Turistická zvláštní škola ve Sloupu v Čechách

Kam a jak jedeme?

Tohle je část příběhu posledního srazu party, která se, dneska už nepravidelně a v různém složení., schází už dobrých 35 let. Stará dobrá TZŠ.

Janina se poptávala, kdo to tady zná. Hanka ji ujistila, že jsme to včera probírali, a že to mám vymyšlené. Přešli jsme lávku přes potok, ještě jsme se o něčem chvilku dohadovali. Použil jsem starý trik, zůstal jsem stát, ostatní vyrazili. Samozřejmě na opačnou stranu. Nechal jsem je ujít asi pět kroků a pak se jich „udiveně“ zeptal, kam že to jdou. Otočili a vydali jsme se správným směrem. Na značku, v našem případě naučnou stezku modré barvy, jsme narazili kousek za naším bydlením. V první fázi vedla spolu se zelenou. Začínalo připalovat, naštěstí jsme vcházeli do lesa. Pěšina stoupala, ostatně už od Sloupu. Zatím mírně. Bylo to dochvilné, krpál přišel vzápětí. Nadával jsem i já, kterej blbec že to vymyslel. Někteří byli v třetině kopce ještě usměvaví. Než jsme vyšplhali, ostatní mě bezpečně předešli. Pár metrů pod vrcholem byl příhodný šutr. Na něj jsem si sedl a dělal, že fotím.

Nakonec jsem těch pár posledních metrů vyšplhal. Oddělovala se tam modrá od zelené. Všichni věděli, že jdeme po modré, hlasy jsem slyšel z obou stran. Mátlo mě to. Šel jsem po modré, vylezl ještě malý kopeček, a na náhorní plošině nalezl Pavlínu (seděla na hraně srázu a kochala se), Hanku s Majdou a dvě umělkyně, Alenu s Aničkou. Byl klid a pohoda. Ostatní se přiloudali až tak za půl hodinky. Také zde spočinuli. Hanka chtěla vyfotit Majku, tak jsem zvládl dámy dvě. Zapózovaly s Janinou.

Pomalu jsme se posbírali a pokračovali dál. Pavlína se na chvíli ztratila, ale brzy se zase našla.

I když to mapa popírá, modrá značka se potkala s červenou. To místo jsem znal. Červená šplhá po spádnici až pod vrchol kopce Slavíček. Další šílený kopec. Veškeré mé diplomatické umění padlo na přesvědčení ostatních, že tudy jít nemáme. Na mapě to vypadalo kratší. A Nadi manžel měl velmi podrobnou mapu (jenže bez vrstevnic).

Obešli jsme Slavíčka. Někteří se zašli podívat i na bílou paní, po které je tahle stezka jmenuje, ale nějak si to nepochvalovali. Neznačená cesta, kterou jsme měli odbočit Doprava, byla kupodivu na svém místě. Nebyla moc prošlapaná, bylo na mně hleděno s nedůvěrou. Ale fungovala. Na zelené značce jsme byli za chvilku, po ní zase setkání s červenou. Křižovatka byla na pasece a na rovince. Na jednu stranu z mírného kopečku (červená, však ona se za zatáčkou mění v příšerný kopec nahoru), do malinko méně mírného kopečka zelená spolu s červenou, doleva. Božana se ptal synek, kudy že půjdeme. Odpověď byla stručná:“Vždyť vidíš, kudy to vede do kopce.“. Přitom se vedla diskuze, jak drahé jsou průvodcovské služby v Tatrách, kolik to stojí na Lomničák, a kolik to stálo před lety dvaatřiceti (tam jsem nebyl, byl jsem na vojně).

Kopeček nebyl velký, ale hlavně byl poslední. Z něj se schází do malého přírodního amfiteátru, tady se stezky turistické a snad i nějaké naučné dělí, my jsme šli strmou soutěskou dolů. Po levé straně se zjevila skalka s jeskyňkou, většina party se tam vrhla. Sestupovali jsme dolů s Hankou a Majkou. Cesta je trochu krkolomná, ale nedlouhá. Vyúsťuje u dalšího amfiteátru s kaplí vytesanou do skály a lavičkami před ní. Vše obklopeno skalami.

Pomalu se začali trousit ostatní, Pavlína, Alena, Jan též přichvátal a okomentoval to nějak jako?“Tak tohle je ta sláva?“. Ostatní následovali velmi zvolna. Zase došlo i na výtvarné umění.

Vypukla pohoda. Posedávalo se, klábosilo, někdo (tuším Standa) vytáhl svačinu a nabízel kousnout. Objevil se míček. Pohazovalo se jím tak dlouho, až se někdo trefil do cesty, kterou se odcházelo. Byla z kopce. Míček poskakoval a mizel. Nejmladší mezi námi, Jan (tedy v jeho verzi Honza) se za ním vypravil. Sešel dost daleko, míček se zarazil o kládu, byl vidět, až když šel nazpátek.

Jana samozřejmě považuje místo za magické, má se tu v kapli vyjevit nějaké přání a ono se někdy splní. Nebezpečí spočívá v tom, že nevíme kdy, a jestli se nám to v té chvíli bude vlastně hodit. Božan vytáhl kyvadélko a potvrdil si, že jsme na zlomu, kterým proudí energie. S tím zlomem to je naprostá pravda. Přicházeli jsme jím. Směr SZ-JV, v téhle lokalitě se stýká s dalším a jejich pokračováním budeme za chvilku zhruba západním směrem odcházet. Čedičový masiv Slavíčku tu pískovcovou desku kolem sebe zpevnil, ale jak se dral k povrchu, poněkud ji rozlámal. Ani jsem se nesnažil propagovat verzi vzniku téhle skalní kaple, která koluje kdesi po internetu. Ta praví, že ji vytesal jakýsi kajícník, který předtím zamordoval svou ženu. Už takhle mě Janina za tuhle pasáž nepochválí.

Pomalu jsme se sbírali k odchodu. Šel jsem s Božanem a Janem vepředu. Cestou byla pěkně upravená studánka s vodou tak čistou, že vlastně nebylo vidět, jestli tam je. Netrpělivý Jan tam hodil kamínek, aby se přesvědčil. Dostal od tatínka vynadáno. Začal si stěžovat na hlad, žízeň a vedro. Pozval jsem ho na cestu a ukázal mu střechu, která mezi stromy byla vidět, a prozradil mu, že to je hospoda. Utěšilo ho to. Ani si nestěžoval, že jsem malinko lhal, byl to až ten druhý dům.

Většina z nás se tu zastavila na oběd, jen Naďa s manželem pokračovali kousek dál, až na okraj Sloupu. Objevili restauraci U Studničků, kde se jim líbilo, obědvat chtěli tam. My jsme si tam naplánovali večeři.

Oproti zkušenosti, kterou jsem odtud měl s kamarády, tentokrát bylo všechno v pořádku. Neobsluhovala silně podnapilá mládež, ale spořádaní starší lidé, kteří se ještě velmi zajímali, zda nám chutná a jak jsme spokojeni. Oplatil jsem Standovi jeho focení. Měl předtím záchvaty, při kterých ke člověku přistupoval velmi těsně a mačkal spoušť. Ptal jsem se ho, když už to musí dělat, jestli by nebyl lepší zoom. Prý by to nebylo ono. Tak jsem si ho přizoomoval.

Do prázdného talíře hleděl smutně.

Před dětmi byly vedeny hovory o jejich prohřešcích. Nějaké rozbité sklo ve dveřích se tam vyskytlo, také se probíralo, do kolika let že se musí jezdit s rodiči. Zase jsme ty děti kazili. Přiznali jsme, že s námi už nejezdí od patnácti, a dokud u nás synek s dcerkou bydleli, hodinu jízdy před příjezdem jsme se hlásili, aby mohli ukončit mejdan a uklidit. Božan silným hlasem prohlásil, že on je tyran, a tohle se u nich dít nebude. Nevím, seménko bylo zaseto.

Ozval se telefon, tuším Hance. Skončil ale u Janiny, která nám vzápětí zvěstovala, že na cestě je další Jana s dalším Standou. Jedou z Benešova, mají od zítřka poblíž dovolenou, vyjeli tedy dříve.

Pomalu jsme se posbírali. Dál se šlo po silnici, naštěstí z větší části lesem, tedy v chládku. Po pravé straně byl lom, u kterého bylo vidět, že je využíván k lezení. Horolezecká sekce (tedy zejména Stan Další zastávkou bylo skalní divadlo. Není to pojmenování skalního útvaru, divadlo se tu opravdu hraje. Ale až zítra. Dávají hru „Ať žijí duchové“. Omladina, včetně Standy, Pavlíny a Vaška se jala prolézat skalní zákulisí a skončila až nahoře nad hledištěm.

Já jsem hlídal zavazadla.

Už to bylo kousek. Napřed po rovince, potom Doprava a z kopce. Před hradem se nachází ona restaurace U Studničků. Hanka s Alenou se šly podívat, jestli tam nečeká Naďa s manželem. Už byli pryč. Pod hradem jsme se dělili. Část výpravy šla zjistit, jestli se v rybnících za zříceninou dá koupat, ostatní se ploužili k lípě (tedy k restauraci).

Za čím jedeme?

Tady jsme nešli jen za přírodou, ale i za setkání s dávnými kamarády. O to to bylo lepší.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Bydleli jsme porůznu ve Sloupu. Najíst se tu dá na několika místech. Cestou je hospoda pod Modlivým dolem (kdybych já si vzpomněl, jak se to tam jmenuje).

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Líbilo. Modlivý důl byl dokonce malován. Nakonec mi byly odpuštěny i kopce (ono to moc jinak ani nejde) a byl jsem pochválen, že jsem zvolil v parném dni cestu lesem.

Ostatní informace

Na tomhle výletu se vstupné neplatí, pokud chcete navštívit hrad, musíte s ním počítat, platí se i parkovné na parkovišti pod hradem. Ceny už ale nevím, bylo to v roce 2010. Od té doby naproti hradu vyrostla i rozhledna. Tam už vůbec nevím.