Javorníky - sobota.

Kam a jak jedeme?

Původně jsme chtěli vyjet už minulý týden, jenže smutná událost v rodině to zrušila. Tak aspoň vyrážíme následující sobotu 26.října. V pátek to ještě nešlo. Naštěstí máme v pondělí svátek, tak si hor snad užijeme. Předpověď počasí tvrdí, že bude celý víkend pěkně. Celý hřeben Javorníků jsme kdysi šli s kamarády s přespáním pod širákem z Bumbálky až někam k Halenkovu. To už je ovšem drahně let. Tak si chci hřeben po čase trochu připomenout.

Za čím jedeme?

První den zahajujeme na beskydském Václaváku – Kohútce. Počasí a vidina posledního letošního pěkného víkendu opravdu přilákaly na parkoviště množství aut. Než sem člověk dojede těch 180 km, tak je dopoledne pomalu pryč. Nejdříve se tedy posilňujeme, neb nám cestou vyhládlo. Vydáváme se hřebenem na východ. Okolo horské chaty Spartaku a kus dál Portáše. Jsou stále pěkné. Klasické dřevěné stavby. Beton či cement na hory nepatří. Seshora se ještě před tím rozloučíme se sedlem výhledem na horskou chatu Kohútku na protějším kopci. Od Portáše je pěkný výhled na hromadu beskydských vrchů, hřebenů a hřebínků. Viditelnost je slušná. Za Portášem stále stoupáme z původní výchozí výšky asi 850m na Stolečný vrch do 961m. Odsud se hřeben jen mírně vlní do Frňovského sedla. Postupně řídnou davy, které si udělaly sváteční výlet do restaurací na horském vzduchu, kde jistě i cigareta na kyslíku hoří lépe. Zato nám se v lese objevuje nádhera. To musí člověk vidět vlastníma očima. Ani sebelepší fotoaparát tu zářivou, zlatou barvu vrcholů modřínů nevystihne. Tak svítivé zlato na modrém pozadí se vidí málokdy. Přírodě každopádně sluší. Zatímco okolo projíždí bez zájmu cyklisté, ani někteří výletníci by si té krásy nepovšimli nebýt našeho popocházení s hlavami namířenými kamsi nahoru a vybírání vhodného místa k focení. A to zklamání doma, že fotoaparát tu krásu vidí jinak. Nějak, jakoby lhostejně. Nebo je to místní atmosférou? Cestou potkáváme také hodně pejsků, spokojených s pobytem na čerstvém horském vzduchu. Jak tak jdeme cestou, slyšíme motor auta a pojednou se před námi vynoří zastavující teréňák. Zaklejeme, co to za vandala se zde po horách prohání autem. Jenže k vozu je připnutý vozík s nádobami a dalšími proprietami. K našemu údivu se ukazuje, že se jedná o soukromého majitele lesa s rodinou, co přijeli před zimou ošetřit mladé stromky proti okusu. Netušili jsme, že může v CHKO z české strany a rezervaci ze slovenské (viděli jsme tabuli) být privátní jádro oblasti. Už jsme mu málem vynadali. Trochu se tvářil, jako že on je tu doma a my na návštěvě. Ale rozhovor byl veden oboustranně celkem v pohodě. Chápu, že mu nebylo příjemné, když on tam pracuje a okolo chodí čumilové, co se tu jen flákají. Nicméně se loučíme a lezeme na kótu 976m. Odtud je to už jen kousek na vrchol Malého Javorníku s výškou 1019m. Výhled odtud je jen omezený. Asi půlhodinu jsme čekali, až si cyklisté odstraní kola z pahorku, aby se mohlo fotit něco jiného, než železo. Bicykly měli rozhozené po celém vršku. Ještě jdeme kousek dál, než se obrátíme nazpět. Z druhé strany máme totiž naplánovanou zítřejší trasu. Scházíme dolů stejnou cestou, kterou jsme přišli. Tentokrát si v pohodě všímáme originálních tvarů a rozložení zejména starých buků. Různě zakřivené tvrdými podmínkami na vrcholu hřebene i torza již odumřelých stromů. Tato jedinečná podívaná nás doprovází celý víkend. Na rozdíl od klasického pěstěného lesa se ve zdejší jedlobukové pralesní změti nenachází pravidelné jednotlivé kmeny, nýbrž stromy rostou vždy ve shlucích, či trsech po pěti, osmi i více jedincích vyrůstajících zdánlivě z jediného hnízda. Před Portášem se znovu kocháme výhledem od „řečnického pultu“ u posezení. Máme ještě čas, tak lezeme podél parkoviště pod Kohútkou nahoru na její vrchol. Na konci parkoviště před moc do přírody nezapadajícím oploceným hřištěm se tyčí dřevěná vyřezávaná a malovaná díla. Přicházíme k horní stanici lanovky s vyhlídkovou plošinou vedle horského hotelu. V šikmých paprscích nízko ležícího slunce je dobře fotografovatelný. Jen dlouhé stíny narušují jinak jednolitou plochu před ní. Ještě zacházíme kousek dál na druhou stranu kopce, abychom shlédli i panorama opačným západním směrem. V nízkoležícím slunci to však není ideální. Zbývá už jen vrátit se na parkoviště a přesunout se dolů a odjet do Karolinky. Před ní si ještě děláme krátkou procházku okolo zdejší vodní nádrže. Při mé poslední návštěvě Karolinky zde ještě nebyla. Tehdy Karolinka ještě neměla staut města. Ten získala až v r. 1998. Zato jsme tenkrát navštívili jednu z místních skláren. Čas běží a vše se mění. Zůstává v ní však, zejména na severovýchodní straně Karolinky, unikátní soubor lidové architektury 26 roubenek z konce 18. a 19. stol., s původními stodolami, seníky a dalším příslušenstvím. Je to jeden z nejcennějších souborů takových staveb dochovaných na původních místech. Po procházce jdeme povečeřet do pěkné roubené dřevěnice - restaurace Raťkovský šenk, kterou si pamatuji z minulých návštěv. Útulný rustikální interiér, klidná relaxační atmosféra s tlumenou hudbou na pozadí a skvělá nevtíravá obsluha výborně zakončila dnešní den. Jen by majitel mohl disponovat lepším pivem než je regionální Radegast. Naštěstí měli i Plzeň.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

V okolí sedla Kohútka je více možností na jídlo i nocleh. Nám plně vyhovoval Raťkovský šenk dole v Karolince.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Na hřebenu se nachází nádherný, divoký jedlobukový prales. Skvělá podívaná pro člověka, který se při chůzi okolo sebe dívá vnímavýma očima. Bohužel bychom byli spokojenější, kdyby tam bylo méně lidí. Ale to by si jistě přáli i ostatní návštěvníci, využívající posledního prodlouženého a z hlediska počasí, také posledního takového letošního období. Útulné prostředí Raťkovského šenku v Karolince.

Ostatní informace

Mimo nákladů na cestu jedinou útratu jsme udělali v Raťkovském šenku. Jídla běžných cen, pivo Prazdroj 38 Kč.