Valtické vinobraní 2012

Kam a jak jedeme?

Do Valtic – Hlavního města vína© jsme nedojeli z domu, ale přímo z Burčákových slavností v Hustopečích následující sobotu 6.10. Město je obklopené vinohrady a je zde umístěna vinařská škola. Po roce 1387 se tu usadili Lichtensteinové a časem získali široké okolí (Mikulov, Lednicko). Po 250 letech získali knížecí titul a postupně se stěhovali do Lichtensteinského knížectví. Poslední Lichtenstein opustil Lednicko v r.1938. Před třemi roky jsem tu potkal knížete Hanse Adama II, který s vídeňskou velvyslankyní knížectví seděl při akci Dny valtických burčáků u vedlejšího stolu. Na to, že jim kdysi patřilo celé Lednicko, se tvářili velmi skromně a civilně. Měli tenkrát v Mikulově jednání s jihomoravským hejtmanem o spolupráci ve vysokoškolském vzdělávání, výměně studentů a spolupráci podnikatelů obou stran. Kníže byl velmi vstřícný při urovnávání dřívějších soudních půtek a projevoval zájem na presentaci a ochraně památek spojených s historií Lichtensteinů, i o případnou pomoc. Působil na mně tenkrát sympaticky, nechoval se vůbec povýšeně. Úplně zapadal mezi obyčejné lidi-návštěvníky, kteří vůbec netušili, kdo to je. Automaticky zajíždíme na naše obvyklé a klidné parkovací místo, jenže tentokrát je obsazeno a dokonce neobstálo ani náhradní. Nakonec auto odstavujeme za roh, kde sice trochu vyčnívá, ale malému provozu nebrání.

Za čím jedeme?

Po zaparkování se odebíráme na průzkum dalších eventuálních lepších parkovacích míst a také burčákových možností. Do Valtic jezdím už dost let, mám je prochozené, takže se vydáváme do kopce úzkou uličkou vinných sklepů, překračujeme silnici a sestupujeme jinou sympatickou uličkou kolem dalších sklepů k Valtickým vinařským Závodům. A ejhle. Za rohem jakoby vyčníval kousek auta. Popojdeme blíž, a skutečně. Zaparkovaný obytný automobil a několik míst volných. Žádný zákaz. Toto místo mně nenapadlo. Prověřujeme možnosti u posádky. Očekává ještě příjezd syna s dalším obytňákem. Rychle odkvačíme pro naše a přeparkováváme ho, dokud je tady místo. Náměstí je kvůli vinobraní uzavřené a přilehlé uličky rovněž. Musíme udělat pár kliček Valticemi a nakonec zdárně parkujeme vedle starého, ne moc ošetřovaného vinohradu za hlubokým příkopem.

Odpoledne tu nakonec parkují mimo pár osobáků 4 obytné vozy a jeden přívěs. Jdeme zpět k vinařským závodům zkoumat nabízený sortiment. Zakupujeme první ochutnávací pohárek burčáku. Chutná, není tedy důvod nedat si další. Jedná se o odrůdu Müller Thurgau. Přitom dál studujeme nabídku sudových vín v cenách 40,-/Kč za litr. Velmi zajímavá cena za dobré parametry. Po druhém pohárku jdeme přes ulici Martinovi ukázat hlavní sklep Valtického podzemí, hned vedle Městského sklepa. S prvními vinnými sklepy se seznámil prakticky předešlého dne v Hustopečích. Zde se jedná o trochu jinou situaci. Valtické podzemí měří téměř třičtvrtě kilometru a často do spojovací chodby ústí zamřížované konce jednotlivých sklepů. Venku pak ochutnáváme další dvojku burčáku ze stánku před sklepy. Ač o něco dražší, kvalitou mně neuspokojuje. Musíme si spravit chuť dalším pohárkem osvědčeného u vinařských závodů. Žbluňkání burčáku v břiše nám připomíná, že je mu třeba dodat také tuhou stravu. Nemusíme chodit daleko. V autě máme vše. Po jídle a krátkém odpočinku lezeme z auta a před ulicí zíráme. Z kopce dolů se důstojně blíží krojovaný průvod. Vůbec jsem netušil, že jde tudy. Minulá léta jsme na něj čekali na náměstí a jednou pochodoval dokonce kolem našeho auta, ve kterém jsme zrovna s kamarády svačili. To tehdy vyvolalo poplach, nechali jsme jídlo jídlem a rychle s foťáky ven. Letos asi změnili trasu a udělali zastávku ve vinařských závodech. Máme výborné pozice na focení, lidí tady moc není. Jsou hlavně na náměstí. Cestou zpět z nádvoří vinařských závodů potkáváme jihomoravského hejtmana. Možná tu průvod čekal na něj. My musíme dál okolo vrátnice s tekutinami, tak ještě na cestu dvojku burčáku. Když je tak dobrý! Pak už ale jdeme do kopce k 500let starému sídlu Vrchního lovčího lichtensteinských knížat, zámečku La Veneria. Ten jsem také popsal už před dvěma roky v cestopise. Martin ho samozřejmě nezná, tak opět vyžebrávám vstup k prohlídce nádherného sálu, kde zasedá aristokratický nadnárodní řád Rytířů vína a Rotary klubu. La Veneria je exklusivní čtyřhvězdičkové ubytovací zařízení zámeckého stylu za přijatelné ceny zejména vzhledem ke službám a historicky zařízeným interiérům. Ideální pro milenecký pár, snoubence či novomanžele. V létě ráno mohou mít romantickou snídani na terase v klidné zadní části přilehlé zahrady na konci sousedící se zámeckým parkem. I snídaně servírovaná na pokoj přímo do postele je v ceně ubytování. Zkrátka ubytování zámeckého typu. Ze zahrady je přímý vstup do zámeckého parku. K dispozici ubytovaným jsou tu vybraná vína za ceny výrobce. Zevnitř rytířského sálu sestupujeme s paní majitelkou úzkým vnitřním historickým schodištěm, připomínajícím tajný východ, dolů do vinného sklepa sloužícího nyní veřejnosti po tel. objednávce k posezení u dobrého valtického vína. Tento sklep byl kdysi pod zemí propojen s hlavními zámeckými sklepy, vzdálenými asi půl kilometru. S díky se loučíme s majitelkou a rádi slyšíme, že momentálně je zámeček plně obsazen hosty vinobraní a situace se od minule mírně zlepšila. Míříme k náměstí. Na pódiu probíhá hlavní program. Chvíli sledujeme folklorní vystoupení a pokračujeme k prohlídce zámku a zámeckých zahrad. Cestou, ještě před zámkem, doplňujeme další vzorky burčáku tuším, že z Veltlínu. V zámku ukazuji Martinovi Salon vín ČR s nejlepšími víny. Nahoře je umístěna veřejná degustační a prodejní expozice nejlepších vín, vítězů nejvyšších soutěží ČR. Jejich hlavní část je pochopitelně umístěna pod zemí ve sklepních prostorách Národního vinařského centra. Zájemci zde mohou ochutnat naše nejlepší vína a současně se o nich dovědět potřebné informace. Asi 150 m od hrany zámku, uprostřed parku, upozorňuji Martina na odvětrávací komínky z podzemí zámeckých sklepů. Přitom od vchodu do sklepů je to vzdálenost dobrých 350 metrů. Obcházíme park a vracíme se cestou k jejich vchodu. Nakukujeme dovnitř a tam v přítmí vysvětluji Martinovi velikost a složitost chodeb. Ze tmy vycházíme opět na světlo a ještě zatočíme na terasu před zámeckou jízdárnou. Sem jezdíme každý rok v květnu na Valtické vinné trhy a v září na Dny Valtických burčáků. Z terasy je výhled na náměstí a celý rej na něm. Shora pozorujeme vlevo na školním dvoře Skoty v národních kostýmech, jak slaďují před vystoupením dudy. Spěcháme tedy na náměstí si je poslechnout. Cestou ještě zakupujeme obligátní dvojky burčáku. Vystoupení Skotů má velký úspěch. Rychle jdeme na cestu, kterou se budou ubírat zpátky ke škole, abychom udělali lepší fotky. Tam se z nich vyklubala pražská skupina First Czech Pipes and Drums Band. Zapózovali nám a chvilku jsme s nimi prohodili pár slov. Sympaťáci. Po chvíli ještě potkáváme dvě ze tří dívek, rovněž ve skotských kiltech s nevyhnutelnými sporany (koženými kapsáři na řetízku) a dalšími doplňky. I s těmi navazujeme přátelský pohovor. Zvláště jedna je velmi přívětivá. Využívám to a kladu obvyklý dotaz, co mají pod kiltem. Ony, že spodní prádlo. Ale chlapi prý nic. Nebyli jsme si jisti, zda to neřekla jen tak. Děláme procházku náměstím a bereme stánek s burčákem vedle stánku. Nakonec objevujeme ten nejlepší a vyhlašujeme stánek za domovský přístav, kam odteď budeme chodit mlsat. Mezitím se začíná šeřit a davy houstnou, cvrkot narůstá, atmosféra se uvolňuje, všude je slyšet smích a vidět veselí. Inu burčák dělá veselé a bujaré lidi. Prodíráme se znovu k podiu, kam se vrací Skotové. Jdeme si je také poslechnout mezi davy. Jsou výborní a aplaus se zesiluje. Závěrem sám uvádějící ukojil Diváky odpovědí, že chlapi pod kilty nic nenosí. Diváci řvou a dožadují se důkazu. Načež jeden z kapely se bleskově ohýbá, zvedá kilt a odhaluje za obecného veselí na okamžik bílé půlky. Obecenstvo zařvalo. Takže opravdu. Vynikající vystoupení jdeme okamžitě do domovského stánku zalít dvojkou toho nejlepšího. Razíme si cestu zástupy popíjejících a znamenitě se bavících spokojených návštěvníků. Pojednou se proti nám vynoří invalidní vozík se sedící smutnou dívenkou. Mezi lidmi ho protlačuje její kamarádka. Vzpomínám si, ještě za šera jsem je viděl už jednou procházet. Rozhlédnu se, okolo jen plno jásajících, popíjejících a spokojených lidí. Nikdo nevidí ten vozík. Všichni jsou zabráni do své zábavy. Ale ta smutná holčička určitě nemá důvod ke spokojenosti. Ani její rodiče, které jsem vyhledal. Jsou místní, takže to nebyl problém. Šok byl pro mě o to horší, že 12letá Karolina je dokonce mimořádně bystrá, ve škole se výborně učí. Normálně si s námi povídala. Fajn holka. Jen svaly neslouží. Svalová atrofie. Na neštěstí se sešly dva poškozené geny. Náhoda. A člověk okamžitě vystřízliví. Nejhorší je bezmoc. Pro mě konec vinobraní. Celý den chodím, vtipkuji, rozdávám veselí a vytvářím na tvářích úsměvy. Tak to dělám pořád a všude. Rád vidím lidi veselé a šťastné. Tady jsem v koncích. Nestydím se přiznat, při dopisování tohoto článku brečím a je mi smutno z bezmoci. A to mám děti zdravé.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Možností na jídlo je ve Valticích přehršle. Dokonce v neděli v některých restauracích dávají „Vyprošťovací menu“ na oživení organismu. Ubytování jsme nepotřebovali. Z hotelů a penzionů však můžeme doporučit zámeček La Veneria. Před každou Valtickou akcí, jako jsou Jarní Valtické vinné trhy, nebo Vinobraní jsou už ubytovací služby dopředu delší dobu zpravidla obsazeny.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Výborné burčáky, skvělá skotská hudební skupina, nádherné počasí s modrou oblohou. Bohužel od minule podstatné zvýšení vstupného a mírné zdražení burčáků. Líbilo - nelíbilo, nevím jak to popsat. Hodně mně rozhodilo setkání s dvanáctiletou Karolinou, postiženou svalovou atrofií.

Ostatní informace

Zdražené vstupné z 50,- Kč na 100,- Kč. Ceny jídel a pití na stáncích běžné, burčák rovněž trochu zdražil