Nejkrásnější, ale i nejtěžší část "Roháčské hřebenovky" pohledem běžného smrtelníka na výkonnostním chvostu - část I, cesta do Smutného sedla.
Tipy na výlet • Romantika • Pro zdatnější • Celodenní výlet • Za sportem • Do přírody • Na hory
Kam a jak jedeme?
Je spousta videí na netu, kde jsou záběry nejkrásnějších míst této nejúchvatnější části Západních Tater podané sportovci s nadlidskými schopnostmi i výkony. Jsou i takoví [1], kteří tuto hřebenovku přebíhají a měří si čas i v místech, kde ostatní lapají po dechu nebo překonávají svůj strach z výšek, který jen těžko někde jinde na značených cestách budou moci zažít.
Tedy od nich bychom se mohli učit – mají nepochybně více zkušeností než my, kteří jsme rádi, že vůbec jdeme. Psát články těmto borcům je asi zbytečné, naopak chci popsat své zkušenosti, když jsem zde před několika týdny šel úplně poprvé a hledal k tomu odvahu nejenom při pohybu po hřebeni, ale ve své podstatě již možná rok dopředu, kdy jsem se na tuto akci připravoval. To především psychicky a k mé škodě možná až příliš moc důkldně. Tak moc, až jsem si k těmto úctyhodným vrcholům vytvořil velice výrazný pocit strachu. Inu, někdy není dobré analyzovat veškeré videa nebo průvodce do nejmenšího detailu, realita přece jenom bývá jiná. Zde bych řekl, že naštěstí poněkud snadnější, než ona vytvořená představa.
Tedy články berte především jako povzbuzení pro ty, kteří hledají odvahu. Jako články psané běžným smrtelníkem s fyzičkou na úplném výkonnostním chvostu. Někoho, kdo je u závodů nebo turistických akcí rád, když není úplně poslední…
Pokud by se mě někdo ptal, zda má na tento úsek, tak mohu odpovědět, že určitě ano! Přešel jsem jej i já, takže šanci má určitě každý. I ten, kdo má nějaké to kilo navíc. Pohledy do údolí v některých místech jsou „šťavnaté“, ale zažil jsem i mnohem horší – například na hranách některých lomů. V nebezpečných místech je na Roháčích podpora ocelovými řetězy, ale pozor, nejedná se o ferratu! Tedy „jen“ pomáhají v postupu, ale NEJISTÍ“!!!
Každý si tedy musí sám říct, zda má potřebnou jistotu v rukou i zdravotní stav, aby se i v problematičtějších situacích dokázal stále dostatečně pevně, ale ne „v křeči“, držet. Někdo by si mohl s sebou brát i ferratový set, ale naprostá většina lidí jej zde nenosí. Ono také v mnoha místech je jeho použití spíš problematické a určitě se jedná spíš o váhu navíc. Sám jsem měl jen úvazek, pár smyček a karabin, kdyby náhodou šlo „do tuhého“. Naštěstí nešlo… :-) Mohl jsem tedy ušetřit místo i trochu váhy.
Kdo zde jde poprvé, tak by si měl uvědomit, že na hřebenu stráví minimálně několik hodin bez možnosti odbočení do údolí – cesta je možná pouze zpět ke „Smutnému sedlu“ nebo až na „Baníkov“. V jednom sedle to vypadá, že by snad bylo možné sestoupit do „Velkých Závratou“, ale schůdností si nejsem ani trochu jistý – většinou jsou značené cesty ty nejsnadnější varianty postupu. Sjezd do této oblasti je možný jako skialpová akce, ale v létě tento postup z hlediska pravidel TANAPu možný není. Na opačnou stranu jsou „kolmé srázy“ a tedy únik patrně zcela nereálný. Nebezpečím Roháčů je i drolivá skála a tedy ne vždy je dobré věřit všemu čeho se chytnete nebo na co stoupnete. Mnoho smutných případů vzniklo právě z tohoto špatného odhadu. Radši postupovat pomaleji a vše minimálně dvakrát ověřit, než se za „chyt zabere“.
Problémem je i počasí, protože přechod úseku, pokud nejsme tedy v takové formě jako Ostravák z videa [1], zabere několik hodin a to se mohou podmínky několikrát radikálně změnit. DOPORUČUJE SE NA HŘEBEN VYDÁVAT JEN ZA DOBRÉHO POČASÍ. Asi by se dalo zvládnou i za horšího, ale dotyčný již musí být borcem, který umí zabrat „za ruce“, má pevný stisk a cestu dokonale zná.
S těmito představami jsem se minulou sobotu vydával do Žiarské doliny. Měl jsem určitou představu z přechodu Ostrého Roháče, ale ani toto mi mnoho klidu nedodávalo. Představa byla, že přechod Smutné sedlo – Baníkov bude těžší. A nemýlil jsem se. Je techničtější, ale i vytrvalostně a psychicky náročnější. To především, když tu jde člověk úplně poprvé, sám a vůbec netuší co jej bude dál čekat. Nejde s nikým, kdo má již s úsekem zkušenosti a nemá tedy nikoho, kdo by poradil tu „lepší“ cestu. Musí si to projít sám, metodou „hoďte ho do vody“ a doufat, že snad bude plavat. Při stoupání nahoru se mi ani trochu nechce. Celý týden se cítím nějak „nabouraný“, kdo ví co to je (chřipkóza, viróza či co), ale ve formě nejsem ani trochu. Pokud jsem před pár měsíci (na začátku letní tatranské sezóny) k Žiarskému sedlu skoro „vyletěl“, tak nyní se strašně trápím, netáhne to, nechce se mi, jsem nervózní z toho co bude následovat a všechno mě bolí – no hlavně nohy, které si asi vzpomněli co jsem jim minule „připravil“. Možná než nohy, to byla spíš hlava.
Potkávám skupinu Poláků a dávám se do řeči. Oni mají v plánu jít na Baníkov opačným obloučkem, tedy od Žiarské chaty přes symbolický hřbitov a Šarafiový vodopád prudkým stoupáním na svahy Príslopu. Jdou takovým tempem, že pochybuji, že na něj dojdou – že je nekonečné stoupání zničí mnohem dřív (to jsem ještě netušil jaký to je masakr ve skutečnosti – zjistím to až ke „konci své cesty“ a bude to něco co mě vezme „skoro“ všechny poslední zbytky sil a poslední desítky metrů k autobusové zastávce (když už budu mít jistotu, že mi autobus neujede) půjdu těmi nejmenšími minikroky v životě a v autobuse budu doufat, že na konečné naproti železniční stanici, snad budu schopen vůbec vylézt ven). Jdu si svým tempem a brzy je již mám kdo ví kde za sebou. A to vůbec nejdu rychle! Na to, že se mi předešlý týden občas točila hlava, aniž bych věděl proč a v práci se musel ke všemu strašně moc přemáhat (kdo ví, co to bylo – únava, nedospání, viróza nebo strach z toho co bude následovat – inu, usmyslel jsem si tu nejtěžší část hlavního hřebene Roháčů a výstup na ten nejnebezpečnější kopec z nich po té nejnebezpečnější cestě k němu – tak co mohu očekávat?) jsem byl rád, že vůbec jdu. Doufám, že se mi „nahoře“ hlava točit nebude. To by nebylo dobré...
Nejistotě se asi nedá divit, když teprve minulý rok jsem se „osobně“ začínal seznamovat se slovenskými velehorami. Tak krásnými a náročnými, že mi zatím naprosto vyhovují a nemám tedy „roupy“ vymýšlet nějaké krávoviny, jako například lézt tam, kam by se nemělo. Zatím mi tato náročnost víc než vyhovuje.
Když teprve na začátku minulého roku jsem si musel říct, jestli onu
„určitou míru rizika, kterou nejsem schopen ovlivnit“
jsem nebo nejsem ochoten přijmout. A cesta „Roháčskou hřebenovkou“, i když to byl „jen“ její kratší úsek pro mě jednoznačně zhmotňovala představu toho nejnebezpečnějšího do čeho jsem se blázen pustil. S neskutečnou drzostí tohoto plánu. Teď, když má dojít na „lámání chleba“, ale nějak odvahu začínám ztrácet. Tak nějak si vzpomínám na pocit u Velkého vodopádu martinské ferraty. Tam jsem dostal takovou symbolickou facku i kopanec do břicha (skutečný :-) ), že jsem zase pochopil jak jsem malý a jak lehce se mohou objevit místa, která ani netuším, jak bych měl vůbec „dávat“! Technicky netuším jak to prolézt nebo to řešit obrovským množstvím síly, kterou si nedokáži představit, že bych měl i v nejlepších létech (kolem pětadvaceti).
Doufám, že něco podobného na mě nebude čekat při této cestě. Pak by to nebylo dobré a musel bych zpět. Což se také někdy lépe říká než provádí.
Pustit se do něčeho, kde mohu udělat jeden špatný krok nebo nestihnou sejít dolů před blesky nějaké náhodné krátké bouřky, není až tak jednoduché. O to spíš, když celý den mělo být úplně krásně a počítal jsem, že bude skoro bez mráčku. Příjezd do Liptovského Mikuláše byl vcelku v pohodě, asi jen 20 minut zpoždění, takže jsem měl ještě rezervu asi hodinu a půl k odjezdu prvního autobusu pod hory. V pracovní dny jede ještě dřívější spoj po páté hodině ráno, o víkendech jen po šesté. Bohužel ani zpáteční spoje odpoledne nejsou tak časté jako v pracovní dny.
Při příjezdu byly mraky nad samotnými Západními Tatrami, ale co horší, před šestou se roztáhly na skoro celou oblohu, jen sem tam prokukovala malá část oblohy. To vypadá jako úplná čára přes rozpočet. Toto vůbec nemělo nastat, měla být modrá obloha. Teď to vypadá jako, že spíš může klidně i pršet. Ve městě to vypadalo, jako by mi něco naznačovalo, nechoď tam, dobře tě varuji!
Měl jsem pocit zmaru a jen jsem hádal, kdy v údolí začne pršet a já se budu muset otočit. Už jsem se smiřoval i s tím, že bych udělal jen „nouzové“ kolečka v údolí. Podle toho, kdy by začalo pršet, tak takové by byly i ona kolečka. Stejně tak špatně by bylo i kdyby se místo deště „jen“ nad hory stáhla mlha nebo mraky. Nicméně obětoval jsem čas, jízdu v noci, jízdenky a dokonce i jeden den dovolené, abych se na cestu připravil a co to šlo pospal, tak jsem se přece jen vydal autobusem k Ústí Žiarské doliny a přemýšlel jaké to bude dál. Přemýšlel jsem jestli nepotkám jako minule i medvěda. S tím jsem se sice nestřetl (respektive jsem o tom nevěděl, ale třeba mě někde z dáli sledovali), ale zaslechl jsem místní, jak mluvili o tom, že kousek od onoho „mého“ setkání navštěvovala minulý rok jednu chatu i samotná medvědice s malými. Takže asi jsem skutečně viděl medvěda, čímž jsem si mohl „dokončit seznam“ slavné trojice VLK – RYS – MEDVĚD, z niž mám větší obavy snad jen z posledně uvedeného. I tak se držím pravidla, že žádné zvíře v naších lesích nebude mít člověka jako kořist. A pokud strategie klidu nepomůže, tak mám smůlu – vždy mi ale vyšla. Pokud se uvidíme včas, nelekneme se, tak se dá čekat, že po určité době si každý půjde tou svou cestou. Horší by bylo, pokud by si dotyčný nebo dotyčná myslel(a), že chci narušit jeho teritorium nebo mladé. Útěk je ovšem marný, lezení na strom nebo po skalách také, protože ve všem bude medvěd výrazně lepší, rychlejší, mrštnější a celkově vše bude dělat elegantněji. A pokud to tak nepůjde, tak má ještě jednoznačně navrch ohledně své síly.
Cinkající rolničky nenosím, protože by mě to znervózňovalo, a hlasitě se neprojevuji, protože je to proti mému hledání klidu v přírodě a navíc je také ta hlučnost strašně vyčerpávající, takže po půl hodině člověk na ptákoviny stejně zapomene. Je třeba se s tím, že medvědi v Tatrách (nejenom) byly, jsou a ještě dlouhou dobu budou, smířit. Stejně tak je třeba se smířit s tím, že nás budou mnohem častěji pozorovat, aniž bychom my cokoliv vůbec tušili. Jediné co můžeme pro své bezpečí udělat, je nelákat je k sobě například nepořádkem kolem popelnic a ty popelnice nechávat v místech, kde se k nim jen těžko medvěd dostane. To je problém, protože medvěd se dostane skoro všude, jen mu to ale nesmíme zjednodušovat.
Jak jsem se rozpovídal s Poláky, tak jsem zapomněl odbočit na turistickou značku do lesa, což je cesta mnohem zajímavější než ta po které jdu nyní, tedy po asfaltce. No nic, vracet se už nebudu. Pod chatou vidím, že na směrovce zažité cestičky k chatě je již poznámka, že je ne průchozí kvůli spadlé lavině. Pokračuji tedy po asfaltce a vidím, že síla masy se větvila nejenom do údolí, ale trochu i po cestě. Síla je jasně vidět podle ohnutých stromků, i když i poslední zbytky ledu a sněhu již roztály. Kolem chaty a stanice horské služby pokračuji již důvěrně známou cestou nahoru. Škaredé ranní počasí se vylepšuje a chvílemi svítí slunce až tak, že mě to donutí se namazat a vzít si i sluneční brýle. Strašně nerad je nosím, ale zde bych již po chvíli toho nenošení litoval. Cestičky jsou poměrně mokré a místy tečou potůčky i tam, kde jindy ne. Ale jeden den již by mělo být po deštích a tak doufám, že na hřebeni nebudou ony úzké pěšinky tak mokré, že bych se musel otočit. Snaha „pustit se“ do Roháčů se opět objevuje. Ale pro nohy je i sebemenší kámen nutné překonávat se zapřením zubů a po několika desítkách kroků také zastavovat a vydýchávat se. Tak špatně a bez elánu se mi zde snad nešlo ani úplně poprvé, když jsem cestu vůbec neznal. Přitom úsek sice prudce stoupá, ale není nikterak technicky náročný.
Z některých míst klikatící se cestičky k rozcestí „Pod Homolkou“ se stává potůček a někde jsou i hlubší kaluže. Jsem rád, že mám vodotěsné pohory a nemusím tolik přemýšlet kam kráčím. K potůčku, kde si s oblibou doplňuji tekutiny, to mám ještě slušné stoupání, do kterého mi to absolutně netáhne. Často se musím vydýchávat.
Cítím blízkost hřebene a pociťuji solidní obavy ne-li přímo strach. No, zatím spíš „jen“ ty obavy. Druhou částí je ale zvědavost. Jaké to tam asi bude? Jak bude vypadat cesta ke Smutnému sedlu? V průvodci Západními Tatrami se píše, že cestička povede ve velmi strmém svahu. Od rozcestí se pro změnu vydávám doleva a sleduji modrou turistickou značku. Ta již tolik nestoupá a tak dodávám tělu víc než potřebnou iluzi lehčí cesty. Po pár desítkách metrů potkávám místní, kteří si zde udělali výlet i s děcky. Dáme se do řeči a všichni jen chválíme krásné hory a nyní i pěkný den, kdy „cítím“, že by se snad nemusel jen tak rychle změnit v bouřky. To je po minimálně měsíci psího počasí první příležitost udělat pěkný výlet za stabilního počasí – snad vyjde. Spodní část je vlnící se rovinka.
Vyptávám se na to jaký je dál hřeben a mám alespoň možnost srovnání s náročností Ostrého Roháče z minulého výletu [8].
Získávám odpověď, že zhruba stejná. To si budu později několikrát opakovat v okamžicích, kdy budu mít vrchol Baníkova ještě hodně daleko před sebou, k němu pěkně rozeklaný hřeben a za sebou již několik sestupů i výstupů po skále s pomocí řetězů. Už někde v oblasti Tří kop si myslím, že Ostrý Roháč je oproti tomu výrazně lehčí. Z rovinky nalevo od rozcestí „Pod Homolkou“ začnu prudce stoupat do kopce a určitým způsobem obcházet menší hřeben, jakousi rozsochu hlavního roháčského hřebene, s názvem „Prostredný Gruň“. Tato část se mi velice líbí a to ještě netuším co bude následovat. Trochu mi to v menším vydání připomíná oblouček kolem Pfinovy kopy pod Priečným sedlem.
https://www.turistika.cz/mista/ferrata-priecne-sedlo-vysoke-tatry/detail
Následuje opačná (západní) strana Prostredného Gruně a mě se otevírá nádherný pohled, který je menším vydáním „kotle“ pod „vysokotatranským“ Kriváněm.
https://www.turistika.cz/mista/opatrne-seznameni-se-s-tatrami-vystup-na-krivan/detail
Svah je travnatý a skutečně vcelku prudký. Postupně se dostávám na kamenný hřebínek Prostredného Gruně a kdybych po něm pokračoval přímo, dostal bych se na Nohavicu. To ale nechci a tak stále sleduji modrou značku ke Smutnému sedlu, které již dobře vidím. Nalevo již i krásně špičaté hroty Tří Kop a hlavně první „zkoušku“, která mě bude čekat, je svým způsobem „čtvrtou kopou“ a nečekaně se jmenuje „Kopka“. Ke smutnému sedlu se dostávám kratší terénní vlnkou v onom prudkém travnatém svahu. V některých místech je třeba si trochu dávat pozor kam se šlape, ale nejedná se o nic nezvládnutelného. Jedná se o příjemné rozehřátí k tomu, co bude následovat a bude mnohem obtížnější, ale i tak zvládnutelné (lehce se to říká, když už jsem doma a nejtěžší turisticky přístupný úsek v našich (slovenských) Tatrách mám úspěšně a s obrovskými zážitky za sebou). Můžete si ovšem býti jisti, že nastávaly okamžiky, kdy jsem si výsledkem tůry nebyl ani trochu jistý a představa, že bych zde chtěl jít třeba ještě někdy jindy, byla úplnou utopií – při pohledu na některá místa, které mě ještě čekaly (nebo bych naopak musel při otočení se znovu opačným směrem překonávat) jsem ani v nejmenším neoplýval suverénní jistotou, ale spíš jsem se cítil ÚPLNĚ MALIČKÝ.
I tak, abych navnadil „nováčky“ jedné z nejkrásnějších (ale i nejtěžších) turisticky přístupných tras v Tatrách, mohu s klidným svědomím říct, že ji může zvládnout skoro každý a to i ten, který netráví hodiny v posilovně. Což říká sám jako velký odpůrce posiloven :-)))))
Naopak, jakékoliv posilování nebude ke škodě, ale určitě není nepřekonatelnou podmínkou, jako třeba v případě ferrat. Pokud někdo udělá pár desítek „pomalých“ kliků nebo se dokáže několikrát přitáhnout rukama na dveřích, tak má asi z hlediska síly Roháče vcelku „v pohodě“. Za důležitější ovšem v Západních Tatrách považuji odolnost psychickou a to především z pohledu „už se mi vůbec nechce jít, už se mi nic nechce, už si jen chci sednout a nikam se netrápit...“ tak, aby se i v těchto okamžicích dokázal odhodlat k pohybu dál. Když si člověk začne myslet, že již na to nemá, ale ve skutečnosti musí…
I v létě asi budou noci velice chladné a tak vzdaní se je velice špatně. Lehce se to říká, ale mnohem hůř k dalšímu pohybu odhodlává. Stačí si přečíst pár mých článků o Západních Tatrách, aby bylo vidět, jak mohou být i za ideálních podmínek náročné. Z okruhu, který popisuji zde, se mi zdá jako největší utrpení („maso“) sestup po hřebeni Prislopu ke Žiarské chatě (na Baníkovu si člověk myslí, že již má většinu cesty za sebou, ale není tomu až tak úplně – z hlediska technické náročnosti a přímého nebezpečí ze špatného kroku nebo odhadu dalšího postupu nepochybně, ale ještě je třeba a to již jako hodně unavený, sestoupit táhlou a později i prudce klesající úzkou pěšinou do hlubokého údolí).
Dostávám se na Smutné sedlo, které se mi zdá mnohem užší než to na opačné straně Plačlivého se jménem Žiarské. Dávám si energetickou tyčinku a připravuji se na postup nejtěžším úsekem slavné „Roháčské hřebenovky“. Někdo ji dokonce srovnává i s náročností nejtěžší turisticky přístupnou trasou v celých Tatrách, tedy „polskou“ Orla Perc [13] až [21]. Podle videí, ale vypadá mnohem náročněji než Roháče. Navíc prý těžké úseky navazují těsně za sebou, ale v Roháčích má člověk šanci si v některých úsecích od technických částí odpočinout. Oproti přechodu jen Ostrého Roháče, je úsek podle mě náročnější hlavně v tom, že se musí mezi jednotlivými kopami mnohokrát sestupovat a později zase vystupovat. Při pohledu do mapy je cesta Smutné sedlo – Baníkov asi jen o polovinu delší než úsek z Plačlivého přes Ostrý Roháč na Jamnické sedlo. Náročnost je podle mě ovšem právě z důvodu mnohem více vlnek, několikanásobně náročnější. I proto si myslím, že je velice důležité než krátkodobé posilování trénovat spíš vytrvalost.
Občas chodím dálkové pochody tedy ty, které mají padesát a více kilometrů. Mě vyhovují délky právě kolem padesáti kilometrů, ale Západní Tatry mě ukázaly, že tyto vzdálenosti nejsou úplně dostačující. Myslím, že schopnost ujít v lehčím terénu (jen trochu kopcovitém) alespoň 60 až 70 kilometrů v jedinci vytvoří dostatečnou rezervu na to, aby i v Západních Tatrách měl určitý větší „nadhled“. Ten, kdo takové štreky nemá v oblibě se s největší pravděpodobností zde bude hodně trápit. Nechci tímto odrazovat, může se jít dobře, ale moc bych na to bez poctivého tréninku nespoléhal. Jako vhodný testovací okruh pro Slováky může být místo mých dálkových pochodů na Severní Moravě třeba okruh ve Velké Fatře přes Tupou a Ostrou.
https://www.turistika.cz/mista/ostra-velka-fatra-cast-ii/detail
Stojím na Smutném sedle a tedy zhruba za tři hodiny po vystoupení z autobusu v „Ústí Žiarské doliny“ i na hlavním roháčském hřebenu. Na obě strany se tyčí rozeklané špicůvky nevšedního hřebene – alespoň pro oči „nížinného“ turisty. Taky pravý okamžik k ukončení prvního dílu vyprávění o velice nevšedním výletu do Západních Tater i splněném snu a překonání strachu, který jsem si sám studiem videí a literatury o tomto krásném místu vytvořil. Jak moc zbytečně je otázkou...
DOPORUČENÁ A POUŽITÁ LITERATURA A ZDROJE:
[1] https://www.youtube.com/watch?v=9xCHf1wBkxE … přechod v „teplejším“ počasí
[2] https://www.youtube.com/watch?v=qxU-WIncwN4 … přechod 11 vrcholů ostravskými „blázny“ - tak popis něčeho podobného v tomto článku určitě nenajdete… :-)
[3] https://www.youtube.com/watch?v=jATR6WrlYSo … zde je krásné video jednoho z nejlepších fotografů a filmařů slovenské přírody Patrika Pauliniho.
[4] https://www.youtube.com/watch?v=tVShmzewzqg … s nimi by člověk klidně šel „i za hromů, blesků“, ale v případě hlavního hřebene Roháčů („Roháčské hřebenovky“) by to byl ryzí nerozum. V článcích bych chtěl popsat, která místa se mi zdála nebezpečná a na co je podle mě třeba si raději dát pozor. V mnoha videích, průvodcích ani článcích jsem ovšem konkrétní popis „ošemetných“ míst nenašel, jen obecná varování. Tak snad se mi podaří něco zajímavého k tématu „Roháče“ přidat a bude to užitečné hlavně pro ty, kteří se zde vydávají poprvé. Z tohoto i dalších videí cesta vypadá snadná, ale zdaleka taková být nemusí. Osobně si myslím, že tento směr je těžší než jsem zvolil já. Zde přijdou ty nejtěžší úseky hned na začátku po vydání se východním směrem hlavního hřebene z Baníkova. Před ním ještě úmorné stoupání na svah Príslopu od Žiarské chaty
[5] https://www.youtube.com/watch?v=ACJYlNuOZZk … Baníkov
[6] https://www.youtube.com/watch?v=zCvaw2j9RPY … zimní závody pod Trema kopama.
[7] https://www.youtube.com/watch?v=AYOyBRW4rMs
[9] https://www.turistika.cz/vylety/opatrne-seznameni-se-s-rohacskou-hrebenovkou-cast-i/detail
[13] https://www.youtube.com/watch?v=HzzzM3HJ8kk … asi úplně nejtěžší turisticky přístupná trasa v celých Tatrách, legendární Orla Perc. Je i na následujících odkazech.
[14] https://www.youtube.com/watch?v=_nEeux5rLT0
[15] https://www.youtube.com/watch?v=sFRQEl5Plac
[16] https://www.youtube.com/watch?v=5SHMUuLxJ94
[17] https://www.youtube.com/watch?v=25G4XYNl4vg
[18] https://www.youtube.com/watch?v=zyH2Af8vlEk
[19] https://www.youtube.com/watch?v=EyeJZe1kjHE
[20] https://www.youtube.com/watch?v=aB7dI3AzJA8
[21] https://www.youtube.com/watch?v=2tNxA6KYm9Q
Za čím jedeme?
Na legendární úsek slavné "Roháčské hřebenovky" a překonávvání svého vlastního strachu.
Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?
Jednodenní akce "na otočku", tedy jen voda, voda a voda (a voda a voda a voda...). Jen semtam nějaké energetické tyčinky. Informace pro ostatní: chaty jsou v Žiarském sedle a na opačné straně Smutného sedla - Tatliakova chata.
Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?
Těžká, ale naprosto nádherná cesta (až mě z toho bolel celý člověk :-) ).
Ostatní informace
Ceny byly jen za jízdenky. Pak by bylo ještě třeba přičíst to, čím jsem se "dorážel" při návratu domů v následujících dnech... :-)
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
PočasíPříspěvky z okolí Nejkrásnější, ale i nejtěžší část "Roháčské hřebenovky" pohledem běžného smrtelníka na výkonnostním chvostu - část I, cesta do Smutného sedla.
