Procházka Kojetínem

Tipy na výlet • Rodina s dětmi • Romantika • Vycházka - půldenní • Za kulturou

Fotografie (88) • Foto: Franta

Vstoupit do fotogalerie (88 fotografií)

náměstí Republiky

Vstoupit do fotogalerie (88 fotografií)

Kam a jak jedeme?

To jsme se zase jednou rozhodli zabít dvě mouchy jednou ranou - v jednom dni navštívit hanácký Kojetín a Chropyni, ale stačil zásah Vyšší moci (v tomto případě Českých drah)... a jaký ten můj téměř neprůstřelný výpis spojů byl? No, hádejte sami...

Ale abych začal hezky popořádku a seznámil vás napřed s návštěvou toho prvního města:

Jelikož se kvapem blíží konec října, ráno už za tmy usedáme do busového dálkového spoje, který nás přemístil do Kroměříže. Tady zrovna svítá a spolu s rozbřeskem nějaký Vietnamec otvírá nádražní bistro. Což využíváme k tomu, abychom si v něm vypili ranní kávičku, neboť do dalšího spoje je ještě chvilka času. Vymyslel jsem totiž, že Kojetín a Chropyni odtud navštívíme vláčkem a kupuji nám proto zpět do Kroměříže zpáteční lístek.

Spoj přijíždí sice poněkud přeobsazený, ale pro dobré lidi se jakési to místečko vždycky najde.

Horší je, že když vystoupíme v Kojetíně a ocitneme se na náměstí Republiky, které skoro celé celičké zaplňuje park, je vůkol mlha jak na anglických blatech a my z města vidíme jen siluety nejbližších stromů. Jen co uděláme několik desítek kroků směrem k centru města, vybafne na nás z mlhy baskervillský pes! (Oprava – je to jen jakýsi punťa, trpící velikášstvím, který se páníčkovi při venčení utrhl z vodítka a hraje si na svůj slavný literární vzor...)

Na samém konci náměstí narazíme na Pomník padlým II.světové války a taky na sochu „tatíčka.“ Ten mlhavý objekt vpravo patří místní Sokolovně, ve které se dle plakátků konají různé společenské akce a dokonce se tu hraje i divadlo.

Ulice, vedoucí odtud do centra, má stylové jméno. Jmenuje se Tyršova. Mlha kolem nás je ale snad čím dál hustší. Po pravici se nad námi najednou vztyčí jakési vysoké přízraky a teprve socrealistická plastika (znázorňuje očividně trpícího muže a ženu, která mu jde se džbánkem pro pivo) nám prozradí, že byl tento komunistický maják umístěn pod několika paneláky.

Pak už kráčíme mezi objekty, které nesou i přes tu mlhovinu daleko historičtější rysy, což znamená, že jsme se dostali do samého středu města. Proto nás následující hrůzostrašné siluety, patřící hospodě Na růžku a restauraci Maďarská bašta, nevyděsí už ani trošičku. Ale obě pohostinná zařízení jsou teď ještě bohužel uzavřena. Pak už vkráčíme na další rynek. Tenhle nese jméno náměstí Míru, ale ve skutečnosti je to jen širší ulice, ústící na to hlavní Masarykovo.

(Ještě než vkročíme na největší kojetínský městský plac, dovolil bych si podotknout, že jsem si včera při studiu mapy stačil povšimnout, že má tohle šestitisícové město tolik náměstí, že se náš třináckrát větší Zlín může za ty své pouhopouhé tři jen a jen stydět!)

Na rozlehlém Masarykově náměstí se zdá mlha už trošičku řidší, a tak lze jakž takž přehlédnout celou jeho plochu, zdobenou zajímavými objekty. Nedočkavá manželka si je běží i přes tu nevelkou viditelnost vyfotit, což umožnuje chvilku odpočinku. Usedám proto na lavičku, z kapsy vytáhnu retko, a když vyfouknu vonný dým, v hlavě vyskočí úryvky textu, které jsem se o tomhle městě dozvěděl.

Kojetín leží mezi řekami Moravou a Hanou v takové lautr rovině, o jaké se nám Valachům zdává jen v těch nejděsivějších snech. Zástavba města je ale členitá a zajímavá, to zase jo – to se musí pracovitým Hanákům nechat! Ani se nechce věřit, že se kdysi ta původní maličká ves rozrostla na městečko s trhem a rozšířena pak o velké náměstí (v průběhu dalších let i o výstavná světská i církevní stavení), dnes dosáhla velikosti města s více jak šesti tisíci obyvateli.

V minulosti se ale o vzrůst populace svým dílem přičinili i početní němečtí přistěhovalci. Stejně ale byla původní ves v husitských válkách vypálena. Po obnovení ji do zástavy získal Jiří ze Šternberka, později se majitelé panství střídali. V roce 1487 si tu nějaký psychopat hrál s křesadlem a všechno zas do mrtě shořelo. Pak se v okolí začaly budovat velké rybníky, za Pernštejnů dochází k rozmachu řemesel a zemědělství a Kojetín je už označován za město. To by ale nebyli Švédové, aby si je v třicetileté válce nevypálili, že? A jen dva roky poté – roku 1645, tu pro změnu místo seveřanů řádil mor.

A pak se tu pohromy střídaly jak na běžícím pásu, až se zdá, jakoby Hospodin na Kojetín nějak zanevřel... no posuďte sami: samé povodně, krupobití, morové rány, epidemie cholery... a k tomu celkem třicet ničivých požárů!!

Na jedno město je těch pohrom nějak moc. A to přitom zbožní kojetíňané na tvoji počest ve městě postavili tak výstavný chrám - nestydíš se aspoň trochu, Bože?

Ale je fakt, že po tom posledním požáru, kdy město podpálili Prusi, jsi kojetínským ty předchozí útrapy aspoň částečně nahradil: v roce 1847 jsi kvůli velkému hladomoru nechal na zem padat manu nebeskou o velikosti erteplí, kterou si pak lidé mohli sbírat a vařit až do konce června (skutečná zmínka v análech)... a díky stále bujícímu průmyslu pak ve městě vznikla sladovna, pivovar, lihovar, cukrovar a továrna na boty. A další a další provozovny, díky nimž konečně přišel Kojetín i k trošičce toho blahobytu...

Za čím jedeme?

No nic, je nejvyšší čas zvednout se z lavečky a spěchat za ženou, než se mi v té mlze dočista ztratí. Předtím je ale třeba na paměťovou kartu fotoaparátu zaznamenat ty nejatraktivnější objekty. Nejzajímavějším je stará patrová radnice, honosící se dosud na své fasádě secesními úpravami. Jen ta její věž, tak excentricky umístěná mimo střed objektu, svádí k myšlence, zda tak byla umístěna schválně anebo se pan architekt sekl...

Okolní měšťanské domy, rozestavěné okolo rynku, byly na starých základech vystaveny až na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Z nich vyniká bývalý zájezdní hostinec U zlatého křížku, ve kterém roku 1849 sám Josef Mánes maloval hanácké cérečky. Bohužel ne nahaté, ale v krojích. Architektem Františkem Skopalíkem byl v roce 1911 přestavěn na velice líbivý secesní objekt – Obecní dům.

Plochu náměstí zdobí barokní vysoký Mariánský sloup, kterému dělají „křoví“ sochy svatého Vendelína a Floriána.

Pak už konečně doháním rozutíkanou Janu a společně zamíříme zpět na náměstí Míru a Palackého ulicí se dostáváme na stejnojmenné náměstí. Je tvořeno podélným parčíkem, na jehož konci z mlhy vystupuje objekt bývalé synagogy. Dnes její interiéry slouží jako kostel Církve československé husitské.

Přecházíme na další městskou třídu, která není ulicí, ale náměstím Edvarda Beneše, a míjíme velmi zajímavou budovu hotelu Pivovar. Byla vystavěna v historizujícím stylu, ale k výzdobě fasády byly použity i secesní prvky.

A pak pokračujeme kol funkcionalistické spořitelny na Komenského náměstí. Co na tom, že je to místo rynku zase jen ulice, když jej zdobí takový monumentální barokní skvost! Je jím kostel Nanebevzetí Panny Marie – nejvýznamnější církevní památka Kojetína. Byl vystavěn na místě původního gotického svatostánku a je natolik impozantní, že slovo kostel zní skoro až hanlivě. Katedrála to ale ještě není, myslím, že označení chrám je asi nejvýstižnější. V interiéru se údajně skrývá výzdoba ve stylu vídeňské scese. Tu my ale neviděli, neboť bylo zavřeno...

Stále ještě v mlze zabočíme k budově historizujícího gymnazia s pamětní deskou básniku, buditeli staré Hané a rektoru kojetínské školy – J. Tomáši Kuzníkovi. Okolo několika stylových vil, vystavěných opět v historizujícím stylu (či secesi) se dostáváme na Tyršovu ulici. Na ní už jsme dneska byli, a tak víme, že ústí na náměstí Míru. A na něm můžeme najít i nějaký teď už otevřenou pohostinnou „Oázu“, neboť už máme z toho kroužení historickým jádrem města žízeň jak dva dromedáři!

Po občerstvení se venku mlha konečně definitivně zvedá. Což znamená, že musíme nejprve znovu nafotit budovy, které se nám nejvíc líbily – radnici, barokní sloup, Obecní dům, Hotel Pivovar a ten kolosální chrám. K němu ale odbočíme od hotelu uličkou na Tržní náměstí (spíš náves je to) a odtud ulicí Podváli.

Další okruh městem nás znovu vyplivne na ten největší rynek. Jelikož se náš čas pobytu v Kojetíně krátí, chceme se před odjezdem do Chropyně ještě někde naobědvat. Nakonec si vybíráme restauraci hotelu Pivovar a nelitujeme.

Zpáteční cesta k nádraží vede místy, kterými jsme procházeli ráno a my teď díky jasně modré obloze a zářícímu slunci můžeme konečně vidět, kudy jsme to vlastně šli.

Na závěr chci ještě všechny čtenáře informovat, že ačkoliv žádné oficiální feudální sídlo v Kojetíně nenaleznete, jeden naprosto neznámý hrad zde přesto mají: s přimhouřením jednoho oka notně připomíná Karlštejn a jeho maketa zdobí místní vlakové nádraží!

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Jak už jsem se zmínil, napřed jsme se stavili v jedné hospůdce na svařák a oběd si dali v restauraci hotelu Pivovar. Nabídnutý jídelní lístek s cenami za steaky od 250 kč výš náš napřed vyděsil a zvedl k odchodu, ale pak nám bylo nabídnuto i hotové jídlo za mnohem přijatelnější cenu. A vepřo, knedlu a sledkému zélu se prostě odolat nedá...

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Škoda je té ranní mlhy, kvůli které jsme si pak mohli pěkné městské centrum vychutnat jen ve zlomku času. Radnice, synagoga, Obecní dům a chrám Nanebevzetí Panny Marie za shlédnutí rozhodně stojí!