Reykjavík – hlavní město Islandu

Máme před sebou poslední den naší dovolené a prohlídku hlavního města tohoto ostrovního státu, které leží na jihozápadním pobřeží na jižním břehu zálivu Faxaflói, při ústí řeky Elliðaár. Je obklopeno mnoha dalšími poloostrovy, ostrovy, zálivy a průlivy.

Je to nejseverněji položené hlavní město suverénního státu. Je také největším městem Islandu, kulturním a ekonomickým centrem, ale také oblíbenou turistickou destinací. Žije zde téměř 2/3 všech obyvatel ostrova. Zajímavostí je, že až 90 % bytů je vytápěno horkou vodou přímo z termálních pramenů. Potrubí s horkou vodou vede pod chodníkem, proto tu sníh hned taje a nenamrzá. R. 2007 město bylo vyhodnoceno jako nejbohatší město na světě.

Reykjavík byl první stálou osadou na Islandu, kterou založil r. 874 vikinský osadník Ingólf Arnarsson. Byl to on, kdo dal městu jméno – Reykjavík je v překladu Kouřová zátoka. Když r. 1226 byl na nedalekém ostrově Viðey založen augustiánský klášter, začala se osada rozvíjet. Půda se využívala převážně k zemědělství.

Vlastní město bylo založeno r. 1785, ale už od poloviny 18. století se zde rozvíjel rybolov, na to navázalo hospodářství a lehký průmysl, zpracovávala se zde i vlna, stavěly se lodě a v okolí se těžila síra. R. 1786 získalo městská práva, které v té době mělo celkem jen 6 měst. V té době založený mezinárodní námořní přístav je i v současné době nejvýznamnějším.

Zdejší obchod zpočátku ovládali Dánové, po tomto datu začal sílit i vliv islandských obchodníků. Koncem 18. století (přesně stanovený rok se však v různých článcích trochu liší) sem bylo přestěhováno i zasedání parlamentu, který do té doby fungoval jen v Þingvellir.

R. 1904 byla založena islandská vláda, jejíž sídlo je od začátku v tomto městě. R. 1911 tu byla založena Univerzita Háskóli Íslands.

Během 2. světové války Britové vybudovali v Reykjavíku letiště, které je stále využíváno – pouze však pro krátké vnitrostátní lety. Po válce se stále ještě skoro vesnice proměnila v moderní město s moderními předměstími. Dnes je to jedno z nejčistších a nejbezpečnějších měst na světě, dokonce prý i nejzelenějších.

My jsme do města přijeli od východu. První ještě společnou zastávku jsme měli u domu Höfði, kde se r. 1986 na neutrální půdě setkali prezident Spojených států Ronald Reagan s presidentem Sovětského svazu Michailem Gorbačovem a kde se dohodli na ukončení studené války. Tento dům byl z prefabrikovaných desek vyroben v Norsku a r. 1909 zde sestaven pro francouzského konzula. Když ho přestala francouzská vláda používat, bydlel zde místní básník a podnikatel Einar Benediktsson (1864-1940). Jako právník se zasloužil o prosazení islandské nezávislosti na Dánsku. Ve 40. a 50. letech 20. století zde bylo sídlo Britského velvyslanectví. Od r. 1958 je majetkem islandské vlády, která ho zrekonstruovala do dnešní podoby a používá ho pro různé slavnostní příležitosti a recepce. A protože na Islandu jsou pověsti na denním pořádku, tak i o této vile se tvrdí, že tu straší utonulá žena. Dokonce zde žijící britský velvyslanec tuto zkazku potvrdil a z důvodu nevysvětlitelného nočního bouchání žádal r. 1952 o přestěhování ambasády. R. 2015 byla nedaleko vily umístěna socha básníka Einara Benediktssona.
Podle pobřeží jsme popojeli ještě asi 2 km. Z autobusu jsme vystoupili u Harpy, kde je moderní koncertní sál a konferenční centrum. Skleněná stavba, jejíž fasáda je inspirována islandskými čedičovými sloupy, byla postavena v letech 2007 - 2011. Celý dům je veřejně přístupný, v přízemí je kavárna, ale výtahem se nechá vyjet i do vyšších pater, odkud je na interiér zajímavý pohled. Dokonce tam jsou i přístupné toalety. V Harpě je sídlo Islandské opery a symfonického orchestru.

Společně jsme se vydali k informačnímu centru, abychom každý měli svoji mapku města. Na hlavní Lækjargata ulici jsme byli upozorněni na nenápadnou budovu s vlajkou – je to budova zdejší vlády Stjónarráð islands (Cabinet of Iceland), která zde sídlí od doby svého vzniku r. 1904. Protože zde bylo hodně Dánů, bylo v tehdejší ústavě stanoveno, že ministr Islandu musí být rezidentem v Reykjavíku a musí umět číst a psát islandsky. Vláda byla tehdy rozdělena do tří kanceláří a také tak byly úřady nazývány – první byla zodpovědná za soudní, školní a církevní záležitostí, druhá řešila zaměstnanost, dopravu a poštovní záležitost a třetí kancelář měla na starosti finance. Dnes je zde Národní knihovna a Národní galerie. Stále zde má své hlavní sídlo parlament, i když další kanceláře jsou v několika dalších budovách ve městě. V plánu je postavit budovu, kde by byl parlament pohromadě.
Jen asi o 250 metrů dál je farní kostel starého města Dómkirkjan (Reykjavík Cathedral). V něm má nyní sídlo islandský biskup. Tady od počátku začínalo zasedání parlamentu mší a až pak se společně odcházelo do parlamentu.

 

Po chvilce jsme už došli k budově zdejší radnice Reykjavik City Hall, ke které se jde po úzké lávce přes jezero Tjörnin. V přízemí je malé infocentrum, je tam však možno získat malou složenou mapku města. Na velké nástěnné jsme se dozvěděli, co kde je zajímavého a dál jsme vyrazili sami.
Hned u mostku nás zaujala socha The Unknown Bureaucrat (Neznámý byrokrat), která místo hlavy má kus kamene. Na břehu jezera Tjörnin je luteránský kostel Fríkirkjan, který byl vysvěcen 22. února 1903. Dnešní podoba je z r. 1924 – to je již po druhé zvětšen.

Míříme do centra k největšímu a také nejnovějšímu kostelu města. Ještě před tím děláme zastávku v zahradě Sculpture Garden u muzea Einara Jónssona, kde nás zaujaly zajímavé sochy. Einar Jónsson (1874 - 1954) je islandský sochař, který sochařství vystudoval v Dánsku v Kodani, kde žil až do r. 1909, kdy se odstěhoval do Reykjavíku. Muzeum bylo otevřeno r. 1923. Své sochy Jónsson věnoval muzeu, některé jsou umístěné i v městských parcích.

 

Hlavní vstup do muzea je z náměstí, kde dominantou je farní luteránský kostel Hallgrímskirkja. Jméno má po islandském básníkovi a knězi Hallgrímuru Péturssonovi (1614-1674). Projekt je z r. 1937, stavba začala r. 1945, ale dokončena byla až r. 1986, kdy byla vysvěcena loď. Kostel je vysoký 74,5 metrů, je to tedy jedna z nejvyšších budov Islandu. Tvarem a fasádou připomíná islandskou krajinu – čedičové sloupy a ledovec. Interiér je volně přístupný, je moderní. Nejvíce mne zaujaly varhany a skleněná křtitelnice. Výtahem je prý možnost vyjet až nahoru do věže a prohlédnout si město shora. Jenže o tom jsme neměli tušení a té jejich islandštině nerozumíme.

Zpátky jsme se vraceli jinými uličkami, ale drželi jsme přibližně stejný směr. Chtěli jsme zpátky k moři, k přístavu. Prošli jsme parkem Austurvöllur, kde rostou dokonce velké a mohutné stromy. Zde je oblíbené místo pro venkovní setkávání občanů, blízko je hodně kaváren, restaurací i barů. Uprostřed je socha Jona Sigurdssona, vůdce hnutí za nezávislost Islandu. V 18. století býval však park větší.

Dovolenou na Islandu jsme se rozhodli zakončit v restauraci, kterou nám průvodci doporučili. Dali jsme si Fish & Chips a poslední islandské pivo. Sešla se nás tu snad polovina zájezdu.

Zpátky jsme šli podél pobřeží, pozorovali jachty i velké lodě. Samozřejmě nejvíc nás zaujal trojstěžník. To by bylo vidět ho plout na moři.

Ani jsme netušili, že cestou uvidíme ještě jednu turistickou atrakci. Ačkoli v Islandu nejezdí vlaky, přesto tady mají kousek kolejnice – dokonce i s malou lokomotivou. V letech 1913 – 1928 se vozil po úzkorozchodné železnici štěrk a kamení. Vozil se z kopce Öskjuhlið (61 m n.m.) na jih od centra na severní pobřeží Reykjavíku, kde se budovaly vlnolamy a přístavní hráze. Zde vystavená lokomotiva Eimreiđin Minor je jedna ze dvou parních lokomotiv, které se tehdy používaly. Byla vyrobena r. 1892. Kromě lokomotivy tu je i spousta informačních tabulí se zajímavými obrázky a určitě i texty, kterým jsme samozřejmě nerozuměli, i když to bylo psáno anglicky.

Tím jsme skutečně zakončili prohlídku města. Pak jsme ještě autobusem společně odjeli právě na kopec Öskjuhlið, kde je jedna stavební památka – Perlan. Zde byly desítky let 25,7 metrů vysoké zásobníky horké vody. R. 1991 byly zrekonstruovány a byla na ně umístěna prosklená kopule. Uvnitř je obchod, muzeum, prodejna suvenýrů, kavárna a restaurace. Ve 4. patře je venkovní terasa, která umožňuje široký výhled do okolí. Tam se smí pouze s platnou vstupenkou, snad dokonce je vstupenka nutná i pro vstup do jednotlivých pater budovy. My jsme tam pronikli bez vstupenky, jen na tu terasu jsme se raději nepokoušeli dostat. Nikdo to sice nekontroluje, ale za tu ostudu by to nestálo. Spokojujeme se s vyhlídkou od zásobníků.

Možností se tady najíst a vyspat je skutečně hodně, vždyť je to veliké město. My jsme byli v restauraci Reykjavik Fish, která je prakticky v přístavu – na rohu ulic Geirsgata a Norðurstígur. Není to přímo restaurace s obsluhou. Vyberete si stůl, u pultu si objednáte, sdělíte číslo stolu, pivo dostanete hned a jídlo vám donesou. Byli jsme spokojení, pochutnali jsme si.

Prošli jsme jen část historického jádra, tady se nám líbilo. Úzké ulice, hezké barevné domky, které nám připomínají architekturu ve Finsku. A hlavně klid. Na Island je tu i hodně zeleně. Zajímavé je, že i stavební památky připomínají zdejší čedičovou krajinu. Na kostelu je to vidět na první pohled, ale také na moderní Harpě.

Před 10 tisíci lety, během doby ledové, byla část města pokryta velkým ledovcem. Kde nebyl led, bylo moře. Voda sahala až ke kopcům Öskjuhlið a Skólavörðuholt, které bývaly sopkami. Po oteplení ledovce ustoupili víc do vnitrozemí a voda klesla na současnou hladinu.

V blízkosti města směrem z jihozápadu na severovýchod vede prasklina mezi americkou a evropskou tektonickou deskou, která způsobuje občasné zemětřesení.

Ve městě je celá možnost procházek, a to nejen v centru. Prakticky celý poloostrov lze obejít podle moře. Nechá se vyrazit i podle řeky Elliðaár. Až k jezeru Elliðavatn, ze kterého řeka vytéká, je to od zálivu cca 9 km. Obejít se nechá i záliv Grafarvogur. Okruh je zhruba 3,5 km dlouhý.

Reykjavík – hlavní město Islandu na mapě