby, borůvky, oděvy, potraviny, jen knihkupectví jsem tam nikde neviděl. A nával tam byl, davem lidí projížděla auta i motorky, parkovaly na všech možných i nemožných místech, stres.

Došli jsme až ke křižovatce, po které se člověk mohl vydat buď na německou stranu, nebo do vnitrozemí, ale my jsme raději dali zpátečku. Pavlínu ještě zlákal poutač na hospodu, která byla trochu bokem ve svahu. Ceny se jí zdály mírné. Přehlédla, že jsou v eurech.

Zarazili jsme se až, u teď už otevřeného informačního střediska, kde jsem pro Pavlínu sebral pár informačních letáků (ona je docela sbírá) a informaci, že ta nadějná hospoda pro místní je i penzion, ale pravděpodobně otevírá až ve čtyři. Vedle byl parčík s lavičkami, tak jsme si posloužili rohlíkem se salámem a vodou z vlastních zásob.

Informace, kterou jsem obdržel, byla správná. Vyvěšený jídelníček i rozestavěné reklamní tabulky slibovaly pravé kulinářské zázraky za ceny mírné a v korunách, ale opravdu až od šestnácté hodiny. Blížila se čtrnáctá.

Jen kousek cesty po silnici a za železničním přejezdem se objevila žlutá značka, která nás měla nasměrovat zpět do klidné Horní Blatné. Samozřejmě, že stoupání je tu výživné, co jsme sestoupili, musíme i vystoupat. Pavlína samozřejmě zmizela v dáli a mně dohnali dva postarší mládenci v odění nepříliš turistickém. Sandály, silonové bundy, silonovou tašku v ruce jeden třímal. Ukázalo se, že jsou to brigádníci z jednoho skladů v Potůčkách. Po dlouhé době mají pár hodin volno a chtějí se podívat po okolí. Jak daleko je to na ten Blatenský vrch? Přečetl jsem si před chvilkou rozcestník, informaci o nějakých čtyřech či pěti kilometrech do kopce (v posledním úseku do strašného, však jsme ho včera scházeli), jsem doplnil útěchou, že nahoře je občerstvení s dobrým pivem a českými cenami. Jejich zrychlení bylo úžasné, Pavlína si snad ani nevšimla, že ji předběhli.

Minuli jsme zelenou odbočku, po které jsme šli do Potůčků, i tu cestu, po které jsme přišli, potkali se s červenou značkou, a nakonec jsme se přeci jen vyšplhali na místo, kde se ta červená od žluté oddělovala. Žlutá po velké cestě, štěrkované, se zbytky asfaltu, červená po hebké, skoro netknuté pěšince kolem potoka.

Trochu se mi ten potok zdál na přírodní úkaz moc rovný, až na konci tohoto příjemného úseku jsem zjistil, že jsem se nemýlil. Část vody Kozího potoka tu byla odkloněna pro zásobování starých důlních děl a my jsme se vlastně uprostřed hor ocitli na ostrově. Vlevo Kozí potok a tam někde vpravo taky. A bylo se i na co dívat, tu prosluněný pařez nad korytem, tu muchomůrka, u které jsem se dlouho zdržel, než jsem ji v lesním šeru zdokumentoval.

Byla to jedna z mála mladých houbiček, které jsme za třetí den procházek viděli.

Pavlína na mě čekala právě u té informační tabule. Už cestou do Potůčků jsme ji zahlédli. Značku jsme opustili a vraceli jsme se po vlastních stopách, po cestě neznačené. Ještě jsem si myslel, že si na kopci zase pokecám s nějakou babočkou, ale když jsme vyšli z lesa, zjistili jsme, že se začíná kvapem zatahovat. Déšť nás naštěstí chytil až v hospodě, a že to byla pořádná přeprška. Tentokrát to Modrá Hvězda nebyla, ale bohužel jsem si jméno nezapamatoval. Na internetu jsem potom zjistil, že na tom místě existuje jen prosperující pension na prodej. A to jsem tam chodil na pivo (a Pavlína tvrdí, že můj pohyb po republice by Statistický úřad mohl vysledovat podle vzrůstu a poklesu jeho spotřeby, no prostě ženská, přehání).

Návrat nám byl ulehčen zhoršením počasí trvalejšího charakteru. Najednou byl skoro podzim, a to nejen na horách. Nechtělo se nám ještě domů, stavili jsme se u mámy a jejích pejsků. Ale potom už konec výpravy.

Za čím jedeme?

Vydali jsme se, třebaže trochu jinými pěšinami, po stopách dětství našich potomků. Pěšinky byly pěkné, ale v dílčím cíli jsme narazili na tvrdou realitu.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Ubytování v penzionu Florián jsem vychvaloval už dvakrát. Jak jsme pojali večeři je už uvedeno v předchozí kapitolce. To, že si nepamatuju jméno restaurace, je zdá se jedno.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Cesta krásná, ale samotné, dříve malebné, Potůčky se mohou líbit snad jen masochistovi nebo šílenému nakupujícímu. Těch snad mezi turisty mnoho není.

Ostatní informace

Vstupné se neplatí, ale dobrou radu mohu dát. Do centra Potůčků nevstupujte, když už to jinak nejde, tak s rukou na peněžence a projít co nejrychleji. Však vám to okolí vynahradí.