Okolo tajemného hradu Veveří
Kam a jak jedeme?
26. prosinec, druhý Svátek vánoční, na Štěpána, z modré oblohy se usmívá slunovratové sluníčko. To člověka vytáhne ven. Se sváteční kačenou, Prazdrojem a pár hrstmi cukroví v žaludku je třeba udělat pár kroků. Ovšem, než se člověk vypraví, nízkému sluníčku dojde trpělivost a začne se pomalu snižovat. Tím umožní zrádné mlze, usazené v našich krajinách už asi na věčnost, aby se počala zvolna zákeřně plížit od zdola. Nicméně po příjezdu před hrad Veveří s velmi pestrou a málo známou historií, tyčící se na skalnatém ostrohu nad Kníničskou přehradou nedaleko Veverské Bítýšky, se sem mlha zatím nevyšplhala.
Za čím jedeme?
Z horního malého parkovišťátka u zavřené horní brány scházíme dolů blátivou cestičkou. Opodál za holými větvemi stromů ční mohutné hradby s cimbuřím. Dole nás cestička vyhodí u spodní brány. Je vidět, že v posledních dvou dekádách se hrad zvolna odívá do lepšího kabátu, co mu půlstoletí komunistické vlády nechávalo chátrat. Kdyby mohl mluvit, jistě by nám povyprávěl o svém vzniku na místě panského dvorce někdy po konci 12. století, u nějž stál někdo z předků známého rodu Pernštejnů. Snad Štěpán z Veveří. Takže dnes by snad měl svátek? V dobách své slávy tu na královské pevnosti seděl i vrchní vojenský velitel – moravský maršálek a markrabě moravský. S historií hrad je okrajově spjat dokonce kralevic Karel – budoucí císař Karel IV. Ve 14. století zde sídlil, přestavěl a rozšířil hrad jeho bratr markrabě Jan Jindřich Lucemburský. Slavné časy poté zvolna slábly a hrad pak dál v 15. stol. sloužil jako sídlo správců markraběcího majetku. O sto let později přešel do držení různých šlechtických rodů a byl různě trošku přestavován. Zajímavá historka se váže k říšskému knížeti Prosperovi II. Sinzendorfovi. Na základě legendy z tzv. „Veverského rukopisu“ o templářském pokladu dvanácti stříbrných soch apoštolů v životní velikosti nechal rozkopat kus hradního areálu a jeho blízkého okolí. Sklepení sice našel, ale jen s rakvemi templářů. Podobné legendy se snad vyskytují i jinde v ČR. Ovšem zdejší je nejstarší a nejvíce známá s poukazem na Veverský rukopis, objevený po úderu blesku r.1782 ve vrcholové části hradní věže nad horní branou. Sochy údajně přivezl kníže Břetislav z pohanského Pruska nejprve do Staré Boleslavi a posléze se dostaly do tišnovského kláštera Porta Coeli, založeného královnou Konstancií Uherskou. O tom se dozvěděl r.1304 templářský velmistr Jakub de Molay, sídlící v té době na Veveří. Přemluvil abatyši, aby stříbrný klášterní poklad věnovala králi Václavu III. na připravovaný válečný výpad do Polska a předala mu od pokladu klíče. Jenže král byl poté úkladně zavražděn a klíče od pokladu zmizely. Hned nejbližší noci nic netušící abatyše poklad vydala a dvanáct čtyřspřeží sochy odvezlo směrem na Brno, ale zmizelo neznámo kam. Chcete-li poklad najít, řiďte se původním, zdánlivě jednoduchým návodem:
Nyní ale chová poklad páv,
Když den nejmíň délkou práv,
Když na celém patnáctá je orloji,
Ohon páva na pokladě stojí.
Musíte však spěchat, aby vás nepředběhl nedávný geofyzikální průzkum a zjistit přesně, o kterou věž se jedná. Sice „Hrad Veveří má devět věží, kdo nevěří, ať tam běží“, jenže po častých přestavbách mohlo být vše jinak. Skutečností však je, že hledat poklad se snažilo už více hledačů, vč. komanda nacistů a naší STB. Ještě jedním vodítkem by mohla být pověst o dlouhé podzemní chodbě z předhradního kostelíka do neznámých prostorů, která měla být kopána templáři za přísné tajnosti krátký čas před popisovanými událostmi. Svědkové žádní nezůstali. Kopáči zmizeli a templáři upadli u papeže i císaře v nemilost, takže žádný z nich nic nevyzradil. To však nebyla poslední záhada. O dalších tajemných skutečnostech se hovořilo i po pobytu tajné laboratoře SS v době nacistické okupace. O starých legendách se dočtete více v literatuře a na internetu, čímž si můžete prodloužit tento cestopisný článek.
Ke slávě hradu Veveří už zbývá jen dodat, že v jeho zdech pobýval po r. 1830 princ z Vasy Gustav, syn švédského krále Gustava IV. Adolfa. K tomu si hrad zvelebil pro svůj nákladný život. Dokonce třikrát tu byl Winston Churchil, z toho jedenkrát na svatební cestě. V r. 1928 sem zavítal i T.G.Masaryk. To se dokonce uvažovalo o úpravě na užívání pro prezidentský pobyt.
Na hrad Veveří si zajdu nepravidelně, tak jednou za pár let, kdy se zde konají různé akce. S potěšením konstatuji, jak se zvolna zvrávorává z nejhorších ran, které mu uštědřila padesátá léta minulého století. Za komunistické vlády byly po 8 stoletích jeho života reprezentační sály rozděleny příčkami z dutých cihel, vzácné fresky a renesanční sgrafita zmizela pod nánosem nových omítek. Na původní dřevěné podlahy byla přímo vylita betonová vrstva. Betonem byly pokryty všechny zdi, které měly být tímto způsobem zpevněny. Historická okna vyměněna za „moderní“. Při další socializaci byly napříč areálem provedeny výkopy pro plánované nesmyslné inženýrské sítě a volné prostory rozkopány. Pozvolná náprava započala až v r.2000. Ostatně podobný osud stihl v té době mnohé zámky, to si všichni pamatujeme.
Ale dosti již o tomto středověkém hradu. Vrátíme se k procházce. Stezka dosti prudce klesá a přicházíme ke spodní bráně, v tomto období také zavřené. Pod širokou hradní cestou stojí zatím ještě neopravené poloruiny dvou skleníků z konce 19. Stol. Klesáme po ní až na dno údolí s druhým parkovištěm. Červená TZ se odsud vine souběžně podél silnice směrem k Brnu. Je zde vybudována pěkná dřevěná cesta se zábradlím, ze které se vyklube pěkná pěší estakáda s potokem Veverka pod nohama. U prvního výhledu doleva marně hledáme hladinu Kníničské přehrady. Na okraji skály vytéká ze studánky Veveří jen slabý proud vody, který přehradu nenaplní. Za nejbližším skalním rohem narážíme na turistický rozcestník. Odsud překlenuje údolí přehrady oblouková lávka z roku 2003, nahrazující starý most. Ten byl ve druhé světové válce terčem náletu a až po bezmála 60 letech nahrazen touto lávkou, pro turistický lid velmi vhodnou. Na druhém břehu umožňuje rozmanité varianty cest. Konec lávky tone v mlze, což působí velmi romanticky. Dokonce není vidět ani řeka na dně. Slunce se na své dráze nezastavuje a mlha nabírá na síle. Cesta po levém břehu směrem k Brnu se divoce vlní vysoko nad korytem Svratky, jindy nad hladinou přehrady, lemována skalami. Nádherná partie, zejména když konce cesty mizí tajuplně v mlze mezi skalami. Ještě by snad mohlo být trochu méně bláta. Stezka se tu kroutí nejen vlevo vpravo, ale i nahoru a dolů. Pohled na hodinky nám bohužel velí ke zpáteční cestě. Rád bych ještě vzal nějaké záběry nahoře u hradu před úplnou tmou. Vracíme se tedy stejnou cestou, jen já natahuji kroky trochu víc. Hrozí totiž nejen tma. I mlha zesiluje. Nahoře u hradu už jsou světelné podmínky pro foťák hodně špatné a mlha tomu nepřidá. Uvidíme, co s tím doma počítač udělá. Tak prosím omluvte jejich kvalitu. Stejně jsem pak nad výsledkem žasnul. Záběry ve foťáku téměř neviditelné, můj nově objevený editační program vyčaroval ven. To mi připomnělo nastávající zápas s jakousi infiltrací, co si s ní ani Eset neví rady.
Z parkoviště odjíždíme okolo předhradní kaple Matky Boží o které jsem se zpočátku zapomněl zmínit. Hraje důležitou roli v legendě o stříbrném pokladu. Z ní totiž měla vést ta dlouhá chodba k pokladu, kopaná chudáky, které po práci už nikdy nikdo nespatřil. Přímo v kapli jsou pochovány některé významné osoby, které na hradě přebývaly.
Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?
My jsme nejedli. Naopak jsme potřebovali vytrávit a spálit kalorie nabyté během Vánoc. Ovšem v jinou dobu se lze docela dobře najíst dole ve Veverské Bítýšce v některé z restaurací. V sezoně bývají na hradě akce a přistavené stánky. Naposledy byla možnost i mimo akci v malém bufetu přímo na hradě.
Ubytování je možné tuším rovněž v Bítýšce U Václava, nebo dole v Hotelu Veveří, Nový Dvůr.
Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?
Každému se to líbit nemusí, ale mně osobně se v přírodě líbí mlha. Působí totiž na vše tajemně. A samozřejmě v okolí hradu i na levém břehu jsou nádherné skalnaté partie. Tam jsem si vzpomněl na významného člena Turistiky, milovníka skalních krás, který si ovšem asi nepřeje být jmenován. Nicméně, jak vidím pěknou skálu, vždy si na něj vzpomenu a určitě v sobotu hojně škytal.
Ostatní informace
Na zavřeném hradě je zpravidla zavřena i pokladna. Tudíž žádná platba nebyla.