Králický Sněžník od Hynčic

Kam a jak jedeme?

Na Staroměstsko. Starých Měst je u nás poměrně dost, takže upřesníme, jedeme na sever Moravy pod Králický Sněžník. Staré Město je ovšem psané tak jak vidíme, přídomek pod Sněžníkem patří pouze železniční stanici, aby v tom nebyl zmatek. Nakonec první cíl ani není přímo vlastní centrum, ale jedna z částí s názvem Hynčice pod Sušinou. Veřejná doprava je sem poněkud skromnější, konkrétně žádná, nejbližší osadou (pomineme-li samotný Starák) jsou tak Chrastice se železniční zastávkou a ve všední dem sem z města jezdí jeden autobus, ale i tak je to z Chrastic do Hynčic další 4 km po cestě…

Za čím jedeme?

Nuže musíme se spolehnout na vlastní dopravní prostředek, což je určitým omezením. Ale když už do Hynčic dorazíme, nemusíme se bát žádné nudy. Ač jsou Hynčice spíše vnímané jako středisko zimních sportů, hlavně sjezdového lyžování, je tu co dělat i v létě. Samozřejmě se o to snaží zejména provozovatelé lyžařského areálu Kraličák, kteří nabízejí přijevším všemožné kratochvíle. Ale nejen ti se starají o povyražení výletníků. Protože jedno z prvních stavení, na které narazíme patří hotelu Sněženka, můžeme nějakou zábavu najít zrovna zde. K dispozici tu mají bazén, dětské hřiště a večer se dá krátit hraním bowlingu. Ale to bysme byli moc rychle hotovi.

Opodál Sněženky je ve svahu pod hřebenem Sušiny vystavěn (přesně zrenovován) nový penzion Kolovna. Jak název naznačuje, soustřeďuje se na vyžití převážně cyklistů. Ovšem hlavní budova je určena pouze k pobytu ubytovaných.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Ale nemusíme se obávat, o pár set metrů dál, vlastně za kostelíkem (který slouží jako ubytovací kapacita) má Kolovna svoji veřejnou pobočku. Ta se skládá z malého bike centra, kde si zájemci můžou vypůjčit nějaké kolo, ti méně zdatní i to na elektriku. U centra je zároveň malé bistro (točí tu Bernarda), v zimě je to vlastně nejbližší bufet u dolní stanice vleku (časem zřejmě i lanovky) na Štvanici. Součástí Kolovny je i hřiště na běžné i neběžné roztodivné sporty. O kus dál najdeme penzion Spartak, i tam se vaří vlastně na konci Hynčic, kde je centrum lyžařského areálu najdeme další hospůdku U vleku či nový architektonicky oceněný penzion Kraličák. Tam všude se dá něco pozřít, ale k tomu se může výletník i vydovádět na terénních kárách, koloběžkách, zdatnější zkusit lezeckou stěnu a vůbec.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Ale co si budeme povídat, největší atrakcí jsou hory, ve kterých Hynčice leží. Jak se praví, jsou pod Sušinou (1321 m). To je vlastně nejvyšší vnitrozemská hora pohoří Králického Sněžníku. Nejvyšší vrcholy, Tedy Králický Sněžník a Malý Sněžník máme společné se sousedy z Polska. Je logické, že řada návštěvníků Hynčic neopomene podniknout výstup na nejvyšší vrchol třetího nejvyššího pohoří ČR. V souvislosti s rozvojem aktivit v Hynčicích přibylo i pár turistických značek (i cykloznaček), které vyvedou výletníky do hor. Kdo se v horách příliš neorientoval, musel k výstupu na Kraličák použít některou z tras z vedlejších Stříbrnic. Nejsou sice tak daleko, ale přeci jen přes kopec, a pak se zase musí do kopce. Takže nyní se dá nahoru téměř přímo z Hynčic. K východišti místu výstupu na Sněžník směřujeme právě od lyžařských vleků. Tím pravým výchozím bodem je rozcestí „Štvanice“ (dříve Pevnůstky na Štvanici). Proč pevnůstky je vcelku zřejmé, kolem je v loukách několik bunkrů „Řopíků“. Ta pravá výstupová trasa je značená žlutou barvou, ale od Štvanice je to ještě nějaký kilometr a protože tu vede i zelená značka, využijeme této trasy, je to praktické, po modré bychom ztratili nějaké výškové metry. Značka nás vyvede k zatáčce u „Pánské“ černé sjezdovce. Už kvůli té Vyhlídce to stojí za to. Pokračujeme pohodlně po lesní cestě (červená cyklotrasa 4071), něco přes půlkilometru si užijeme pohodlnou cestu, ale po zatáčce už jsme u rozcestí. Název Stará Sněžníková upomíná, že jde o starou cest, kterou se na Kraličák stoupalo, než se postavila pohodlná cesta kolem Návrší. Už je to o poznání prudší, na 2,5 km musíme překonat v podstatě 250 výškových metrů, tedy žádné ulévání. Teď v létě si to naštěstí můžeme zpestřit sběrem nějakých lesních plodin. Zdejší borůvky jsou luxusní. Cesta ústí nedaleko lovecké chaty Ludmila a připojuje se k dnes tradiční lesní cestě s červenomodrým souběhem (od Návrší a a Adélina pramene). To už máme Sněžník téměř na dosah, pomineme-li fakt, že nějaký kilometr je ještě k sedélku Stříbrnická, odkud následuje závěrečný výstup na horu po červené značce. Ač je Králický Sněžník svým zjevem mimořádně přitažlivou horou, musíme se zmínit i o té stinné stránce hor. Ta je z velké části ovšem zaviněná lidskou činností. Celý severní a východní svah Stříbrnické hory (ale i Černé Kupy a dál) je pokryt značně zdevastovaným lesem. Hlavním viníkem jsou exhalace, ale i nevyvážená skladba lesa. Smrková monokultura je snáze náchylná podléhat různým pohromám a vlivům. Je paradoxem, že o stav zdejších lesů povětšinou nereferuje žádný ekologický magazín v našich veřejnoprávních médiích. V Česku není jen Šumava.

Nechme hořekování a vzhůru na vrchol. Od sedla Stříbrnická je naštěstí lesk vcelku uspokojivě zachovaný, malé hatě překonávají několik vrchovišť a pak kamenitou cestou na vrchol. Než ale dospějeme ke kýženému bodu, určitě nemůžeme vynechat jednu z atrakcí Kraličáku. U bohužel bývalé chaty, z které zůstaly jen základy dodnes stojí půvabná soška slůněte. Tu má na svědomí skupina mladých umělců z 30. let minulého století. Lichtenštejnova chata sice stála na rozhraní lesa, ale hlavním důvodem jejího zániku byla údržba, přesněji neúdržba podniku RaJ, který chatu nechal zlikvidovat v roce 1970. O chatě vyprávěla autorovi i maminka, která měla to štěstí ji navštívit na lyžařském výcviku.

Pramen Moravy vlastně sloužil jako zdroj vody pro chatu, odběrové místo je ukryté ve sklípku ve svahu hory. Dnes tedy všechna voda pokračuje do potůčku, který se rychle ztrácí v lavinovém svahu. Výborná voda je chladná i v parném létě. Po pár metrech strmějšího svahu se ocitáme na vrcholové plošině Králického Sněžníku. Značně plochý vrchol je zvýrazněn ruinou Vilémovi věže. Kamenná rozhledna byla pojmenována po tehdejším německém císaři, nakonec podobně na tom byl i Praděd, kde věž nesla jméno domu Habsburského. Po válce se Kladsko (a Slezsko) stalo součástí Polska a rozhledna vlastně stála na sever od státní hranice. Věž měla podobný osud jako chata na moravské straně, jen vydržela o něco déle (odstřelena na podzim 1973). I díky tomu měl autor štěstí ještě věž vidět při jeho první návštěvě Sněžníku.

Ač tedy bez rozhledny, výhled ze Sněžníku je velkolepý. Stačí jen stručně, nejbilžší vlastní pohoří, blízké Jeseníky, Orlické hory, za skutečně jasného počasí Krkonoše, nebo Soví hory, a zapomněl bych i na Rychlebské hory a jejich polské protějšky.

Když se nahoře potkáte s vojákem wehrmachtu a dáte sis s ním panáka, ani se nechce dolů.

Ostatní informace

Aby to nebylo úplně stejné, přeci jen dolů klasicky na Návrší, už kvůli tomu, že je to jediná taková normální chata na naší straně Kraličáku. Musím přiznat, že výstup z Hynčic je vlastně prvovýstup. Malým překvapením jsou i samotné Hynčice a jak se za pár let proměnily co do výstavnosti. Příjemný je i fakt, že oproti nedaleké „přeskopec“ Dolní Moravě je to pořád horská vesnička, žádný Disneyland. Kdo tedy nepotřebuje ke štěstí lanovky, oblačná monstra a různé hrací udělátka, tady je to pro něj jak stvořené. Jen si prostě musí tu zábavu více promyslet a zapojit i nějaký ten sval…