Přes Albertovy skály.

Kam a jak jedeme?

Národní přírodní rezervace Drbákov – Albertovy skály byla třešničkou na dortu při našem pobytu na Sedlčansku. Začátek dne byl více než slibný. Pohled z okna hotelu na modrou oblohu bez mráčku a slušná viditelnost navíc, co více si člověk může přát. Zjištění, že délka naučné stezky přes Albertovy skály má jen 7,3 kilometrů nás ujistila, že to bude pohodová procházka. Času jsme měli dost a tak jsme se doslova loudali. Po okreskách jsme cestu k Vltavě již měli nacvičenou a na druhém břehu se jednalo jen o několik kilometrů. Prvním varováním byl pohled na údaj o venkovní teplotě, něco málo po desáté už bylo 27 st. C. Výchozím místem jsme si zvolili vísku Nalžovické Podhájí. Zaparkovali jsme na okraji kopce a naše cesta mohla začít.

Za čím jedeme?

Z vísky jsme šli silničkou po žluté k severu do místa zvaného U Křížku. Je tady první informační panel naučné stezky, malé parkoviště a zastřešené sezení. Odtud se prochází lesem, který je v této části borový a smrkový. Po několika minutách byla odbočka na Bartůňkovu vyhlídku a z ní první nádherný pohled na řeku Vltavu. Následoval návrat na stezku a menší stoupání po západním svahu Drbákova ( 490 m.n.m.), končilo na hranici smrkového a listnatého lesa. Z informací jsme se dozvěděli, že procházíme dubovo habrovými háji. Na dalším rozcestí pod Drbákovem se stezka stáčí k severovýchodu a míří nad břeh Vltavy. Ještě v těchto místech byla předpovídaná stezka vysokohorského charakteru vtipem na dnešní den. První varování přinesl průchod suťovými lesy, kde je ve větším počtu zastoupen tis červený. Při pohledu na staleté tisy se až tají dech. A nejen nad tisy, ale i nad pokračováním stezky. Ta začala bláznivě stoupat nahoru a dolu a když to bylo po čtvrté, bylo jasné, že to nebude tak jednoduché jak se na první pohled zdálo.

Zachytil jsem soucitný pohled zelené ještěrky, která se vyhřívala na kameni. Slunce na obloze hodně pokročilo a teplota šla dávno nad 30 st. C. Počáteční elán byl pryč a síly valem ubývaly na každém stoupání. Trsy vřesů v okolí byly spálené a i pro některé jalovce bylo léto posledním v jejich životě. Po zdolání Bílé skály začínám vzpomínat na výstupy v Alpách a jiných horách, kde se jde jen nahoru. Pohled na řeku je opět kouzelný a před pálícím sluncem volíme přestávku pod starým dubem. Voda k pití ubývá a konec stezky je v nedohlednu. Začíná skalní step a to se vším všudy. Červené plody jeřábu muku, které tady rostou na skalách jsou ve sluncem spáleném prostoru snad jediné, které to přežily. Pohled na hodinky oznamuje, že se stezkou hrabeme přes tři a půl hodiny. A zase nahoru a dolu, následné setkání s náhodným turistou, který přichází v opačném směru a jeho informace na optimizmu nepřidávají. Další výhledové místo Na Vyhlídce a informační panel číslo 7 jsou jistotou, že jsme za polovinou. Třicet snad je již jen ve stínu a s pitím jsme skoro na dně. Pěšina po skalách po dalších 15 minutách končí a my díky Bohu vstupujeme do vysokého smrkového lesa.

Máme to po skoro pěti hodinách za sebou. Měním propocené triko za suché a lehám do trávy. Následuje poslední výstup a krátký sestup na Albertovu skálu. Loučíme se pohledem na Vltavu a po loukách při okraji lesa se vracíme k parkovišti. Jsou odtud hezké pohledy jižním a západním směrem. Dosti bohatá květena, která tu roste, vzala ve vedrech za své. Za celou cestu jsme viděli jen spoře kvetoucí vřesy a něco málo žlutých jestřábníků. Horko zřejmě bylo příčinou, že jsme ze zvířecí říše potkali jen ještěrku zelenou. Nikde nebyl ani jediný motýl. Přicházíme k silničce a pokračujeme k zaparkovanému autu, u kterého jsme přesně po 5 hodinách a 35 minutách. Největší záběr jistě za posledních deset let se stal minulostí.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Jídlo a hlavně hodně pití je dobré mít v batohu. V okolních obcích hospody buď vůbec nejsou nebo jsou otevřené jen omezeně. Na jídlo jsme si zajeli do Sedlčan. Stravovali jsme se a bydleli v hotelu Vltava v osadě Hrdlička u obce Čím.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Hezká ale hodně náročná stezka, má skutečně i něco vysokohorského. Jedná se údajně o nejzachovalejší ukázku přirozeného ekosystému na středním toku Vltavy. Velmi hezké pohledy na řeku nemají chybu. Až na to horko to bylo nádherné.

Ostatní informace

Tato národní přírodní památka měla svou předchůdkyni od roku 1933 pod názvem Drbákovské tisy. V roce 1977 bylo území rozšířeno na sever o Albertovy ( dříve Bílé ) skály. Od roku 2008 jsou národní přírodní rezervací. Výměra je kolem 60 ha a na severu je 3 ha ochranné pásmo. Prvním propagátorem stezky byl Karel Bartůněk a následně i František Robin Veselý. To je tak všechno a dokončení nechám na fotografiích.