Opatrné seznámení se s Roháčskou hřebenovkou, část II - výstup na Plačlivé a sestup k Roháčskému sedlu.

Kam a jak jedeme?

     Pokračování předešlého dílu [1] https://www.turistika.cz/vylety/me-opatrne-seznameni-se-s-rohacskou-hrebenovkou-cast-i/detail.

     Nad stanicí Horské služby pro Západní Tatry neodbočuji doleva (kolem symbolického hřbitova obětem hor a dále k Šarafiovému vodopádu), ale pořád nahoru. Když jsem tu byl poprvé zhruba před půl rokem na podzim, tak se mi cesta od Žiarské chaty ke stejnojmennému sedlu zdála vcelku náročná. Bylo to ale především díky tomu, že jsem ji neznal. Nyní mi uběhla poměrně rychle, asi tím, že jsem spíš myslel na to, co mě čeká napravo od odbočky z Plačlivého na Ostrý Roháč. Prudké stoupání cestičky nad chatou k rozcestí „Pod Homolkou“ i obecně nenáviděné suťové pole nad ním jsem prošel rychle a už stojím u směrovníku Žiarské sedlo. Občas je třeba velice opatrně přejít větší nebo menší sněhová pole a zde je jedno z těch problematičtějších. Na druhou stranu, ač mám na spodku batohu (záměrně, aby mě to motivovalo je nebrat) nesmeky, tak během celého dne je nebudu muset použít. Kdo se necítí a je ochoten je neustále nasazovat a sundávat z pohor, tak ať je raději použije.

      Kde to jen trochu jde, tak je lepší se sněhovým polím vyhnout, i kdyby to znamenalo odbočit do exponovanější skalní části. Skála nebo kámen či balvan zde je jednoznačně jistější místo, než sníh nebo dokonce led na kterém to může raz dva podklouznout. Stejně tak je dobré již na začátku zmínit podobné a mnohem zrádnější chování i suše vypadajících travnatých úseků. Často mohou klouzat i mnohem víc než samotný sníh. Pořadí „klouzavosti“ bych tedy dával v tomto pořadí (od nejmenší): suchá skála, mokrá skála, sníh, suchá nízká tráva třeba i na minimálním svahu a pak pochopitelně led. Led je možné řešit nesmeky (sníh už tolik ne), ale hlavně je třeba uvažovat s velkým respektem a raději „zařadit zpátečku“ nebo se místu nějak bezpečněji vyhnout. Hezky je to řečeno v tomto videu: [13], ač se nejedná o Ostrý Roháč.

     Od Žiarského sedla začnu strmě stoupat na Plačlivé, především na sestup nejistou cestičkou s drobnými, ale o to více klouzajícími malými kamínky. Mnohdy je lepší jít přes kameny. Ani výstup na Plačlivé mi nedělá problémy, i když je třeba se občas vydýchat. Celou cestu až sem, na mě neskutečně doléhala samota, jako snad v horách nikdy jindy. V jednom úseku vidím nalevo po hřebeni jít postavičku, z té dálky vypadající jen jako špendlíková hlavička a to vidím jako příležitost, kterou nemohu promarnit. Míří totiž po hřebeni od Smutného sedla a tedy na Plačlivém bychom se měli potkat. Pokud tedy budu dostatečně rychlý. Výstup nahoru je nyní otázkou maximálního možného záběru a rychlosti s minimem přestávek. Když už jsem nad rozcestím Plačlivé – Ostrý Roháč, z něhož nyní zbyl jen padlý kmen a snad někde cedule. Toto mi jako orientační bod stačí a nemusím k němu mířit. Vím, že vrchol Plačlivého je již jen kousek a mohu tedy snížit tempo. Výstup na Plačlivé je hezký, ale není to hlavní bod dnešního výletu a tak ani moc nepociťuji nějaké „vrcholové vítězství“, natož slast. Je to to nejjednodušší co dnes bude. Přece jsem tu již jednou byl a vrchol se jeví jako bezpečný.

      Na chvíli si sundám batoh, abych odlehčil zádům. Protože neočekávám nic extrémně obtížného – Plačlivé nebo také “Plačlivý Roháč“ ze strany Žiarského sedla vůbec nevypadá nějak zvlášť náročně. Protože ovšem příroda a hory o to více umí velice dobře překvapovat, tak bude stačit možná jen pár, maximálně pár desítek metrů pohybu po hřebeni na západ, aby přišlo na řadu ono pověstné:

„Nesuď dne před večeří.“

     Nenapadlo by mě, jak rychle se může změnit tvář něčeho tak mírumilovně vypadajícího jako jižní svah Plačlivého. Čekal jsem, že bude nějaká změna k obtížnějšímu, ale tak skoro z čistajasna určitě ne. Stačilo jen pár metrů doleva a ač je vrchol hodně kamenitý, tak tak rychlou změnu charakteru jsem určitě nečekal. Svým způsobem vypadá tato část (alespoň její horní úsek vypadal) o dost jinak než cesta na opačnou stranu, na Ostrý Roháč.

      Mým prvním plánem bylo, pokud budu schopen pokračovat na Ostrý Roháč, se alespoň přiblížit k vrcholu, pak se vrátit a zkusit si sejít dolů z Plačlivého přes Nohavicu až na Smutné sedlo a zde doleva odbočit na cestu vedoucí opět k rozcestí „Pod Homolkou“. Nakonec ten den vše dopadlo úplně jinak – prakticky tou asi nejtěžší variantou (čekal jsem, že taková bude, ale dala mi JOO zabrat – jen těžko bych hádal jestli jsem někdy předtím zažil takové „MASO“), kterou jsem při plánování výletu volil jako „únikovou cestu“. Více napíši až k tomu bude ten správný okamžik, tedy patrně v některém z dalších dílu veskrze krásného, ale velmi těžkého výletu jednou z nejzajímavější částí Západních Tater. Náročnost, která se k drsnosti tohoto koutu nejmenších velehor na světě (dlouhou dobu Západní Tatry „patřily“ pod ty známější Vysoké), víc než hodí.

     Pokud na vrcholu byly balvany s „odpovídající“ velikostí, tak během mžiku se západním směrem dostávám do úplně jiného světa. Světa mnohem drsnějšího a během pár kroků se z „pohodičky“ musím přepnout na režim „poměrně velká obezřetnost“. Hřeben výrazně zostřuje a pohled do údolí je velice strmý. Mé plány jdou bleskově do pozadí, protože teď veškeré věci budou určovat jen samotné hory s velkým „H“. Vnímání času jde do pozadí. Prkotiny jako „jestli stihnu autobus nebo vlak“ se zcela ztrácí – žádný spěch zde nemá místo. První „pohlazení“ Roháčskou hřebenovkou by mohly „slabší nátury“ brát spíše jako vcelku dobře na tvář dopadlou facku. Facku, která každého donutí zpozornět. I pro mě to byl vcelku šok. Ani ne tak ze skalek a obrovských strmých skalních bloků, ale z té nečekaně rychlé změny.

    Inu, jsem postaven před zkoušku a mám skutečně pochybnosti, jestli na ni vůbec mám.

„Tak co, zkusíš to nebo se rovnou zbaběle otočíš?“

     Zvědavost ale opět rozhodne za mě a strach nechává „jemně šimrat“ někde kousek za mým pravým ramenem. První pohled je šok, ale druhý a třetí povel jsou již kroky. Hledám, v tomto okamžiku nejmilejší známou – charakteristickou bíločervenou značku, která by mě napověděla mezi které balvany se vydat. Kousek od vrcholu ji vidím, ale pak již jde o to, že si musím přiznat i to, že mě zde nikdo za ručičku nepovede. Vydal jsi se na jednu z nejtěžších tras „pro běžné smrtelníky“ ve slovenských Tatrách, měl jsi tu neskutečnou drzost neuposlechnout dobře míněného varování samotného Ostrého Roháče minulý rok na podzim (tehdy jsi sám říkal, že nikdo nikdy tě tam nahoru nedostane, že nejsi přece sebevrah).

     A teď stojíš kousek pod vrcholem Plačlivého mezi obrovskými balvany, na některých místech vidíš hluboce pod sebe do údolí a ono „mírné šimrání“ za zády se v některých chvílích stává poměrně výrazné. Asi mi to svým stylem humoru západnější roh Roháčů vrací. Hora mi asi říká:

„Jak se ti tu líbí?“ a potutelně se při tom čertovsky směje…

„Pořád se ještě chceš po nás procházet?“

„Cvičil jsi a trénoval svou psychiku dostatečně?“

     Já na to nejsem schopen úplně dobře odpovědět. Vlastně ani neodpovídám. Mou reakcí na chladnou řeč hor (balvanové bloky jsou zatím ještě ve stínu a jakýsi „dobrodružný“ chlad zde velice dobře pociťuji – nebylo by to ono, kdyby tomu bylo jinak) je to, že už lezu o kousek níž, abych poznal „zač je toho loket“.

     Dotyčná postavička, kterou jsem viděl z dálky nemířila nahoru, ale vypadalo to tak, že byl na hřebeni se psem a o výstup na Plačlivé se nesnažil. Zato vidím další lidi, kteří již nahoru míří. První je turistka s velkým báglem se kterým bych se zde určitě nechtěl tahat. Zjišťuji, že nemluví ani česky, slovensky nebo polsky, ale i tak se mi daří mou ubohou angličtinou zjistit, že dnes jde od Brestové. Na to, že i já mám krásný čas (celý Ostrý Roháč jsem dokázal přejít do 12 hodin i s focením, atd.) tedy hádám, že z Plačlivého jsem vyrazil po desáté hodině. Pokud jsme se zde potkali kolem 10hodin, tak z Brestové je to úctyhodný výkon. Také bylo vidět, že je na tom mnohem lépe než já a za chvíli jsem ji beznadějně ztratil z dohledu.

     Z Plačlivého jen chvíli sestupuji po stejné cestě jako kdybych mířil k Žiarskmu sedlu, ale u zbytku rozcestí odbočuji doleva a jakoby trochu za Plačlivé. Cestička by byla vcelku pohodová, kdyby na ní nebylo mnoho malých, ale velmi dobře se pohybujících kamínků, které vytváří „skvělé“ valivé ložiska s podrážkou bot. Sestupuji tedy velice opatrně, i když únikových ploch je zde zatím ještě relativně dost. Svah je hodně prudký a tak podklouznutí by určitě nemuselo skončit několik málo metry. Přibližně za čtvrt hodiny se cestička zmírňuje a já se dostávám před první skalku. Zde již si připravuji první kameru, nastavuji čas a po chvíli vycházím. Loučím se se skupinkou Poláků z protisměru a všichni mají spořádaně na hlavě přilbu. Já ještě nepovažuji terén za tak těžký, abych ji musel brát (přijde na řadu později). Také musím vhodně volit čas nahrávek na omezené množství rezervních akumulátorů do této první širokoúhlejší kamery. Pak již zbývá kamera jen na přilbě s malou, nevyjímatelnou vnitřní baterií, které umožní asi půl až maximálně ¾ hodiny záznamu. K tomu mám jako zálohu jeden digitální foťák. Doufám, že alespoň desetina fotek nebo záznamů, alespoň trochu vyjde. Je pěkné počasí a nemám zatím obavy z bouřek. Teploty jsou nízké a tak ani důvod k bouřkám by neměl být velký.

     Pokud jsem měl od rána vcelku stísněné (smutné) pocity, tak teď už to ze mě vše spadlo, protože vidím, že i další míří na Ostrý Roháč (a ještě více jich bude přicházet z opačné strany). Už i to, že nejenom na roháčský hřeben nahlížím, ale zatím se po něm i úspěšně pohybuji s rezervou, jak po stránce psychické, tak i fyzické, mě dodává určitou míru optimizmu k dalšímu postupu. Na druhou stranu je jasně znát, že cesta nemusí být pro každého.

     Prvním příkladem je to, že hřeben je relativně skoupý na turistické značky. Jsou zde, ale je jich mnohem méně, než by bylo někde v bezpečném údolí. Inu, očekává se, že každý, kdo se sem vydá již nachodil tisíce kilometrů v lehčích oblastech a hledání značek, případně orientace v terénu již pro něj nejsou novinkou, ale dennodenním chlebem. Na to jak hřeben vypadal zdola nebo na fotkách, tak v mnoha místech je nečekaně široký a nabízí spoustu vlastních cestiček, ale ne vždy úplně ideálních.

     Tedy vedle základní rutinní znalosti orientace v terénu se také očekává alespoň malý cit pro „charakter cesty“. Tedy, aby člověk dokázal sám si zvolit „rozumnou variantu“ nebo poznal, kdy jde špatně. Tento cit se nezískává automaticky a je třeba mu věnovat „pár“ těžších výletů. Jako inspirace mohou být použity i nějaké výlety popsané na https://www.turistika.cz/turiste/profil/272444 . Určitě je dobré se držet pravidla, že Roháče jsou mnohem těžší a nebezpečnější než běžné turistické trasy ve Vysokých Tatrách. Právě dobře značené cesty v nich považuji za ideální trénink na Západní Tatry. Zatím se s nimi teprve seznamuji a tak nechci dávat nějaké velerady :-) ale asi bude pravda to, co jsem někde četl, tedy „V Roháčích nebude nic lehčí, ale už jen těžší...“ Někdo říká, že přechod Ostrého Roháče je to nejtěžší a nejexponovanější co lze v Západních Tatrách jít. Někdo říká, že nejnebezpečnější je naopak Baníkov a Tri kupy. Bohužel toto zatím nemohu hodnotit, protože jsem na tuto cestu odvahu ještě nenašel – při rozhodování kterým směrem se z Plačlivého vydat nakonec vyhrál „nečekaně“ Ostrý Roháč. Osobně si myslím, že ten západní směr bude mnohem náročnější. Jednak je delší, pak zde jsou Tri kopy u kterých očekávám podobně jako na Ostrém Roháči lezení po kolmých řetězech ve skalních koutech, navíc bych se nedivil, kdyby tyto výstupy byly i dosti vzdušné. Ale zatím pomalu k Roháči.

     Zatím sestupuji do „Roháčského sedla“ a cesta mezi balvany je vcelku příjemná a po obou stranách mám relativně velké plochy (oblasti). Někdy se podívám i za sebe a pokud jsem si před půl rokem říkal, že Plačlivé je vcelku mírumilovné, tak zde jasně vidím, jak moc jsem se mýlil. Pokud více méně travnatý jižní svah je hodně prudký, tak jeho protilehlá severní strana je nekompromisně “setnutá“ kolmá, místy možná až převislá, hrůzu nahánějící obrovská stěna. Na ní by chybu mohl člověk udělat jen jednou. Když nyní píši článek o neskutečně zajímavém výletu, tak nevím, která z těchto hor je drsnější. To co jsem zažil minulý rok na podzim byl jen klam, na který jsem se nechal jako amatér chytnout. Když jsem nyní zde, skoro v polovině cesty, mezi oběma rohy Roháčů, podle kterých tato část Západních Tater dostala druhé pojmenování, tak jen mohu potvrdit, že se jedná o vznešené velikány, které zde určují VŠE. Průchod sedlem bude první větší lahůdkou, protože zde cestička vede úzkým místem a poprvé zde uvidím pod nohami svah spadat jakýmsi žlabem prudce do údolí, nevidno kam až. Celou cestu mezi Plačlivým a Jamnickým sedlem je člověk na určité vyšší míře obezřetnosti, ale v některých místech se tato zvláštní nervozita bude ještě více stupňovat.

    Mám napsány čtyři stránky a tak i vzhledem ke zvyšující se náročnosti terénu je právě teď vhodný okamžik na ukončení druhého dílu a pokračování samotného přechodu Ostrého Roháče si nechám na díl třetí.

 

DOPORUČENÁ A POUŽITÁ LITERATURA A ZDROJE:

[1] https://www.turistika.cz/vylety/me-opatrne-seznameni-se-s-rohacskou-hrebenovkou-cast-i/detail

[2] Po Slovensku s batohem – Západní Tatry … Daniel Kollár a kol, DAJAMA

[3] Podrobný turistický atlas 1:25000 TATRY … nakladatelství VKU Harmanec, 2. vydání.

[4] TATRY – Priroda

[5] Krásy Slovenska … časopis KST

 

MÉ NAHRÁVKY:

[6] https://www.youtube.com/watch?v=71LJEb8szgk … Nejzajímavější části mé cesty okolo vrcholu Ostrého Roháče

[7] https://www.youtube.com/watch?v=5RoRULn0U2Y

[8] https://www.youtube.com/watch?v=C0Byr64hBbU

[9] https://www.youtube.com/watch?v=r5to6hSILw0

[10] https://www.youtube.com/watch?v=cl5SpZV4Jlw

[11] https://www.youtube.com/watch?v=q3wV5f7y_Sc

[12] https://www.youtube.com/watch?v=onAnJvioMRQ

 

VIDEA OD OSTATNÍCH:

[13] https://www.youtube.com/watch?v=LjDtrHLEQP4 … Velmi rozumné varování (mimo dalších) zhruba po 8 minutě nahrávky.

[14] https://www.youtube.com/watch?v=Ad5RqtbkDI8

[15] https://www.youtube.com/watch?v=hAYvqCHc7ws

[16] https://www.youtube.com/watch?v=l5_bIvtAvOc

[17] https://www.youtube.com/watch?v=fzLeX1Mej5Q

[18] https://www.youtube.com/watch?v=eKerKlz9GHI

[19] https://www.youtube.com/watch?v=VAq8Zm-S2WQ

[20] https://www.youtube.com/watch?v=5C4BjvbC1Ms

[21] https://www.youtube.com/watch?v=i1oVlrflTsA

[22] https://www.youtube.com/watch?v=qxU-WIncwN4 … běžci z Ostravy.

[23] https://www.youtube.com/watch?v=tVShmzewzqg .. nejkrásnější „průvodkyně“ po Slovensku… :-)

[24] https://www.youtube.com/watch?v=ACJYlNuOZZk

[25] https://www.youtube.com/watch?v=9xCHf1wBkxE

[26] https://www.youtube.com/watch?v=QZE2wIgjv2U … má cesta na Plačlivé před rokem.

[27] https://www.youtube.com/watch?v=uTCzIE6tVJA

[28] https://www.youtube.com/watch?v=dncvNAJm-AU

[29] https://www.youtube.com/watch?v=9hKdXWXOHG8

[30] https://www.youtube.com/watch?v=4vvfa0s4zhI

[31] https://www.youtube.com/watch?v=qVbB6bGIqW8

 

SKVĚLÉ STÁNKY S JEŠTĚ LEPŠÍMI FOTKAMI:

[32] https://alena.ilcik.cz/1009-rohace.php

[33] https://alena.ilcik.cz/1309-rohace-ostry-rohac.php

[34] https://alena.ilcik.cz/2009-rohace-01.php

 

Za čím jedeme?

Jdu na velice zajímavý a nečekaně (čekaně) dobrodružný výlet v Západních Tatrách.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Jednodenní akce "na otočku". Vše jsem si bral s sebou (několik energetických tyčinek a vodu, kterou šlo dobře doplňovat v mnoha potůčcích).

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Krásná příroda a zátiší, výhledy i všechny nevšední scenérie, které ale nebyly zadarmo. Ke konci se již ani k Žiarskému sedlu nechtělo z údolí stoupat a tak jsem se musel zastavovat třeba co deset (někdy dokonce i méně) kroků.

Ostatní informace

Veškeré ceny byly jen za cestu na Slovensko a zpět...