Rozhlednový den mezi Bárou a Chlumem

Kam a jak jedeme?

Rozhledny všeho druhu jsou dnes zkrátka „in“ a v některých případech se tomu ani nelze divit. Pomineme-li cimrmanovské rozhledničky v hlubokém údolí, některé rozhledny, z nichž díky přerostlým stromům nic nevidíme a pár zcela zbytečných staveb, které vznikly jen díky potřebě dočerpat nějaké penízky z fondů EU, tak se často jedná o skutečné architektonické skvosty nebo alespoň místa něčím blíže nespecifikovatelným milá a příjemná

A právě kvůli těmto stavbám vznikl nápad na náš výlet. Ten ovšem nebyl jen o rozhlednách, ale také o různých skalkách a hradních miniaturách. Krásná příroda Železných hor je bonusem navíc, stejně jako půvaby nedalekého okresního města Chrudim, kde celý popisovaný výlet začal i skončil.

Za čím jedeme?

Z okraje Chrudimi je to k rozhledně Bára II po žluté TZ (a většinově i značené cyklotrase) jen pár desítek metrů přes 3 km (od vlakového nádraží 4,2 km), my si ale nudný silniční úsek zkrátili a na cestu se vydali až z velmi rychle se plnícího parkoviště Podhůra. K druhé Báře jsme to tak měli jen půl kilometru, což byla příjemná úspora sil i času. I tak jsme ještě stihli cestou minout nejen dětské lanové centrum, ale také Čertovu skalku nad někdejším křemencovým lomem. Ještě dřevěný triangl a jsme na místě.

Samotná rozhledna Bára II je celosvětově unikátní stavba z dílny architekta Martina Rajniše (ten měl „na svědomí i její předchůdkyni), která se vyznačuje atypickou konstrukcí ve tvaru trojbokého komolého jehlanu i zajímavou, byť velmi krátkou, historií. Rozhledna Bára totiž byla postavena v roce 2008 a po čtyřech dnech od dokončení ji sfoukl vítr. A tak se o rok později objevila Bára II, jejíž stavba přišla Chrudim na 2 miliony korun. Ta prý by měla mít životnost 20 let (nic moc, že ano, zvláště když si uvědomíme, že Bára I ji měla odhadovanou na půl století) a díky kotvívím prvkům hravě odolat větrům do rychlosti 200 km/hod.

Celková výška dřevěné rozhledny včetně vrcholové žerdi dosahuje 25,7 m a její vyhlídková plošina se nachází výšce necelých 15 m (podle některých informačních pramenů je o 2 m výše). Na plošinu vede vnitřní točité schodiště se 78 schody a po výstupu můžeme vidět Železné hory, Polabí, Orlické hory a Krkonoše. Pokud je opravdu dobrá viditelnost, tak lze ještě přidat Ještěd, Jizerské hory a Kralický Sněžník. Jižním směrem toho ovšem moc neuvidíme, protože výhledu brání Podhůra.

V těsné blízkosti rozhledny najdeme kromě lanového centra také dětské hřiště a dřevěný obslužný domek s občerstvením i suvenýry. A o kousek dál také křižovatkový menhir, který dostal hrdé jméno Strážce brány Železných hor. Od něj se vydáme po modré TZ, která nás po přibližně 1,5 km dlouhé, příjemné a rovinaté cestě dovede až ke Kočičímu hrádku.

Kočičí hrádek není žádnou zříceninou středověkého hradu loupeživého rytíře Kočky, ale romantickou miniaturou věžovitého hradu, který je součástí areálu zámku Slatiňany. Tuto neovyklou hračku na křemencové skalce pořídila pro své děti v letech 1898 až 1901 (dlouhá stavba – že by problémy s vydáním stavebního povolení?) hraběnka Vilemína Auerspergová. Je smutné, že i takovou hračku napadli v roce 2012 vandalové, a naopak veselý je fakt, že tato stavbička bývá – coby součást zámeckého areálu – označována za chráněnou kulturní památku. Kdyby to ovšem měla být pravda, tak by již od roku 2002 šlo dokonce o památku národní.

Po krátké pauze, kterou jistě mnozí ctitelé ženské krásy využijí k nenápadnému pokukování po novodobých hraběnkách venčících zde své ratolesti, jsme zaměnili modrou TZ za zelenou, která nás po necelých 2 km dovedla k rozhledně Na Chlumu. V tomto případě se však spíše než o rozhlednu jedná o vyhlídkovou věž s poměrně dlouhou historií. Věž se nachází v severní části knížecí obory, kde ji na návrší mezi duby nechal v II. polovině 19. století postavit kníže Vincenz Karel Auersperg. Proto se jí také říkalo Auersperská vyhlídka a sloužila rovněž jako protipožární hláska. Už tehdy se jednalo o krytý dřevěný ochoz na masivní kamenné podezdívce s celkovou výškou okolo 10 m.

Po II. světové válce se rozhledna změnila ve zříceninu a první snaha o její následnou rekonstrukci přišla až v 90. letech minulého století. Problémy s nevyjasněnými vlastnickými vztahy způsobily, že se ani nadále nic nedělo, a to přesto, že v roce 2007 byla vyhlášena akce „Nevyhlídka“ s úderným sloganem „Věž, ze které nic neuvidíte a přesto ji musíte vidět“. Kompletní rekonstrukce nakonec proběhla až v roce 2013, kdy také byla zpřístupněna veřejnosti. Dnes se jedná hlavně o příjemné odpočinkové místo a oblíbený výletní cíl. I když z vyhlídkového ochozu toho opravdu moc neuvidíte.

Z vyhlídky Na Chlumu ještě chvíli pokračujeme po zelené TZ, poté odbočíme po neznačené lesní cestě doprava a po asfaltce s cyklotrasou č. 4185 se vrátíme na modrou TZ. Cestu zpět pak už dobře známe …

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

K ubytování i stravování jsme sice využívali historické město Chrudim, ale nabídka „občerstvovací stanice“ u rozhledny Bára II také rozhodně není k zahození. Tedy pokud vám stačí ke štěstí záležitosti jako jsou pivo nebo nealko, gulášová polévka, párek v rohlíku, klobása, hranolky nebo langoše.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Líbilo: Zní to sice jako otřepané klišé, ale na prvním místě je opravdu nutno uvést ono lůno Matky Přírody a pohyb na čerstvém vzduchu. Železné hory i Chrudimsko mají své nezpochybnitelné půvaby a obě rozhledny byly prostě fajn. Navíc nebylo nijak nepříjemně přelidněno, což bylo v neděli - a za hezkého počasí - docela překvapující …

Nelíbilo: Přes veškerou snahu jsme na nic takového nepřišli (tedy snad jen ten výhled z Báry neumožnil lehký opar úplně ideální).

Ostatní informace

Náklady na dopravu, ubytování a stravování jsou zcela nezbytné a nějaký ten suvenýr – hlavně v podobě turistických vizitek – jsme si také neodpustili. Obě rozhledny jsou volně přístupné (u Báry II nás to vysloveně překvapilo), stejně jako Kočičí hrádek.