Loading...
Tipy na výlet • Romantika • Vycházka - půldenní • Do přírody • Na hory
Na východ od města Sušice se vypíná hora Kalovy ( 727 m.n.m.). Je o něco nižší než její protějšek na západě, hora Svatobor ( 845 m.n.m.), ale v nádheře za ní nijak nezaostává. Na rozdíl od Svatoboru sem zavítá podstatně méně turistů a navíc se zde najdou místa zcela opuštěná a tak trochu tajemná. Nachází se tady několik velmi zajímavých skalních útvarů a o jednom z nich jsou tyto řádky.Přesto, že se jedná o dosti velký skalní útvar, na mapě jej nenajdete. Je zároveň nejsevernějším hřebenem jmenované Hory a ještě v nedávné době se pod ním procházeli jen vojáci socialistické armády. Po té se zde nalezne několik opuštěných objektů.
Oblast okolo hřebene nese na mapě jméno Babka a cesta do těchto míst začíná u sušického nádraží. Odtudse vychází po modré, která společně se žlutou vede k železničnímu mostu. Za ním se značkám již jen zamává a od železničního přejezdu se pokračuje silničkou proti proudu řeky. Přibližně po padesáti metrech se z cesty odbočí a po okraji pásu mladého lesíka se stoupá k vysokému lesu nad loukou. Ten lze projít jedinou, dobře znatelnou cestou, která končí u silnice ze Sušice do Chmelné. Je tady menší parkoviště a na okraji lesa stojí křížek a malá, neobvyklá boží muka.Za silnicí je cesta z betonových panelů, která je uzavřena závorou . Přibližně po sto metrech se vlevo objeví chátrající domek a vpravo nad ním louka. Ještě nedávno tady bylo městské smetiště. Po přechodu louky je skalní hřeben na dosah.
Člověk jako by se ocitl v jiném světě. Barvy podzimu si podmanily celé okolí a kameny obrostlé mechem o to více vynikají. Vrcholová skála je přibližně uprostřed hřebene a jen stromy brání pohledu do údolí řeky Otavy. Úplně na vrcholu skály je několik nápisů z doby, kdy tady vojáci vzpomínali na domov. Výška východního svahu hřebene je něco kolem 15 metrů. Zato západní svah má jiné parametry. Od silnice až na vrchol je výškový rozdíl více jak padesát metrů. Na svahu je několik skalních stupňů a jednotlivých kamenů. Začíná dilema vrátit se dolů východním svahem nebo sestoupit strmým a skalnatým srázem. Dovoluji si luxus a odhazuji 60 let a vracím se do dob, kdy parta kluků podnikala výpravy do podobných míst. Pohladit si koberec mechu, položit ruku na skálu či se dívat do barevných korun stromů, je více než nádherné. Sestup trvá déle než jsem předpokládal, důvodem jsou krásné jednotlivé skalky všude kolem. Svah pomalu končí, zbývá se ještě prodrat křovisky a šlahouny ostružiníků, kterému se tu mimořádně daří. Konečně silnice, za ní les a opět louka, ze které jsou krásné pohledy na okolí. Poté ještě pohled na tmavou vodu Otavy a opět je tu nádraží.
Jíst, pít či se ubytovat v Sušici není žádným problémem. Osobně jdu na pivko do hospody u nádraží a dávám se dohromady.
Skály jsou zcela zvláštním případem. Tyhle překrásné výtvory přírody se nedají ničím napodobit. Ukrývají mnohá tajemství z dob, kdy se rodila planeta a člověk prostě musí popustit uzdu fantasii a nechat se jen tak vést do dob minulých. Neznám skály, kterých se nedotkla ruka člověka, které by mě plně neupoutaly. A v těch, kterým patří toto povídání se mně moc a moc líbilo.
Celá cesta se dá vtěsnat do4 kilometrů. Celkové převýšení je přibližně 120 metrů. Bohužel, cesta není značená, ale zabloudit snad ani nejde. Pokud rostou houby tak se nikdo z těchto končin nevrátí s prázdnou. Sestup svahem ale je určitým rizikem a teď už začnou mluvit fotografie.