Okolo Slopného

Kam a jak jedeme?

Slopné je hezká dědinka, rozkládající se mezi Sehradicemi a Loučkou pod jižními svahy hlavního hřebene Vizovických vrchů, kterou jsme se jednu dubnovou sobotu rozhodli poctít svou návštěvou. Možná vás zarazí neobvyklý název obce, svádějící k domněnce, že místní občané nadmíru "slopou," ale to je omyl. Tak jako třeba Beroun není na prvním místě v žebříčku kapesních krádeží (a ani obyvatelé Zlína nejsou všichni zlí), i ve Slopném se pije zrovna tak jako všude jinde... a vyjímkou jsou třeba jen hody. Ostatně - Slopné se jmenovalo původně Slopna, takže nebudeme řešit vztah domorodců k alkoholu a raději se podíváme, jak tu žijí a co zde mají zajímavého. Náš cílený okruh okolo dědiny (s ohledem na první rozkvetlé stromy a krásnou zelenožlutou barvu Jarního listí) začínáme na zastávce Slopné-Valaška, nacházejícím se na samém konci dědiny. Však jsme hned za první zatáčkou za jejími humny a můžeme se kochat pohledem na probouzející se přírodu. Vpravo nám ještě chviličku dělají doprovod poslední siluety domů čtvrti, zvané Výpusta a přes pole se nám otvírá pohled na zalesněný hřeben, za nímž se skrývá neblaze proslulý muniční sklad u Vrbětic.

Pak už ale musíme zaměřit naši pozornost na silnici, protože se na ní v pozdním ránu vyrojilo větší množství aut. Ještě kousek po hlavní a stojíme na asfaltu odbočky, vedoucí k vodní nádrži Křešov. Půvabná minipřehrada slouží v létě i rekreaci, po zbytek roku místnímu rybářskému spolku. Vodní plocha, odrážející jako v zrcadle podobu blankytného nebe, ještě více oživila půvabnou krajinu, kterou můžeme směle označit přívlastkem kulturní: všude okolo nás se rozkládají pole a Pastviny, střídající se s pásy hájků, lesíků a velkých ploch lesa, ze stromů radostně pěje ptactvo, v trávě bzučí hmyz... a člověku by se chtělo říct - "zemský ráj to na pohled!" Obcházíme si vodní nádrž, pod jejíž hladinou se ukrývá množství ryb, z chráněných živočichů potkáváme jednu žabku kuňkalku a na protějším břehu osamělého rybáře. Zatímco Jana fotí nevím už kolikátý pohled na vodní hladinu, já hodím s příslušníkem Petrova cechu řeč a vyzvídám, jak se dostaneme k blízké přírodní zajímavosti.

Při našem okruhu okolo dědiny bych se totiž chtěl podívat i na Čertovo kopyto, skrývající se v lesích někde nad námi. Jedná se o pískovcový balvan, do něhož satanáš otiskl vzor svého kopyta. Já u něj dokonce kdysi před vojnou už byl. (Bohužel ne sám, ale se svou první velkou láskou. A tehdy mě - v rozpuku mládí - samozřejmě daleko víc zajímal ten anděl vedle mne, než jakýsi relikt po čertovi!) Pan rybář naštěstí není postižen němotou jako ti tvorové, které se chystá ulovit, ale poněkud mne zklame: u Čertova kopyta byl naposledy před lety a prý je to tam tak zarostené, že už to nejde vůbec najít. Poděkuju, rozloučím se a spěchám za manželkou. Přitom se mi hlavou mihne paralela na podobný rozhovor slavného ruského revolucionáře s člověkem, lovícím vodní tvory. Ten jej ale okamžitě poslal "někam", řka, že mu plaší ryby! Nicméně se traduje, že brzy poté vzniklo obsáhlé literární dílo, nazvané "Leninovy hovory s rybářem"... kdežto já jsem se stal autorem jen tohoto drobného článečku...

Manželku vedu do lesa, vystoupáme na hřebínek a po něm kráčíme směrem k tomu hlavnímu, ale kdesi se mi (mrška jedna) ztratila cesta! Proto musíme kličkovat mezi houštím a lesními stromy. Kromě hučení hmyzu se sice za mnou ozývá i nějaké podivné brblání, ale nevěnuju tomu pozornost, neb jsem z dob mládí poněkud nahluchlý z bigbítu. Sluníčko začalo v kotli docela hezky rozpalovat, nové listí na stromech je zatím malé, neposkytuje dostatek stínu, a tak je nám docela horko. Naštěstí po kilometru narazíme na tu naši cestu, která klesá nad hluboce zaříznutý lesní žleb a dál už vede po vrstevnici. A jak když utne - rázem přestane jak brblání hmyzu, tak i bzukot směrem od manželky! Rybář měl pravdu: o něco dál se nám nad cestou mihne skalní výchozek a teoreticky by se někde poblíž měla nacházet i ta místní raritka. Žel - vše je ukryto v tak husté mlazině, že by se jí neprodral ani jezevec! Bez sebemenších známek lítosti pokračujeme krásným bukovým lesem dál a o něco pozdějí se ocitneme na křížovatce cest vysoko nad dědinou. Nejen na ni, ale i na protější boční hřeben s patsvinami se odsud otevírá moc krásný výhled. Zároveň jsme tu narazili na žlutou značku, která stoupá ze Slopného na vrch Klokočí (622 m), a pak klesá dolů k Vizovicím.

Za čím jedeme?

Pokocháme se rozhledem, zamáváme žluté turistické trase a po lukách klesáme ke konci dědiny do hlubokého údolí, obklopeného rozkošnými vrchy. Když se na povrchu zpevněné cesty na dně doliny ocitne konečně i Jana, naše cesty se na chviličku rozdělí: zatímco ona jde prozkoumat areál blízkého lyžařského vleku, já chvátám do prudkého lesního svahu, kde se má podle mé nové mapy nacházet nějaká skalka. Ale je to lež jak věž - není tam nic, za tu štrapáci jsem ale při sestupu dolů k potoku odměněn pohledem na maličký poutní areálek. Před obrázky Krista a Panny Marie, zavěšenými na stromě, stojí několik řad lavic... a je to pohled, připomínající staré obrazy. Já se tomu ale vůbec nedivím, neboť vím, jak jsou občané Slopného zbožní a kolik úsilí je stálo zbudování nového kostela...

S manželkou se potkávám u další vodní plochy, která se nachází za posledními domy obce. Oproti vodní nádrži Křešov je tato jen rybníkem. Ale hezky tu je, to zase ano. Pokračujeme dolů údolím, míjíme zajímavá stavení novodobá i ta, která ještě využívali předci, zabývající se intenzivněji zemědělstvím, a jak se tak blížíme do středu dědiny, ocitáme se v bludišti zajímavých uliček. Pak už vycházíme na travnatou náves, kterou potok Horní Olšava dělí na nestejné poloviny. Tady nás zaujme několik zajímavých stavení. Nejhodnotnější je stále funkční starý válcový mlýn, který se stal technickou památkou. Kdo by u něj ale hledal to charakteristické točící se mlýnské kolo, bude zklamán, neboť toto je naprosto jiný typ mlýna. Na návsi chybí i takový ten klasický rybníček "Kačeňáček", který známe odjinud, ale zato tu mají Památník padlým I.světové války a dvě busové zastávky, z nichž ta naproti je zakompována do hezkého traktu požární zbrojnice a knihovny. Příznivý dojem z docela hezké návsi kazí pohled na "architektonickou hrůzu" z dob budování vyspělého socialismu. Tohle nevábné stavení ve svých interiérech ukrývá pohostinství, obchody a nějaké ty služby, ale za jeho vzhled určitě žádný architekt cenu nezískal!

A tak jen s lítostí vzpomenu na jeho předchůdce - půvabnou starou hospůdku s přilehlým tanečním sálem, kde jsem si s bývalou galánkou několikrát zatrsal za zvuků hudby skupiny Orient ( i tu hodovou zábavu v ní zažil), zamáčknu slzu dojetí a kráčím s manželkou nahoru k návrší, kde se vypíná bělostný kostelík, zasvěcený svatému Rochu. Původně zde stávala jen kaple a novodobý vesnický chrám vznikl jako přístavba k ní až v roce 1996! Nad kostelem je hřiště s další hospůdkou a za parkovitým areálem jsme nalezli Obecní úřad. Když se vracíme k zastávce busu, vidíme v jedné zahradě zajímavý "Slepičí dům." Na první letmý pohled si člověk protře oči a užasne, že se zde užitečné kury dočkaly důstojného bydlení v podobě zahradní chatky, pak si ale všimne, že vchod do "domu" pro slepice je umístěn v úrovni suterénu.

No - a protože nám to už jede, toť z procházky okolo Slopného vše...

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Místní hospůdka o víkendu otevírá až ve 13.hodin, nám jel spoj domů už čtvrt hodiny před tím, a tak jsme se do jejího interiéru nepodívali. Svačinu jsme na cestu měli sebou a oběd jsme si dali až po příjezdu do Zlína.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Procházka dědinou i okolní půvabnou krajinou se nám velmi líbila. Já jsem si při návratu domů v duchu kladl otázku, cože to v dnešní době motivuje lidi, aby dál bydleli v malých obcích mimo hlavní silniční tahy a přitom jim nevadilo i delší dojíždění do zaměstnání... a myslím, že jim začínám rozumět: u nich je ještě hluboce zakořeněn cit k "rodné hroudě" a starým tradicím.. a navíc je tu božský klid a moc hezky!

Ostatní informace

Nakonec jsme platili jen za cestu tam a zpět a za oběd v našem krajském městě.