Jak jsem se nenapil koutského piva (aneb z výcvikového tábora jezevčíků)

Kam a jak jedeme?

V neděli měli jezevčíci (oba dva zde ubytovaní) naplánovanou exkurzi na divočáky. Někam, kde je, chudáky mají v ohradě a oni si musejí nechat líbit, že na ně štěkají psi (takový jezevčík by pro ně byla asi chutná svačinka). Já jet nemusel.

Ještě plný síly jsem se vypravil do Koutu na Šumavě. To jsem si plánoval. Koutské pivo jsem už kdysi okusil a bylo lahodné. Teď jsem chtěl ochutnávat na místě činu. Že se při tom dost projdu, s tím jsem počítal.

Na internetové mapě není vyznačená naučná stezka, která tu tvoří okruh členitou krajinou, ale musím konstatovat, že je lépe značená, než klasické turistické stezky. První, co jsem musel udělat, bylo vyšplhat k lesu pokrývajícímu kopec Škarman. Ale výhled byl pěkný, i když trochu v oparu. V popředí kopec Koráb, v pozadí Šumava.

Zapadl jsem do lesa, ale úlevu od horka sluníčka to nepřinášelo. A to jsem ještě nevěděl, že tohle je jen předehra, dneska sluníčko občas za mráček zašlo, větérek se tu a tam pohnul. Další dny mělo být hůř.

Pěšina vedla chvíli po okraji lesa, občas tu byla po deštích ještě nahromaděná voda, ale obejít se to dalo. Idylka skončila po pár stech metrech. Zase slušné stoupání. Ale zvládnutelné a momentálně i v chládku. Po pravé ruce jsem měl vrchol Škarmanu a jednu chvíli jsem měl dojem, že cesta prochází zbytky jakýchsi valů. Ale o opevnění tohoto kopce se místní mapy nijak nezmiňují.

Kousek za tímto, buď umělým, nebo přírodním útvarem byla cedulka, která upozorňovala turistu, že se nachází pod Škarmanem. Zajímavý název kopce, původu jsem se nedopídil, ale připomíná to slovenského šarkana. Zajímavější než cedule byl řetěz vrostlý do nedalekého stromu. Byl relativně vysoko, ale potom jsem se dozvěděl, že je to vlastně běžná lesácká praxe, nechat zarůstat řetězy do lesa. Jen jsem se nedozvěděl proč.

Cesta se stala přívětivou, za chvíli konec lesa začal prosvítat, na něm odpočívadlo, kde jsem si už z dálky sliboval posezení a cigaretu. I kdybych si nesliboval, usadil bych se tam. Přes louku bylo parkoviště, na kterém halekala jakási rozjařená skupina juniorů a seniorů (tak jsem je alespoň na tu dálku odhadl, spíš podle hlasů). V klidu jsem počkal, až je halekání omrzí a louku jsem přešel. Samozřejmě se zastávkou kvůli výhledu na Kdyni. Za loukou, u parkoviště byl nejen pomníček padlým z první světové, ale i informační tabule, kde jsem se dozvěděl, že ten výhled je vlastně směrem k Všerubskému průsmyku, kde kníže Břetislav I. dal v roce 1040 co proto vojům císaře Jindřicha III. Vlastní bojiště bych odhadoval za těmi kopečky v popředí.

Na hrad jsem nechtěl, nejen kvůli kopci, ale i kvůli rozjuchané skupině, která tam vyrazila přede mnou. Kousek jsem stejně vystoupal, na hřebínku jsem narazil na zelenou značku vedoucí k jihu. To byl můj směr. Ke Koutu, k pivovaru. Cesta byla strmá (pravda, šel jsem z kopce) vymletá od deště, ale i od cyklistů. Mohl by někdo už těm lidem vysvětlit, že v určitých partiích mají používat cyklostezky? Tady vede opravdu úplně jinudy. V půli kopce jsem na té vymleté pěšině potkal stoupajícího staršího pána. Stoupal křepce, pozdravili jsme se a já samozřejmě uhnul. Ten byl sympatický. Pod kopcem se značka stočila po okraji lesa k severozápadu. Cesta byla chvílemi pěkná, ale pod kopcem samozřejmě tu a tam poznamenaná nedávnými dešti a v některých místech i divokými prasaty a cyklisty. Ale bývala to vyhlídková trasa. Omšelé lavičky tu zatím přežívají. Od jedné z nich jsem poprvé i pivovar uviděl. Okraj lesa jsem po chvíli opustil, po polní cestě jsem se spustil k úzké asfaltce, která sice vedla ke Koutu trochu oklikou, ale pohodlně. I tady bylo vidět, že voda tu nedávno řádila.

Sice asfalt, ale zase žádné bahno a příjemně mírně z kopečka. Tak mě to dovedlo až k osadě Starý Dvůr. Dneska je to sice, pokud jsem to dokázal odhadnout, záležitost chalupářská, ale památný dub je parádní.

Silnice se ke Koutu vinula, ale značka to brala zkratkou. Málem jsem ji přehlédl, ale bylo to pěšinkou k hlavní silnici, tu přeběhnout, notně podmáčenou loukou se dostat k železničnímu viaduktu, a za ním už byly první domy. Tedy, jednalo se o zadní trakt areálu, který byl možná kdysi honosný, dneska už to žádná sláva není. Taky mají na předních vratech ceduli s nápisem „Na prodej“. Teď jsem ale ještě šel po pěšince ohraničené zleva zdí, zprava strouhou, za které byla cítit nezaměnitelná vůně piva. Ještě takhle za roh a byl tu. Vedle vrat nekompromisní cedule „V neděli zavřeno“. Zmateně a žíznivě jsem to tu obcházel. Objekt pivovaru je malebný spíš ze strany, kostel tu mají pěkný, ale na něčem, co připomínalo náměstíčko po hospodě ani vidu, ani slechu. Sedl jsem si na lavičku, zapálil si a pil jsem vodu. Proti pivovaru. Tragédie. Naštěstí mi kluk, který šel kolem, poradil, že když půjdu po těch schodech nahoru, na nějakou hospodu narazím. A když tak je tam přeci Střelnice. Měl pravdu, byly tam hospody tři. Jedna hned na těch schodech. Ta byla zavřená docela důkladně. Petlice zajištěná dřevěným kolíčkem. Za schody Doprava, potom doleva a byla další. Otevřeno od dvou, nebylo ještě ani půl jedné. No koneckonců tam byla ta Střelnice. Koutské tam neměli. Když jsem si smutně postěžoval, že jsem ho chtěl okusit, byl jsem velmi ledovým hlasem ubezpečen, že „koutské nevedeme“. Dlouho jsem se nezdržel, jen jsem trochu hrdlo svlažil a unaveným nohám trochu odpočinku dopřál, vyrazil jsem zpět do Kdyně. Mohl jsem si vybrat, buď dál po zelené značce, nebo po silnici. Silnice nakonec vyhrála. Trochu kratší, menší převýšení a možná i nějaký výhled do kraje. Značka vedla lesem. Ale ještě, než jsem bývalé sídlo rýznburského panství opustil, potkal jsem kapličku, a studnu s pumpou, která vypadala jako pozlacená.

I silnice vedla do kopce, první, k čemu jsem dostoupal, byl hřbitov. Stál by i za projití, nápadnou hrobku jsem přes plot zahlédl, ale zarputile jsem stoupal dál. Poledne už minulo a s ním jeho opar, Rýznburk se rýsoval hned naproti (vlastně jsem se díval přes Kdyňskou brázdu). Pohled pěkný, ale smutný. Taková ta základní poučka, že na svažitém pozemku neoráme po spádnici a neosíváme ho kukuřicí, tu, dámy prominou, dostala poněkud na prdel. A z protějšího kopce to vidět bylo.

Kopec se pomalu zlomil, na začátku dědiny Starec se znovu připojila zelená značka, a já sestupoval k železnici. Od ní už byl kdyňský kostel jako na dlani. Další vesnicí bylo Prapořiště. Dvě verze pověsti o vzniku názvu jsem našel. Podle té vznešenější sem svážely vítězné české oddíly knížeti Břéťovi ukořistěné korouhve cizáckých vojsk, podle té pravděpodobnější právě tady přestalo bavit utahané vojsko ty hadry na klaccích tahat s sebou. V každém případě tu korouhve měly spočinout.

Potkal jsem tu pěknou kapličku, a mnohem mladší, ale opravená trafostanice, také oku lahodila.

Do Kdyně na náměstí už ukazovatel sliboval jen kousek. A opravdu, sice do kopce, ale s pěkným výhledem na Rýznburk, jsem byl za chvíli u nádraží. No a potom z kopce u autobusového, odkud byl výhled na zajímavě ozeleněný komín. Sotva jsem začal stoupat k náměstí, na protějším chodníku se objevila povědomá postava, ten starší pán, kterého jsem potkal pod Rýznburkem. Zase jsme se pozdravili, jeho zajímalo, jak daleko je k nádraží, a jestli je cestou nějaká hospoda. Na nádraží necelý kilometr, a hospoda? Ta tam není. Dopadlo to dobře, měl ještě dost času, aby se zachránil před smrtí na dehydrataci, a hospodu jsme na náměstí našli rychle. Pravda, zapadli jsme do nóbl hotelu U Černého orla, kde na nás místní smetánka hleděla poněkud podezřívavě. Dva šediví dědci, evidentně upocení, si stěžují, že by pivo mělo být chladnější. Popovídali jsme si nějakou čtvrthodinku, stíhal vlak, ale byla to chvíle příjemně strávená.

Mně čekaly ještě dva kilometry do kopce, dlouhého, táhlého a v horkém letním odpoledni únavného.

Za čím jedeme?

Já se opravdu, kromě krásné KRAJINY, těšil na to koutské pivo. Kdysi jsem ho ochutnal a bylo dobré. Ale co s tím nadělám. Prostě jsem měl štěstí jen na tu krajinu.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

S mámou jsme bydleli v chatové osadě Hájovna nad Kdyní, která je v majetku města. Nesmí se to plést se stejnojmenným kempem, který sousedí a patří automotoklubu. Ubytování v chatkách by bylo poměrně normální, nebýt všudypřítomné vlhkosti. U záchodů se člověk musel přesvědčit, jestli jde na ten, který má splachovadlo, ale teplá voda tekla. Areál je oplocený, ale zejí tu v té drátěnce mezery zvíci desítek metrů. Potkal jsem jen tři otevřené restaurace. Střelnice v Koutu na mně dobrý dojem neudělala, ale vypadalo to tam trochu, že počítají škody po nějaké svatbě či co. Ve Kdyni byla obsluha příjemná, ale na prosté turisty tu trochu zíraly noblesní postarší dámy. Ovšem restauraci Hájovna nacházející se pod oběma ubytovacími zařízeními musím chválit. I kuchyni, i obsluhu, i pivo.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Krajina krásná, na Rýznburku se možná nějaké vstupné platí, ale mají tam kromě zříceniny i rozhlednu, kromě toho, že jsem se nenapil koutského piva, si nemůžu na nic stěžovat.

Ostatní informace

Ani tady se za vstup do lesa nebo na náves žádné vstupné neplatí. Ten hrad, který jsem minul, možná nějaké vyžaduje, ale o jeho výši jsem se nezajímal.