Opatrné seznámení se s Roháčskou hřebenovkou, část IV - Prudké klesání do Jamnického údolí a prudký výstup na Žiarské sedlo.

Tipy na výlet • Romantika • Pro zdatnější • Celodenní výlet • Za sportem • Do přírody • Na hory

Fotografie (57) • Foto: TomášNejedlý

Kam a jak jedeme?

V tomto dílu se budu věnovat další části mého druhého výletu do Západních Tater v životě. V předešlých dílech ([1] až [3]) se jednalo o přechod Ostrého Roháče ze Západní strany (od Plačlivého Roháče (Plačlivého)) – krásný to přechod impozantních vrcholů. S odstupem času (a netrvalo to dlouho) jsem přechod ohodnotil jako příjemný. Velmi zajímavé bylo, i pro mě, ovšem přehrání svých vlastních videí doma. Na nich až takové optimistické hodnocení nebylo. Videa mě přistihla při tom jak jsem říkal slova nebo sousloví typu:

„Křest ohněm.“

„Budu rád až budu dole.“

„Vracet se již nebudu, budu rád, když to projdu tímto směrem.“ … ve smyslu:

„Již nechci ten první kolmý řetěz ani vidět“ … a

„Vůbec netuším jak bych měl po něm lézt dolů...“

Myšlenky ve smyslu „Jak bych asi vyšplhal ten prostřední nejvyšší řetěz...“ již ani nedomýšlím.

Foto: TomášNejedlý

Zkrátka psychická pohoda nebyla tak zcela idylická, jak jsem si již při návratu vlakem do Ostravy s odstupem času, myslel. Nejzajímavější na tom všem ale je to, že nahoře jsem si to ani tak těžce neprožíval. Ano, cítil jsem určité zneklidnění, při představě, že bych se měl vracet opačným směrem zpět přes Plačlivé na Žiarské sedlo, ale jinak vcelku pohoda. Místo nad kterým všichni tolik varují, pro mě žádným velkým problémem nebylo. Je třeba uznat, že jsem měl zcela ideální počasí a více jsem si ani přát nemohl – lépe to vyjít nemohlo. I kdyby byly podmínky horší, tak bych jako problematičtější místa označil úplně jiná než pověstnou „skalní stříšku“. Tu se mi zkrátka, možná i ve „vrcholovém opojení“ a splněného snu podařilo přejít, možná i „přeletět“ s neskutečnou lehkostí.

Foto: TomášNejedlý

Určitě byl pro mě tento úsek VÝRAZNĚ SNADNĚJI ZVLÁDNUTELNÝ, než skála u Velkého vodopádu trasy C ferraty Martinské hole, která po dešti (ale vzhledem k blízkosti vodopádu asi místo vždy mokré a silně problematické) byla velice hodně nad mé současné možnosti, zkušenosti a sílu v rukou. V tomto srovnání mohu asi přechod Ostrého Roháče za krásného počasí označit jako „procházku růžovým sadem“ oproti oné ferratě [4],[5].

Pak již zbývaly jen lehčí úseky, až jsem se nakonec sice táhlejší, ale i tak zajímavou cestičkou a serpentinkami dostal na Jamnické sedlo. Ač výškové převýšení z tohoto rozcestí na Volovec je jen něco přes sto metrů, tak v okamžiku, kdy jsem poprvé ve svém životě přešel jeden z nejvýznamnějších vrcholů Roháčů, tedy výkonu, který mi teprve nyní přináší víc než zaslouženou radost, vypadal Volovec jako neskutečně vysoký kopec. Podobně „motivační“ jako při sestupu z Rozsutce a pohled na Stoh který jsem musel vyjít při návratu zpět do Kralovan [15]-[16]. Teprve teď je okamžik, kdy mohu s klidem říct:

„Že jsem to dal a přitom i světe div se, přežil.“

Foto: TomášNejedlý

Teprve teď na mě výrazněji dolehla únava z celého dopoledne. Ani si to nějak moc nepřipouštím, ale od půl šesté ráno jsem na nohách aniž by bylo nějak moc zastávek. Dokonce jsem ani moc nejedl – neměl jsem chuť, no vlastně mi to ani nepřišlo, že bych měl mít hlad. To nejhorší mám za sebou – SUPER. Pohled na Volovec je takový, že se mi na něj určitě nechce, nohy z toho pohledu začínají bolet (z ničeho nic). Na stránkách TANAPu je ve skrytu zpráv i jeden nepatrný odstaveček o uzavření modré turistické trasy z tohoto sedla do Jamnického údolí. Po této cestě se dá dostat k plesům z nichž je možné krásně vyfotit Ostrý Roháč jako „bratříčka“ Matterhornu. S plesem je možná ještě impozantnější než tento alpský velikán. Kdo se rozhodne, že nemá již dost sil, ani odvahy se vracet zpět přes Roháč nebo hřebenem na Volovec a dále k Jakubině a teprve pak do údolí, tak určitě jako ideální řešení zvolí tuto modrou značku, která je minimálně o dvě a půl až tři hodiny kratší a určitě i lehčí a hlavně bezpečnější než obě zbývající možnosti. Také je dobré si přehrát toto video, ať si uvědomí, co se na něj může chystat (ale tak nějak doufám, že snad ne) [6].

Foto: TomášNejedlý

Z hřebene na Jakubinu, druhý nejvyšší vrchol Západních Tater, by měl být pohled na „Slovenský Matterhorn“ možná ještě impozantnější než z modré trasy. Jediné, co by asi chybělo a snižovalo výmluvnost fotky, by byla chybějící hladina jednoho z Jamnických ples. Ať už se tedy turista vydá jakýmkoliv směrem, tak to bude stát za to. Cesta po hřebeni je o několik hodin delší a bude tedy i náročnější. Ať tak, či onak, je třeba se dostat do údolí k „Rozcestie pod Hrubým Vrchom“. Pak se již modrá a zelená turistická trasa „stává jednou“ a prudkým klesáním (nic jiného zde ani není možné čekat) nás dovedou k místu, kde se ti, kteří neměli sil na rozdávání už mezi Ostrým Roháčem a Volovcem, nebude asi moc líbit. Klidní by zde mohli být jen ti, kteří neví co je bude čekat. Od Jamnického sedla mezi velikány Roháčské hřebenovky to zde trvá minimálně dvě hodiny, pokud nejsme sportovci, kteří tuto slavnou hřebenovku běží. Skutečně běží! Pokud by se šlo ještě po hřebeni, tak je třeba počítat minimálně 4 a půl hodiny. Rozcestí na kterém se rozhoduji, kam jít se jmenuje „Razcestie pod Smrekom“.

Musím se nějakým způsobem dostat večer do Liptovského Mikuláše na vlak a nejlépe tak, abych nemusel „bivakovat“ na nádraží v Žilině. No upřimně řečeno, pohled na časy z rozcestí k sedlu ze kterého jsem na Ostrý Roháč vycházel, tedy k Žiarskémo sedlu“, je to minimálně tři hodiny. S tímto časem se mohu na stihnutí dobrého spoje skoro jistě rozloučit. Před pár dny doma, při zkoumání této nouzové cesty nevypadala tak dlouhá, byl to jen kousek na mapě, jaká ve skutečnosti je. Určitou „zradu“ jsem čekal, ale to co následovalo překonalo veškeré očekávání ve všech pohledech. Je třeba si uvědomit, že od Jamnického sedla s výškou kolem devatenácti set metrů bylo třeba sestoupit do výšky o něco nižší než je Lysá hora v Beskydech. Tady v Tatrách se ale jedná již o úplnou „nížinu“.

Foto: TomášNejedlý

Potkávám zde dvě turistky mířící právě ze Žiarského sedla. Dostávám dvě informace, které mi jen potvrzují to, čeho jsem se obával. Kdybych pokračoval dolů, tak mě čeká ještě minimálně 13 kilometrů údolím do míst, odkud se mi nepodařilo zjistit, že by nějaký spoj vůbec jel (ani dotyčné nevěděly, že by tam jezdil autobus). Pak je ještě možnost jít až do Liptovského Mikuláše pěšky po cestě, kterou ovšem vůbec neznám. Tedy ke třinácti kilometrům bych si musel připočíst minimálně dalších deset. Tedy počítat s minimálně dalšími 25 kilometry k tomu co jsem již ušel. Možností je také se připojit na Tatranskou magistrálu a k Ústí Žiarské doliny by to po třinácti kilometrech bylo ještě rozumné čtyři. Je otázkou, jestli bych stihl alespoň poslední BUS od hor.

Opatrný dotaz na druhou cestu, tedy stoupání k Žiarskému sedlu:

„Jestli je to stále prudce do kopce nebo je i pohodovější cesta, abych stihl autobus před třičtvrtě na čtyři pod Žiarskou dolinou?“

Dostávám odpověď, respektive „vyhýbání se ji“ :-) , která jen potvrzuje to, čeho jsem se obával. Chápu, že stoupání bude pořádné, mírně řečeno a při mé únavě dokázat držet i plánované tempo nebude snadné. Pořád ale je tato cesta ta nejkratší, kterou budu muset jít, i když mě bude čekat poctivé převýšení asi 600 až 700 metrů. Rozhoduji se rychle a i s odstupem času si myslím, že dobře. Loučíme se a ony míří dolů a já se vydávám vstříc stoupání o kterém doufám, že nebude tak těžké, jak tuším.

Foto: TomášNejedlý

Nemýlím se. Vyšel jsem už spoustu kopců u nás na Moravě a měl jsem tu čest, že i pár na Slovensku, i v Tatrách. Už po prvních pár desítkách metrů chápu, že „zadarmo“ tato cesta nebude. Mnohokrát během tohoto stoupání si budu říkat, jestli jsem se na Jamnickém sedle neměl rozhodnout o opětovný přechod Ostrého Roháče z druhé strany. Neudělal jsem to proto, že jsem si myslel, že již jsem dost unavený a riziko by bylo větší. Pokud bych neudělal chybu, tak by to určitě byla cesta fyzicky i časově méně náročná než tento okruh. Nešel jsem to i z pohledu, že jsem měl obavy, jak bych dal druhý (největší) řetěz mezi oběma vrcholy Roháče a pak sestup posledním řetězem. S odstupem času si nemyslím, že by to mělo být výrazně horší než směr opačný. Pak bych měl možná i čas jak na autobus, tak dokonce třeba i sestup z Plačlivého směrem na západ přes Nohavici na Smutné sedlo a odtud mě zatím neznámou cestičkou k Žiarské chatě. Z hlediska „objevného“ by to nebylo k zahození a také bych poznal další část roháčského hřebene. Nelituji ovšem ani této cesty, je krásná, ale strašně táhlá a stále do kopce. Někde se stoupání výrazněji zmírní, ale nikdy to není tak, že by se jednalo o rovinu nebo dokonce klesání.

Krásná krajina i scenérie, ale myslím, že jindy bych si ji asi už nevybral a radši se vracel po hřebeni. O to spíš, když celý den byl zcela pohodový a lepší počasí nám ani nemohlo být dopřáno.

U roháčského hřebene je totiž největším nepřítelem počasí. Nesmí se zapomenout na to, že na něm může být k nejbližšímu „úniku“ několik hodin cesty po obtížném hřebeni, jež v některých místech prudce spadá na obě strany a tvoří jakýsi velmi ostrý nůž na kterém je třeba maximální opatrnosti. Déšť, vlhko, led, sníh, vítr, námraza, mlha a nedej bože bouřka je to co zde „není dobře“! Ovšem v můj den „křtu ohněm“ bylo naprosto ideální. Pokud bych měl odvahu, tak bych se klidně mohl vydat i na opačnou stranu, na Baníkov. Ale radši jsem si vybral s pokorou jednodušší cestu na Ostrý Roháč.

Foto: TomášNejedlý

V prvních úsecích musím přejít padlý strom a stoupání je skutečně drsné. Ujdu pár desítek kroků a pak se musím vydýchávat. Nohy bolí taky, ale je to spíš tím, že se jim nechce, než že by skutečně bolely. Psychika se dostává do stavu ne zcela optimálního a vše i celé tělo mi naznačuje:

„Zase nás táhneš tam, kam nikdo (myšleno kosti, svaly i hlava) nechce...“

Nechávám je ať si říkají co chtějí, jiné řešení tady ani nemám – musím jít chtě nechtě a čím víc se tomu všemu budu poddávat, tím to bude jen horší. Bohužel i oni si nechtějí do toho mluvit a tak mi to ztěžují jak se dá. Stoupání je skutečně nekompromisně prudké a dlouhou dobu to vypadá, že to ani lepší už nebude. Svou pauzu se snažím dělat co nejpozději to jde, ve stínu lesa a někde na kameni, kde si již na chvíli dokonce i sedám a vydýchávám se. Alespoň na chvíli odlehčuji nohám, které se navýsost vzpouzí. Silně odmítají mé příkazy k pohybu do kopce.

Foto: TomášNejedlý

Nyní jsem vděčný za delší pochody, kterých jsem již prošel vcelku dost a tak vím jaké stavy mohou přicházet [7]-[23]. Vždy jsem je ale nějak nakonec ušel. Ať už to bylo v limitu nebo ne. S klidným svědomím nohu říct, že okruh Žiar – Dilinky → Žiarské sedlo → Ostrý Roháč → Jamnické sedlo → → →→ Rázcestie por Hrubým vrchom → Rázcestí pod Smrekom → okolo „Kopky“ na „Kokavské zahrádky → Žiarské sedlo → a po známé cestě kolem Žiarské chaty k parkovišti u Ústí Žiarské doliny, byl asi tou nejtěžší (vytrvalostně nejnáročnější) cestou, kterou jsem kdy šel. Obrovský zážitek, ale neskutečně jsem si sáhl na hranice mých možností. Ty nebyly někde pomyslně v dálce, v mlze, ale zcela zřetelně a velmi blízko u mě. Je také jasné, že veškeré „tréninky“ [7]-[23] na Roháče byly pouhou procházkou růžovým sadem oproti tomu co mě čekalo zde.

Pochopitelně musím uvést i to, že nejsem úplně nejzdravější člověk a ani mé schopnosti nejsou nikterak výtečné, držím se spíš v té druhé polovině a jsem rád, když nejsem úplně na chvostu. Borci nebo borkyně to vše mohou zvládat mnohonásobně rychleji a s úplnou lehkostí. Bylo by jen ubohou výmluvou, kdybych se vymlouval na zdraví – cítil jsem se vcelku dobře, jen prostě dálkové pochody kolem padesáti, maximálně šedesáti kilometrů, nejsou dostačujícím tréninkem na Tatry. Jednoznačně bude třeba přidat běh (a to hlavně do kopce) a velmi tvrdé posilování – alespoň tedy doma, když už se mi do posilovny tak nechce. To, že bych se bez tohoto“ základu“ neměl na větší „akce“ vydávat mi jasně ukázala ferrata Martinské hole, popsána zde [4]-[5].

Foto: TomášNejedlý

Při nekonečném stoupání se zastavuji čím dál, tím častěji. Když jsem pod zeleným vrškem „Kopky“ u potůčku, tak si opět sedám na kámen a dávám svačinku – energetickou tyčinku a notnou dávku vody. Tyčinku jím jen tak, že v tom není ani chuť ani nic jiného. I svítící slunce mi vadí. Vlastně ani nechci kousat – i to je s přemáháním. Prostě se mi nic nechce. Jo, bylo by hezké si zde sednout a jen se tak kochat, ale musím jít – chtě nechtě. Tyčinku jsem snědl, ale že bych z toho měl požitek, tak to tedy ne. Jediná dobrá informace je ta, že se pod Kopkou jedná o jedno z mála míst kde má mobil signál. Každé další odhodlání k pohybu vyžaduje hodně přemáhání o to víc, že ještě nevím co mě čeká, jak dlouho ještě budu muset jít, atd. Vyšel jsem z lesa a jsem rád, když alespoň na chvíli slunce zaleze pod mrak a nesvítí tolik. To je jen výjimečně. Z lesní krajiny podobné té nejdrsnější beskydské se dostávám již na území ryze tatranské. Sice zde není mnoho špičatých skalních štítů jako ve Vysokých Tatrách (Západní Tatry o štítech moc nejsou), ale skalky nebo nejrůznější skalní žebra a podobné útvary již vidím. Krajina vypadá taktéž drsněji než Fatra. Stoupání již není tak prudké jako na začátku, ale odpočinek to také rozhodně není.

Foto: TomášNejedlý

Asi už blbnu, když vidím kousek od sebe suťové pole a balvan podobný tomu u nenáviděného úseku „Malých Závratů“. Na druhou stranu mi ale vůbec nesedí za nimi silněji skalnatý svah jakéhosi hřebenu. Ten jsem nad rozcestím „Pod Homolkou“ určitě neviděl, ale kdo ví… Dokonce vidím doleva odbočovat cestičku a tak se po ní vydávám. Přejdu kolem kleče a „traverzuji“ travnatý, ale ne moc strmě vypadající svah. Teprve zde si uvědomuji poučku jak neskutečně mohou klouzat travnaté svahy v Tatrách. Svah nula-nula-nic a já se skoro na něm nedokáži udržet ani když lezu všemi čtyřmi (takže to asi nebude až tak malý svah :-) - nic ovšem oproti těm ve vrcholové části Roháče). Musím se držet borůvčí nebo větších trsů trávy a přitom je tráva suchá. Pokud se to nepodaří, tak sklouznu hned o pár metrů dolů. Když se mi podaří na jednom místě zastavit, tak nezbude nic jiného než se „potupně“ podívat na GPS-ku. Všechno se mi zdá jiné, než by mělo v „Malých Závratech“ vypadat. Na GPSce je odpověď jasná. Sice jsem ještě neměl čas (bude to již možná pár let… :-) ) si najít vhodné mapové podklady pro Slovensko a tak mám jen bílou plochu, ale na ni výraznou čáru kudy jsem již šel. Zde vidím, že místo abych se k černé čáře přibližoval, tak se vzdaluji. Nyní je mi jasné, že jsem se ztratil a nechal se unést cestičkou k něčemu, co se jen trochu podobalo tomu, kam bych se chtěl dostat a hlavně abych již nemusel stoupat výš k sedlu a pak se zase vracel zpět. Návrat zpět na cestičku je neméně úmorný a vzal mi spoustu sil i času, který bych lépe využil, kdybych šel správně.

No nic, konečně jsem zase zpátky na správné cestě a nyní již budu jen stoupat. Dokonce v jednom místě to bude vypadat skoro na rovinku. Motivace k pohybu je minimální, ale určitě zde nechci „ztuhnout“ až do tmy a promrzat zde (i když je léto, tak ranní chlad byl více než vlezlý). Nad „Kokavskými zahrádkami“ stoupám pomalu a stále nevidím nic, co by se mohlo podobat Žiarskému sedlu“. Ač je to zde již nepříliš velké stoupání, tak pořád je to tak, že ujdu pár kroků, v lepším případně jen pár desítek metrů a musím v předklonu odpočívat. Velice zajímavý stav, kdy mě vše jakoby bolí, ale moje hlava si vsugerovává, že není ani důvod aby něco bolelo. Prostě vše je spíš jako, že se nechce a přitom by mělo.

Foto: TomášNejedlý

Toto jsou okamžiky, kdy je nutné být na sebe tvrdý a jít. Jít pomalu, jít se zastávkami, ale jít. Snažit se co nejméně zastavovat. Každé další rozcházení je totiž mnohem těžší než jaké to bylo předtím. Mým jasným cílem je Žiarské sedlo, za nimž vím, že již cesta bude jen klesat.

Dostávám se k většímu sněhovému poli, možná zasněženému malému plesu. Procházím krásnou, ale drsně vypadající krajinou. Přes sněhové pole přecházím velice opatrně, každé podklouznutí mi ubírá spoustu sil. Jsem rád, když už jsem na jisté zemi za ním. Ale tam pro změnu začíná cestička stoupat prudčeji serpentinami. Sedlo mohu tušit, ale takových pohledů již bylo a byl to jen falešný poplach. Konečně se dostávám na konec serpentin (a byla to těžká cesta z „posledních“ sil) a vidím něco, co by se mohlo podobat sněhovému poli před rozcestníkem Žiarského sedla. To, že jsem konečně na tomto místě, poznávám teprve několik metrů před oním rozcestníkem (už předtím jsem tak nějak tušil, že ony skalky nalevo by také mohly být nějaké povědomé, ale jistota v tom nebyla).

Foto: TomášNejedlý

Když vidím, že je to pravda, doprava stoupání na Plačlivé, doleva cestička po níž jsem před půl rokem dokonce běžel a pod nohami mám Žiarské sedlo, tak je mi z radosti až do breku.

Zasloužím si to. Je to skutečné vítězství, kdy mě vítá chvíli slunce, chvíli studený vítr, ale já jsem úplně šťastný. Vím, že odtud již budu jen klesat. Minule jsem až k chatě běžel, teď tomu tak již určitě nebude. Svým způsobem jsem v cíli. Jsem v místě, které už „důvěrně“ znám. Potkávám se zde s Poláky, ale ti míří jen k chatě, kde jsou ubytování. Pro mě bude cesta poněkud delší. To že stihnu autobus o tři čtvrtě na pět je utopie. Hádám, že je kolem čtyř odpoledne. Někdy to zde vypadá jako, že je o mnoho hodin více a že slunce již bude za chvíli zapadat, ale není tomu tak.

Opět ideální okamžik ukončit čtvrtý díl a pokračování závěrečného pátého bude příště. To už se bude jednat jen o cestu k chatě a dolů podél „Medvědí štoly“ k parkovišti.

POUŽITÁ A DOPORUČENÁ LITERATURA A ZDROJE: