Výšlap na Capu d'Orto

Kam a jak jedeme?

Za účelem absolvování túry na vrchol Capu d'Orto se z našeho přechodného korsického bydliště v kempu v Golfe d'Ajaccio přesouváme v 7.30 h na sever směrem k městu Porto. Obloha bez mráčku slibuje slunečno a horko stejně jako předchozí dny. Alespoň teď ráno je příjemně.

Asi po dvouhodinové jízdě autobusem korsickým vnitrozemím i pobřežím přijíždíme do vesničky Piana, za níž začíná velkolepé načervenalé skalní divadlo Les Calanches. Silnička je zde ještě užší než už tak dost úzké korsické silnice, vejde se na ní pouze náš autobus a pak už Nic. Vede podél pobřeží na strmých srázech calancheských skal, které jsou tu neuvěřitelně špičaté, tu zase oblé s vymletými puklinami a otvory, všechny však mají načervenalý odstín. Téměř pod každou skálou si můžete představit nějaký tvar, ať už věci, zvířete či lidí. Do jedné ze špičatých skal je vymleta díra ve tvaru srdce - symbol Les Calanches.

Po adrenalinové jízdě mezi skalami a hlubokými údolími, kdy před sebou nutíme couvat auta, která původně jela v protisměru, náš autobus přibržďuje na místě zvaném Les Roches Bleues (428 m n. m.) na trochu širší silnici, která tu slouží jako vyhýbací plocha. Vyskakujeme z autobusu, vyskakují i ti, kteří do hor nejdou, aby udělali co nejkrásnější fotografické záběry a pokochali se výhledem do jednoho z údolí, které se rozprostírá přímo pod terasou výletní restaurace, jež stojí u silnice. Po řádném natření opalovacím krémem se noříme po úzké pěšince do lesa, kde po pár krocích narážíme na rozcestník. Ten nás informuje, že náš cíl – hora Capu d'Orto (někdy též Capo d'Orto) – je vzdálený 2,15 h. Tento první lesní úsek je docela náročný, neboť pěšinka vede po kamenech asi kilometr strmě vzhůru. Po krátkém vydýchání a nezbytném napojení na mýtince ve stínu stromu již mizíme opět v lese, sice řidším, ale zato cesta je širší a hlavně rovnější. Při pohledu zpět je stále vidět v dálce a oparu modrý pruh moře.

Po cestě míjíme bizarní skalky různých tvarů a velikostí ve skalním městě, místy se prodíráme macchií (viz níže). Asi po hodině a půl chůze přicházíme na planinu, kde se nám otevírá krásný výhled na skalní masiv s prostředním vrcholem Capu d'Orto (1 294 m n. m.) i na vedlejší hřeben s dominantou Capu di u Vitullu (1 331 m n. m.). Je půl dvanácté, využívám proto odpočívací pauzu ke svačině. Francouzská bageta s českým taveným sýrem přijde k chuti.

Začínáme nastupovat přímo do skalního masivu "naší" Hory, počáteční výstup skalním žlabem je mírně exponovaný, kromě nohou zapojujeme i ruce. Od této chvíle už vlastně jen stoupáme, chvíli po hladké skále, chvíli po velkých balvanech. Tady už se před sluníčkem a před panujícím vedrem neschováme, ploužíme se na vrchol, co chvíli zastavuji, abych se vydýchala a opět pokochala výhledem na moře, který se nám se stoupáním nad okolní skály znovu otevřel.

O půl druhé konečně vylezáme na vrchol. Ten je označený provizorně vyrobenou májkou ukotvenou kameny. Z vrcholu je nádherný pohled na záliv Golfe de Porto a město Porto s janovskou věží a pláží. Jižním směrem vidíme sousední vrchol Capu di u Vitullu, jihozápad nám otevírá pohled na vesničku Piana, kam budeme sestupovat a na východě směrem do vnitrozemí se rozprostírá nekonečná hradba hor. V ní je schovaná také nejvyšší hora Korsiky Monte Cinto (2 706 m n. m.).

Zpět sestupujeme stejnou cestou až po velkou červenou vymletou a děravou skálu Bocca di Piazza (956 m n. m.), kde odbočujeme k vesničce Piana. Noříme se do lesa a čtrnácti serpentinami se dostáváme do údolí, kde až do Piany pokračujeme po kamenné suti drolící se pod nohama. Po třech hodinách sestupu z vrcholu přicházíme na velké hřiště, za nímž nás u silnice čeká autobus. U něho je nejvíc zaměstnaný řidič prodávající přicházejícím horalům na osvěžení v panujícím horku chlazené pivo.

Za čím jedeme?

Les Calanches představuje masiv načervenalých, místy červenohnědých skal povětšinou s otvory nebo puklinami, které vytvořila voda, vítr a rychle se měnící teploty. Za červenou barvu může vysoký obsah oxidů železa v hornině.

Pokud jste pozorně četli popis trasy, jistě také čekáte na vysvětlení slova macchie. Macchií je označován místní druh porostu, který tvoří 2-4 m vysoké keře, stále zelené a jak jsem na vlastní kůži pocítila také trnité. Tvoří ji např. rozmarýny, jejichž vůně nás stále provázela, cisty, vřesovec či dub. Dohromady je to směs bylin, kterými také bývají ochuceny místní speciality. Týká se to např. sýra, salámu nebo vína (vin du maquis).

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Po cestě není možné se někde občerstvit, je proto nutné mít s sebou svačinu v batohu.

Pouze na začátku trasy v Les Roches Bleues je již zmiňovaná restaurace s prodejnou suvenýrů, ale vzhledem k údajně nepravidelné otvírací době na ni není možné spoléhat.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Líbily se mi krásné výhledy po cestě i přímo z vrcholku Hory Capu d'Orto, úžasně červené skály, množství prchajících zelených ještěrek či stále vonící středomořská flóra.

Ostatní informace

Trasa vede po modře značené stezce, značka spočívá v jednom barevném pruhu. Značení je někdy dost nepřehledné, zvláště ve vrcholových partiích, kde je třeba hledat cestu podle kamenných mužíků.

Na túru se vybavte dobrou trekovou obuví.