Pařížská Toyen, Moskevská gotika a kus Asie k tomu

Kam a jak jedeme?

Název tohoto tipu na výlet sice možná evokuje představy o cestách kolem světa za méně než 80 dní, ale správně by mu příslušel ještě dodatek ve smyslu „aneb co všechno je dnes k vidění v Praze“. Do našeho hlavního města jsme totiž tentokrát – tradičně vlakem – vyrazili jen a pouze kvůli jedné výstavě, která se ovšem už v den objednávání vstupenek změnila ve výstavy dvě. Nebo spíše hned tři …

Takže vlastně bychom mohli tento článek bez uzardění pojmenovat „Cesta vlakem za vskutku božskou Toyen, jedním pražským Rusem a čínským drakem“. S největší pravděpodobností jsme navíc už v červenci viděli letošní výstavu roku. A i když byla opravdu hoooooooooodně dobrá, mělá i své negativní ale. Svobodomyslná Maruška za to ovšem nemohla ani v nejmenším.

Za čím jedeme?

Velká – a skvělá - retrospektivní výstava Marie Čermínové alias Toyen se koná ve Valdštejnské jízdárně a k vidění bude už jen do poloviny srpna. Vzhledem k omezenému počtu návštěvníků a nutnosti si vstupenky objednávat předem (my to zkusili v polovině června a první volný termín jsme dostali na 20. července), může být návštěva této výstavy možná už trošku problémem. Někoho ale možná potěší fakt, že pozměněná varianta výstavy bude ještě k vidění v hamburské Kunsthalle nebo v pařížském Muzeu moderního umění (Musée d´Art Moderne de Paris), což jsou instituce, které se na pražské výstavě spolupodílely.

Výstava „Snící rebelka" je koncipována chronologicky (tento postup však není nijak nutno dodržovat), samostatné části mají práce na papíře a – s výjimkou známého skupinového sexu černošského kmene pod názvem Černošský ráj (dnes by ho už asi Toyen namalovat a pojmenovat nesměla) – také erotika. Obrazy pocházejí snad ze všech našich větších a známějších galerií, ale většinu tvoří zápůjčky ze soukromých sbírek a zahraničí. Slovo Paříž je zde natolik četné, že se objevilo i v titulku článku.

Výstava se nám velice líbila (Toyen byla jistě jedním z našich nejvýznamnějších umělců min. I. poloviny minulého století – a to rozhodně nejsem surrealista, takže pro mě vždy byla spíše tvůrcem skvělé kombinace barev doprovázených stíny s erotikonem i někým, kdo dokáže zaujmout kompozicí, abstrakcí i detaily) a spokojenost byla vidět i na všech dalších návštěvnících. Na druhou stranu nám dost vadila skutečnost, že po 80 minutách v prostorách jízdárny s námi „prachsprostě vyrazili dveře“. Díky tomu jsem např. já osobně celou výstavu ani neprošel (a to jsem si neprohlédl a nepřečetl zdaleka všechny panely s časovými informacemi a fotografiemi). A jistě jsem nebyl sám. Na druhou stranu musím přiznat, že je to lepší a férovější varianta, než několikahodinové čekání, které jsem loni odtrpěl na Rembrandtovi v paláci Kinských …

Po „nedobrovolném“ opuštění malostranské Valdštejnské jízdárny jsme nastoupili do tramvaje a vydali se k holešovickému Veletržnímu paláci, kde je až do 21. listopadu k vidění výstava děl Viktora Pivovarova nazvaná Moskevská gotika. Té pravé gotiky tam sice moc nebylo, ale výstava je to výborná. I u tohoto - od roku 1982 v Praze žijícího - Rusa platí výrazy retrospektiva a surrealismus. Vidět je zde totiž asi 200 děl mapujících půl století Pivovarovy tvorby. Autor je zde představen jako „tvůrce světů“ a jistě zaujmou i básně jeho přítele Cholina (např. „Opilý na ni řval – jseš idiotka! … a ráno se omlouval – to já ne, to vodka“).    

Mnohé Pivovarovy obrazy se prostě líbit musí a objevování různých detailů je docela zábavné. Někdy se hodí znalost psané ruštiny (nebo si číst popisky). Nechybí erotika, kritika společnosti ve stylu bytového divadla ani černý humor. Bonusem jsou na dvou místech promítané dokumenty. Dalším „darem shůry“ je pak možnost vidět několik desítek exponátů asijského umění, které bylo kdysi dávno „trvale“ vystavováno v již zmíněném paláci Kinských. A i tady je dost exponátů, které rozhodně stojí za zdržení.

Zbytek času do odjezdu vlaku jsme pak věnovali toulání se Prahou, díky němuž jsem si připomenul některá místa, kde jsem už dlouhá léta nebyl (jednalo se např. o novoměstské záležitosti spojované se sv. Petrem, tedy o kostel, věž, ulici i náměstí).

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Výlet byl jednodenní, takže jsme ubytování nepotřebovali. Oběd jsme si dali v Holešovicích a těsné blízkosti Veletržního paláce.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Líbilo: Příjemný výletní den, kdy jsme nezmokli a viděli – možná i nejen na naše poměry - dvě vysoce nadstandardní výstavy. U Toyen bych – kromě věcí mně dobře známých – zmínil zejména ukázky ze souboru Sedm mečů v pochvě, u Pivovarova jeho variace na díla starých mistrů. A navíc ještě pořád není Praha tak přelidněná jako v dobách normálních.

Nelíbilo: Málo času na Toyen (osobně bych potřeboval ještě min. 30 – 60 minut), cena katalogu k této výstavě (1.150 Kč – a to byl „brožovaný“) a špatné osvětlení popisek některých děl. K tomu zpoždění vlaků Regiojet (při obou cestách více než 20 min.) ... a nepotěšil ani fakt, že ve všech dalších plánovaných aktivitách (šlo o nákupy věcí spojených s kulturou a cestováním) jsme tentokrát totálně vyhořeli …

Ostatní informace

Na jednodenní výlet se jednalo o záležitost poměrně nákladnou. Budu-li počítat pouze dopravu (vlak a MHD), oběd a vstupné (Toyen 280 Kč, Pivovarov 150 Kč), tak se ve dvou lidech dostáváme na téměř 2.500 Kč. Vyhozené peníze to ale v žádném případě nebyly …

V souvislosti se zařazením do kategorie náročnosti výletu nás zaujala jedna skutečnost. Zatímco na Toyen „přišly“ spíše děti v náprsních vacích svých matek (a většinou vystavovaná díla neprospaly, ale skutečně – dokonce i s jistým zájmem - „pozorovaly“), tak počet dětí ve Veletržním paláci byl podstatně vyšší. Měly za úkol Popivarova díla nějak obmalovat a do erotiky se nepouštěly ani náhodou. No a nohy nás večer bolely jako po celodenním pitování v rodných Jeseníkách …