Na Koráb (ještě pořád s jezevčíky)

Kam a jak jedeme?

Vrch Koráb, nejvyšší to bod Švihovské pahorkatiny mě provokoval už od té doby, co jsme, vlastně už před týdnem, přijeli. Nechával jsem si ho na konec. A hlavně jsem si zjistil, že po poledni projíždí kolem autobus, který mě dopraví trochu blíž a hlavně výš. Nebudu muset šplhat na Vejpřažiště, dostanu se i kus nad něj.

Jezevčíci dneska cvičili nějak později, vraceli se až po poledni, jen jsem jim při návratu zamával. Mámu jsem předem upozornil, že na oběd musí, chudinka, sama. Autobus na mně nepočká. Kdo by si myslel, včerejší večerní bouřka pročistí a ochladí vzduch, mýlil by se. U autobusové zastávky bylo vedro, ve vzduchu opar a na autobus jsem musel zoufale mávat, jinak by mě řidič přehlédl jako savanu. Cestou na Vejpřažiště jsem se kochal a zároveň jsem doufal, že se nepotkáme s nějakým kamionem. I ty tu jezdí, ostatně i dřevo se tudy sváží. A druhá zastávka za ním, to už bylo ono. Zelená značka a nástup do stoupání na hrdý vrchol Korábu, nejvyššího bodu okolí. Tyčí se do výšky 773 metrů nad mořem a dokonce hospodu, hotel a rozhlednu tam mají. Takže po asfaltu a dokonce relativně frekventovaném. Kromě návštěvníků tu sem a tam projížděl auťák rozvodných závodů, jehož osádka zřejmě po bouřce cosi kontrolovala. Ale kapradí u cesty ta trocha vláhy prospěla. Stoupal jsem, minul jsem křižovatku se žlutou značkou, tudy půjdu zpátky, potom jsem se chvíli rozhodoval mezi značkou a asfaltkou, ale značka vyhrála. Sice byl kopec strmější, ale řešila to, jak je v zdejších krajích zvykem, serpentina. První, co člověka vyšplhavšího nahoru upoutá, je rozhledna.

Nevím, který architekt ji spáchal, ale mně připadá, jako dost nepovedená napodobenina té na Poledníku. Chata, ke které rozhledna patří, je pěkná, osazenstvo přívětivé a pohostinné. Chvíli jsem spočinul, vyslechl jsem jejich stesky na to, že jim pošta nedodává balíky, že pro ně musí až do Kdyně (nebo dokonce do Klatov?). Ubezpečil jsem je, že u nás se ta instituce chová naprosto stejně, a to máme pobočku v ulici. Trochu mě zarazilo, že veškeré propagační materiály, ať už ty na rozdávání, nebo fotografické publikace určené k prodeji, se týkají Šumavy. Jako by se tu za tu Švihovskou pahorkatinu styděli. A to jsme na jejím vrcholu. Mimo jiné jsem si prohlédl i obrázky. Staré fotografie ukazují i rozhlednu v minulých podobách. Všechny mi připadaly lepší.

Před odchodem jsem se ještě pokusil zavolat Pavlíně, pochlubit se, že jsem zdolal nejvyšší vrchol a přiznat se, že se těším domů. Nebrala to, zase založený telefon. To se jí stává.

Sešel jsem ke žluté značce a po chvíli si blahopřál, že jsem ji nezvolil k výstupu nahoru na horu. Ta cesta vede vlastně po spádnici. Jen nemnohá křižovatka, občas s malebným stožárem elektrického vedení, představuje kousek relativní Roviny.

Sešel jsem ještě kousek dolů, kde les po levé ruce končil. Pochválil jsem se za to, že jsem odolal pokušení šplhat na rozhlednu. Ono to bylo patrné i z okna chaty, ale tady jsem si krajinu, jinak pěknou, v oparu vyfotil. Čistá dohlednost pár set metrů. Jen ten kostelík ve Kdyni byl pořád dost dobře viditelný (no jo, vždyť já jsem od něj pár set metrů byl).

Ještě se ohlédnout na Koráb i s jeho rozhlednou, vyjít definitivně z lesa a vybrat cestu. Správně bych měl po značce sejít až k silnici a potom znovu většinu ztracených metrů vystoupat. Ale louka po mém pravoboku byla sice rozlehlá, ale pokosená. Moc jsem neváhal a vykročil k restauraci Hájovna, která byla na opačném konci. A z kopce. Zrovna jsem vybíral místo, kde nejlépe louku opustit, když se mi rozdrnčel telefon. Pavlína si všimla, že jsem se jí pokoušel dovolat, inu ozvala se. Zrovna věšela prádlo, či co a telefon byl ještě v kabelce. A ještě ke všemu si myslela, že volám, že se blížíme domů. Nějak si vsugerovala, že se máme vrátit v pátek. Dokonce mi, holka zlatá, vařila můj oblíbený paprikový lusk. Málem jsem poslintal telefon. Dám si ho prostě až v neděli. Alespoň jsem měl o další důvod těšit se domů. Ani nenadávala, na neděli si vzpomněla.

Za čím jedeme?

Normálně se sem chodí na rozhlednu, posedět v horské chatě a nadýchat se čerstvého vzduchu. I ubytovat se tu dá. Já už po týdnu mlel z posledního, chtěl jsem hlavně uniknout z chatové osady.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

S mámou jsme bydleli v chatové osadě Hájovna nad Kdyní, která je v majetku města. Nesmí se to plést se stejnojmenným kempem, který sousedí a patří automotoklubu. Ubytování v chatkách by bylo poměrně normální, nebýt všudypřítomné vlhkosti. U záchodů se člověk musel přesvědčit, jestli jde na ten, který má splachovadlo, ale teplá voda tekla. Areál je oplocený, ale zejí tu v té drátěnce mezery zvíci desítek metrů.

Ovšem restauraci Hájovna nacházející se pod oběma ubytovacími zařízeními musím chválit. I kuchyni, i obsluhu, i pivo.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Les je tu krásný, horská chata sympatická, jen z té rozhledny jsem byl trochu rozpačitý. Ale pokud jsem si za tu chvíli, co jsem tam pobýval, bal o ni docela zájem.

Ostatní informace

Autobus od koupaliště k rozcestí pod Korábem po vás chce 10 korun, vstupné na rozhlednu stojí tuším dvacet. Ale je nutné si vybrat průzračnější den, než byl tento. Potom může být rozhled pěkný.