Javorníky - neděle.

Kam a jak jedeme?

Ráno vyjíždíme z Karolinky jen na Kasárne. Nahoře nám vaří voda. Inu, 12let staré vozidlo si umínilo, že se mu do kopce nechce. Už včera na Kohútce mělo vodu téměř 120°C. Přičítal jsem to velkému stoupání. Jenže po otevření kapoty nejel ani jeden ventilátor. Zase budu mít práci. Starosti nechávám koňovi, má větší hlavu. Teď si nenechám kazit náladu. Tady je trochu problém s parkováním. Je zde málo míst. Slovenská strana, kde se nacházíme, však už na začátku jediné oficiální parkoviště rozšiřuje. Mimo ně má každá horská chata svoje vlastní soukromé. Jen pro hosty. Zaparkujeme tedy v ústí lesní cesty v jedné zatáčce, kde je dost místa. Mimochodem, po návratu z tůry zde stojí mimo našeho ještě šest aut. Tudíž je to zřejmě bráno jako další, neoficiální parkoviště.

Za čím jedeme?

Vybaveni na celodenní cestu vyrážíme. Nejdříve na obhlídku Kasární. Všechny zdejší stavby pěkně zapadají do tohoto místa. Původní, nebo rekonstruované, či nové rustikální stavby. Materiál z místních zdrojů - dřevo. Hned horní část skýtá krásné výhledy severním a severozápadním směrem na další části Beskyd. Zde také nalézáme žlutou TZ a jdeme po ní směrem na západ. Tím plánovaně obejdeme vrchol Velkého javorníku a hned po ránu tak budeme nabírat výšku pozvolněji. V lese, přibližně pod vrcholem Velkého javorníku, nacházíme krytou studánku „Prales“, jedinou s čerstvou vodou. Všechny další dále v okolí hřebene jsme nalezli vždy bez vody. Kousek před koncem lesa někdo ze Smrků u cesty ponechal asi metrové přírodní „patníky“. Zajímavý nápad využití. Posléze les končí a otevřený travnatý prostor otevírá další nádherné výhledy do modravých dálek. Za sedlem Gežov cesta opět trochu stoupá a po projití krátkého lesíka jsou další výhledy. Dál následuje necelé 2 km pěkný dlouhý, jen velmi mírně zvlněný, hřeben Stracence s výhledy. Celý úsek od sedla Gežov ke Stratenci je asi nejkrásnější z celé trasy. A k tomu skvělé počasí. Lepší už to být nemůže. Prakticky na plochém vrcholu Stratence 1055m n.m., se tyčí tři betonové kříže na paměť smrti 3 vojáků čs.armádního sboru při osvobozovacích bojích II. sv. války. Také je zde přístupná dřevěná rozhledna zr.1969. Dlužno podotknouti, že rozhled je zde skvostný i bez rozhledny. Opodál je pro návštěvníky zbudován krytý přístřešek se stolem a lavicemi, mapa a informační tabule. Ze Stratence pokračujeme přes Bukovinu – asi nejpralesovitější část bukového porostu - nejdříve dolů a pak zase nahoru na konec hřebínku s kótou 991m n.m. Jelikož je už poledne pryč a nám vyhládlo, u zdejšího bokem zastrčeného posezení se posilníme mobilním obědem. Ještě jednou s kopce dolů a nahoru a jsme na Malém Javorníku. Tentokrát z opačné strany, než včera. Nějací blázni si sem donesli draka, který tu v zarostlém okolí a při silnějším větru nemůže skončit jinak, než v hustém větvoví nejbližšího stromu. Jeho vyplétání z větví už nesledujeme. I sem došel na krátkých nožičkách od Kohútky jorkšírek. Dál to známe, tak otáčíme. Kousek zpátky, nedaleko od rozcestí s modrou je bokem také vyschlý pramen. I v těchto místech se objevuje poděs na krosmotorce, co se řítí blátivou cestou jako přízrak. Kolemjdoucí mu bezmocně spílají, což v řevu motoru a soustředění se na smyky v blátě neslyší. A stejně je mu to jedno. Na hřebenu Stracence se nemůžeme opět do sytosti vynadívat na úchvatné panorama výhledů. V sedle Gežov neodbočujeme na žlutou, kterou jsme od Kasární přišli, ale pokračujeme hlavním hřebenem dál na nejvyšší vrch – Velký javorník 1071m n.m. Teď se ani nezdá výstup moc náročný, protože převýšení z hřebene není velké. Od Kasární by to bylo víc. Na vrcholku je přímo pořadník na focení u kříže. Trpělivě čekáme, až se předchozí skupiny vystřídají a poslední opustí místo pro naši fotoupomínku. Vůbec nám to nevadí, času dost, sluníčko svítí, je tu příjemně. Využíváme to ke konverzaci s okolními. Ta je tak přátelská, že nám je dokonce nabízen frťan Wiliamovky z placatice. Wiliamovku neznám a odhalil jsem v ní velmi slušnou hruškovici. Dozvídáme se, že se tu žije stále doslovně československy. Nikdo tu nerozlišuje a nedělí lidi na Slováky a Moraváky. Jen se zdá, že k Čechům mají trochu dál. Z nejvyššího kopce už to může jít jen dolů. Ještě kousek průchodu pralesem a na malé vyvýšenině o kilometr dál se otevře výhled na sever přes malé kamenné městečko mužíků. Pak už zase jen dolů, do Kasární. Procházíme okolo, když vidíme, že se před chatou Lyžařského oddílu uvolnilo místo pod velkou tabulí „Soukromý majetek“. Zastavíme u něj a mudrujeme, zda by se sem dalo auto na noc přemístit. Z chaty vycházející paní to slyší a přátelsky nám říká, že klidně můžeme, protože je majitelka. Ani nám nenabízí nocleh (podle předešlého info od 150,-), v létě bez bufetu. Cedule je jen kvůli hlavní sezoně v zimě. Poděkujeme jí a auto přemístíme. Pak doplníme večerní kalorie a ve zcela tmavé a hluboké černi zatažené bezměsíční noční oblohy klopýtáme potmě napříč pastvinou zalít večeři pivem do horské chaty Fran. Tu nám místní doporučili při družném a velmi přátelském besedování na Velkém javorníku. Dobře natočené a ošetřené pivečko z černé Hory nám po dnešním výkonu chutnalo. Petr si dal ještě druhou menší večeři. Obsluha byla rovněž výborná. Zejména nás potěšila platba v českých korunách v poctivém přepočtu ze slovenských eur. Chatu můžeme doporučit.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Najedli jsme se z vlastních zásob a v horské chatě Fran. K ubytování je tu vícero možností. Lyžařským klubem počínaje přes Fran (www.fran.sk) , Bačarku, Javorku a další.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Super byl celý hřeben Javorníků a bukojedlový prales. Člověka rovněž potěší přátelské chování všech turistů a místních. Ochota personálu hotelu Fran a Lyžařské chaty. Nelíbil se nám samozřejmě divoký motorkář a někteří sobečtí nadlidé-cyklisté.

Ostatní informace

Ceny za jídlo v horské chatě Fran byly slušné, možnost platby v € nebo Kč.