Mezi Moravou a Českem (Horní Orlice - pramen Tiché Orlice – Jeřáb – Svatá Trojice - Hedeč - Králíky)

Kam a jak jedeme?

V čase červencových státních svátků jsme se vydali na výlet, během kterého jsme několikrát překročili česko-moravskou hranici, viděli první nesmělé „krůčky“ jedné řeky, zdolali horu tisícovku a navštívili – mimo jiné - také několik sakrálních památek a jednu rozhlednu. Výlet to byl veskrze příjemný, nijak přehnané náročný a z výchozího bodu A jsme se po celou dobu pohybovali po svých. Jen do onoho zmíněného bodu jsme se museli nějak dopravit, v našem případě automobilem. No a tím bodem A se stala – jak název článku napovídá – obec Horní Orlice. Právě v této vesničce, která je vlastně dnes už součástí východočeské Červené Vody, odstavíme auto a po modré TZ se vydáme vzhůru. V té chvíli se nacházíme v nadmořské výšce 761 metrů.

Po nějaké době a dvou kilometrech dojdeme ke kamenné základně s dřevěným zastřešením a můžeme si chvíli připadat jako Luděk Munzar v známém TV dokumentárním seriálu. Jsme u pramene Tiché Orlice, ale v tom čůrku vody by ještě řeku, protékající například Letohradem, Ústím nad Orlicí nebo Chocní, viděl asi málokdo. V té chvíli jsme již ve výšce 850 metrů a šplháme dál k vrcholu Jeřábu. Musíme ještě překonat více než 150 výškových metrů a máme na to jeden kilometr. Po dokončení výstupu, který prokládáme malým borůvkobraním, se ocitáme v nadmořské výšce 1003 m. Nejsme tu sami, protože sem z opačné strany dorazila také trojice bikerů (dva + jedna), kteří právě řešili svou účast na letošním Rampušákovi. Kola i nohy všech tří svědčí o tom, že se nejedná o sváteční jezdce. Po krátkém rozhovoru se rozloučíme a před odchodem si ještě připomeneme, že jsme v nejvyšším bodu Jeřábské (i Hanušovické) vrchoviny, stojíme vlastně na hranicí krajů (Olomouckého a Pardubického) a kolem nás se to jen hemží ortorulami a migmatity.

Za čím jedeme?

Vzhledem k tomu, že až sem jsme téměř pořád stoupali, je jasné, že od této chvíle nás čeká převážně úbytek nadmořské výšky. Nejprve klesneme k rozcestníku Pod Jeřábem, odkud se vydáme po souběhu modré a žluté TZ ke kapli Nejsvětější - nebo v tomto případě častěji používané - Svaté Trojice. Tato lesní kamenná kaple byla postavena v roce 1898 a nachází se v nadmořské výšce 862 metrů. Tady dáme krátkou pauzu na tatranku a prohlídku okolí. Přece jenom se zde kromě kaple samotné nachází například jubilejní kameny knížete Jana II. z Liechtensteinu nebo různé radioaktivní prameny. Po návratu k rozcestníku Pod Jeřábem přecházíme na žlutou TZ a po ní se vrátíme až do výchozího bodu A, kterým je – jak známo – Horní Orlice.

Následuje krátký přejezd do Králík, během něhož pořád kopírujeme žlutou TZ. Nejprve nás čeká krátká zastávka a výstup na rozhlednu Val. Tato celkem nová rozhledna (co je to 11 let, že ano …) určitě stojí za návštěvu. Jedná se o 34 metrů vysokou ocelovou konstrukci s vyhlídkovou plošinou ve výšce 22 m. Musíte počítat s tím, že Vás čeká 102 schodů a že se nacházíte v nadmořské výšce 788,5 m. A jakými výhledy že budete za své úsilí odměněni? Těšit se můžete na celý masiv Kralického Sněžníku, hedečský klášter, Bukovohorskou pahorkatinu s vrcholem Suchý vrch, přírodní park Jeřáb, panorama Jeseníků, Orlické Hory i přilehlou část Polska. A nás čeká závěrečná část našeho výletu.

Tou je prohlídka areálu Hory Matky Boží, tedy klášteru v katastru obce Dolní Hedeč. Jedná se o krajinnou dominantu - v nadmořské výšce 760 m - na kopci, který se dříve jmenoval například Marienberg, Muttergottesberg, ale i Lysá hora. A protože se jedná o místo pozoruhodné, krásné a významné, prozraďme si o něm alespoň pár zajímavostí a historických informací. Například to, že sem byli v noci ze 13. na 14. dubna 1950 odvlečeni – v rámci nařízení komunistické moci a akce „K“ - všichni příslušníci mužských řeholnických řádů a vznikl zde tak mnišský koncentrační tábor, obehnaný ostnatým drátem, kde museli všichni radostně pracovat za státního dozoru. Mezi těmito pracujícími byli také pováleční správci Hory Matky Boží, tedy redemptoristé.

Zdejší monumentální poutní komplex založil a pojmenoval budoucí královéhradecký biskup a králický rodák Tobias Jan Becker. Stavba byla zahájena roku 1696, ale prý zde stávala nějaká svatyně již dříve. Za čtyři roky byl kostel vysvěcen a na jeho hlavní oltář byl umístěn Milostný obraz Panny Marie Sněžné. Od té doby se toto místo začalo nazývat Hora Matky Boží. Zmíněný Milostný obraz je kopií malby z baziliky Santa Maria Maggiore v Římě a byl darem Tobiase Jana Beckera, který jej doslova „vyžebral“ od hraběnky Putzardové ze Slatiňan u Chrudimi. Dodatečně byl obraz ozdoben stříbrnou tunikou, perlami a zlatým řetízkem.

Po dokončení kostela se začal ihned budovat klášter, do kterého v roce 1710 nastoupili Servité. Klášter byl mezi poutníky stále oblíbenější a např. v roce 1728 jich sem přišlo přibližně 152 tisíc. Klášter přežil i rušení poutních míst a klášterů výnosem císaře Josefa II.; údajně prý díky smyslu pro humor jednoho ze zdejších řeholníků, který na otázku „kde se nachází střed světa?“ odpověděl, že "přece tam, kde je Jeho Císařská Milost". Prvním velkým problémem se tak stala až jedna srpnová bouřka v roce 1846, kdy kostel po zásahu bleskem vyhořel. Naštěstí většina sbírky cenných barokních maleb a řezeb byla včas přenesena do ambitu a můžeme ji obdivovat dodnes. Koncem 19. století byl kostel vyzdoben v novorenesančním stylu, a to již zásluhou nových obyvatel kláštera, redemptoristů. A za půl století už klášter ničil komunistický teror. Redemptoristé zde pak s jezuity a salesiány žili a pracovali v nelidských podmínkách až do roku 1965. V roce 1968 byl areál otevřen pro veřejnost a přišly do něj sestry Neposkvrněného Početí Panny Marie, které zde zůstaly až do roku 2002. Poté se zde znovu objevili redemptoristé a od roku 2013 je areál kláštera ve vlastnictví Duchovní správy poutního kostela v Králíkách … a bez stálé přítomnosti řeholníků.

V době naší návštěvy to tady trošku vypadalo, jako kdyby se opět chystala nějaká pouť. Je tu plno, a to přesto, že je kostel uzavřen. Nebo spíše právě proto. Davy houstnou a za chvíli má začínat koncert vynikající houslistky Gabriely Demeterové, který jsme – bohužel - prošvihli už v Šumperku. Tady je také vyprodáno, možnost návštěvy památníku obětem internace nás nezaujala,

a tak jsme se spokojili alespoň s malým občerstvením ve zdejší restauraci. Pak ještě zastávka na prohlídku sajdkár u další osvěžovny a vyrazit domů.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Na výběr jsme měli možnosti cestou tam, Králíky a cestou zpátky. Nakonec jsme zvolili eventualitu doma, protože jsme celý výlet (bez Dopravy do Horní Orlice a z Králík) absolvovali za nějakých 5 hodin. Jenom u kláštera nad Králíky jsme něco málo popili a na vrcholu Jeřábu i pojedli.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Někdo možná může namítnout, že tento výlet neměl být zařazen do lokality Hrubého Jeseníku. Je pravda, že městečko Králíky je obklopeno nejen zmíněným pohořím, ale také Orlickými horami i Kralickým Sněžníkem. Ale Jeřáb je nejvyšším vrcholem Hanušovické vrchoviny a ta je řazena právě k Hrubému Jeseníku. Takže mi vlastně nic jiného ani nezbylo.

Ostatní informace

Vstup do kláštera je dnes už zpoplatněn, cena vstupného představuje 70,- Kč. Je vidět, že jsem tady dlouho nebyl, protože klášter mám z předchozích let poctivě prochozený několikrát, a vždy bezplatně. Takže jsem tady musel být naposledy před nějakými deseti roky. Možná ostuda ... a navíc tehdy zde nebyl ani tak bohatý výběr suvenýrů všeho druhu. Opět jsem si musel vzpomenout na vyhnání kupčíků z chrámu božího … některé cenové relace mi zde přišly až nekřesťanské.

Výstup na rozhlednu Val je bezplatný.