Z Brtníků do Brtníků

Kam a jak jedeme?

Léto se tak nějak začalo chýlit, bylo pondělí, podvečer 26. srpna, a my se vraceli z rodinné večeře. Já měl včera narozeniny, Pavlína bude mít svátek za pět dní. Jen tak jsem se optal, jestli ten svátek nechceme strávit někde, kde je lépe, než na Kladně. Málem jsem dostal vynadáno, že mě to nenapadlo dřív. Dostal jsem jen jednu podmínku. Nesmí tam pršet. Větru dešti samozřejmě poručit neumím, ale risknul jsem to. Projel jsem na internetu dost míst. V úterý to byl jen širší výběr, který zahrnoval i okolí Bechyně, ale nic konkrétního mě nenapadlo. A pořád mě to přitahovalo na sever. To České Švýcarsko je magické. Už v úterý večer jsem dostal vynadáno, že nevíme, kam pojedeme. Ve středu v podvečer se výběr zúžil na Lužické Hory (Kytlice, já tam byl, ale Pavlína ne) a východ či sever té magické KRAJINY. Ono je to tam tak propletené, že se místy neví, kde zrovna jsme. Kytlice padly první, po nich Krásná Lípa, prostě obsazeno, co chceme na poslední chvíli. V historické chaloupce nad Českou Kamenicí nějaká akce, z Mikulášovic bychom se někam do skal asi museli dostávat vlakem. V Růžové se Pavlíně nezdálo nejbližší okolí, už navrhovala, abych zase zavolal do Vysoké Lípy. Dolský mlýn jí nedá spát a ani se jí nedivím. Na poslední chvíli mi zrak padl na vísku, vlastně osadu, Brtníky, potom už stačil jeden telefonát, a bylo zařízeno.

V pátek po poledni se jelo. Samozřejmě komplikace nastaly. Na poslední chvíli přišli pacienti, pošta dodávala nějakou spěšnou zásilku, ale vyrazili jsme včas, abychom se vyhnuli problémům na křižovatce v Jestřebí. Odbočuje se doleva, na Českou Lípu, a ve špičce to není příjemné. Bez bloudění jsme, od České Kamenice cestou neznámou, dorazili až do Brtníků, a ubytovali se. Zbytek dne jsme strávili příjemně, ale o tom je psáno jinde.

Ráno jsme brzy nevstávali, tedy já, Pavlína už si četla, ale na snídani jsme byli v půl deváté. A samozřejmě jsem jí hned po probuzení k svátku popřál. Příjemně jsme se rozkoukali a vyrazili na výlet. Značení jednoduché, napřed po modré, potom po červené a nakonec se rozhodneme mezi zelenou a cyklostezkou.

Brtníky jsme museli projít skoro celé a na konci jsem zjistil, že informace o požárech, které jsem včera četl v petici položené v hospodě na stole, nebyly liché. A to si Pavlína vzpomněla, že včera narazila ještě na jiné požářiště, o kterém jsme se později dozvěděli, že to byla původně fara. Kostel tu zbořili komunisti a faru vypálily sociálně slabé rodiny.

Naštěstí už tu značka odbočuje z hlavní silnice na cestu méně významnou, po asfaltování jsou tu jen stopy, kolem potoka se začínají zdvihat svahy.

Osada Kopec, do které jsme dorazili je zvláštní zejména tím, že je to snad nejníže položené sídlo v celém širokém okolí. I tady jsou každou chvíli u cesty křížky a chaloupky se tu dost liší od těch, které jsme viděli o dva kopce dál, ve Vysoké Lípě.

Brtnický potok, který je, zvláště za sucha, které tu teď panuje ve východní části osady jen stokou napájenou převážně odpady z okolních chalup se, díky několika přítokům z okolních luk a lesů, stal vodním tokem, na kterém se i rybník dochoval. A ne ledajaký. Jmenuje se Královský. Hned kousek pod hrází překvapení. Hospoda, a otevřená. Na mapách, jak jsem se posléze podíval, se nějak jmenuje, ale ve štítu je hrdý název „U Oty“. Věděl jsem, že po celý zbytek dne podobné zařízení nepotkáme, a Pavlínu, která chtěla pelášit bez zastavení dál, včas zarazil. Zdrželi jsme se jen půlhodinku. Nabízeli tam i nápoj s názvem pampeliškové víno, ale neukecal jsem ji. Zůstala u kofoly.

Cesta pokračovala dál podél potoka a byla čím dál pěknější. Blízký skalní kaňon ohlásil bludný kámen kdysi zhůry spadlý, potom zajímavé stavení, které jsem odhadl na bývalý mlýn, a následovala socha, u které byla i ta magická cedulka „Národní park České Švýcarsko“. A my jsme se konečně ocitli na místě určení.

Kolem nás se začaly tyčit skály a bylo jich, že by se nedopočítal. Osvícené, v tuhle denní dobu byly jen ty na západním břehu Brtnického potoka, takže útvar zvaný Ježibaba jsem poznal, ale pro obrázek bych se musel vrátit mnohem později. Ale to bylo jedno, pořád se bylo na co dívat.

Jedna skalka mě zaujala více než ostatní. Vysoká až tak nebyla, ale sešlo se tu hned několik zajímavostí. Převis s voštinkami, pod převisem něco, co vypadá jako důsledek vrásnění, i když není, a tam na zadní straně obrázek. Na cedulce na jeho spodní straně je psáno, že tu kdysi skrze vůz utopena byla dcera mlynáře z Kopce. Trochu jsem tomu nerozuměl. Za chvíli jsem i Pavlínu dohnal (nevšimla si ani obrázku, natož nápisu), a začali jsme to rozebírat. Chudák děvče se mělo utopit v potůčku, který je nevelký.

Rozvodnit se určitě umí, ale to by se do těchto míst s vozem těžko dostala. Cesta je sice vozová, ale potok několikrát překračuje. Mostky, po kterých to dělá, sice vypadají na 19. století, ale při povodni by byly pod hladinou, a byly by rizikovějším místem, než leckterý meandr. Až kamarádi, kterým jsem to později vyprávěl, navrhli dost pravděpodobné řešení. Skrze vůz se dá přeložit jako kvůli vozu. Takže žádná nehoda, ale počíhat si za skálou (a k tomu tu místo je), šup hlavičku pod vodičku, a kvaltem i s vozem do Saska. Nebo naopak do Čech? Ale to bych se divil. Tady asi mlynářův vůz znali a do Němec tu vedly pašerácké cesty.

Za čím jedeme?

Skály se nám postupně snižovaly na skalky, les od cesty trochu ustoupil a dokonce se objevila kolem staré, zřejmě formanské, cesty alej.

Však jsme se taky blížili do vsi. Hodně bývalé. Na rozcestníku za soutokem Brtnického potoka a říčky Křinice bylo napsáno, že se nacházíme v Zadní Doubici. Alespoň lavička tu byla. Dalo se spočinout, posvačit a kochat se. A nakonec se vydat vsí proti proudu říčky. Ze vsi zbyla jen cesta, luka kolem vody, místa, kde stály domy i cvičené oko pozná jen stěží, civilizaci tu, kromě asfaltky samozřejmě, připomínají jen občasné zbytky zpevnění koryta.

Ale pozor, břehy se zpevňovali, ale o narovnávání tu nemůže byt ani řeč, takhle vzorně meandrující říčku aby člověk pohledal. A bude časem ještě vzornější, však se to koryto znatelně vyvíjí.

I tohle údolí začalo hýřit skalami, cesty vedoucí někam do jejich nitra vypadaly tajemně a lákavě, ale my se zatím ještě zlákat nedali. Přeci jen národní park.

Další rozcestí mělo být u Turistického mostu a támhle před námi se nějaký objevil. Ale ten turistický nebyl, jmenoval se Prostřední, alespoň mapa to tvrdila. Žádná škoda, mírným stoupáním jsme pokračovali kolem pěkné říčky, scenérie se nám krásně měnila, a nakonec jsme k tomu Turistickému taky došli. Byl betonový, spíš nehezký, ale skála nad ním to nahradila.

Odpočívadlo obsadily dvě starší dámy. Bylo sice dost velké tak pro šest lidí, ale s bídou se vešla Pavlína. A to na ni dost divně koukaly, když si vybalila housku. Já se svou cigaretou jsem se radši uklidil na blízký pařez. Neměl jsem čeho litovat, u něj byla informační tabulka i s obrázkem, jak most vypadal před tím, než se betonovalo. Vyrozuměli jsme, že dámy jsou nervózní z toho, že se potřebují dostat do Děčína a nevědí, odkud jim něco jede. Snažili jsme se jim poradit. Autobusových zastávek v Brtnících (nebo v Brtníkách?) jsme si všimli, ale kam a kdy to jede, nás nezajímalo. Vlak někam jezdil určitě, byl slyšet. I v sobotu po ránu, pojede jistě i odpoledne. Za dobrotu na žebrotu. Postarší děvčata na nás hleděla, jako bychom se je snažili vlákat do pasti a jen úcta ke stáří mi zabránila jim poradit, že když vyrazí k jihozápadu, přejdou dva tři kopce a spadnou do Křemelné, tak ta je odnese do Hřenska a odtud už to mají proti proudu kousek.

My jsme do Brtníků namířeno měli, a o dvacet metrů dál byla zastrčená pohodlná lavička, odkud jsme se ještě chvíli kochali říčkou Křinicí a taky tím, jak dorazil mladý sportovní tatínek s dětmi, které ježibaby spolehlivě vypudily. Nakonec jsme i tatínka s dětmi přejít nechali. Byli zrovna ve při. Hráli jakousi hru a chlapeček byl hrozně rozčílený, že mladší sestřička nedodržuje pravidla. Však ho život naučí.

Pavlína vyrazila o chvilku dřív. Zelená značka vedla proti toku Malého Vlčího potoka. Ale proboha, proti jakému toku? Vždyť on normálně vyschnul. Kousek proti proudu už nějaká voda vidět byla, ale do Křinice nepřitékalo nic.

Pohodlnou cestou jsme se dostali až na křižovatku, kde se turistická a cyklistická trasa rozcházely. Obě nám připadaly podle mapy pěkné. Na té cyklistické (nebo poblíž ní) bylo vyznačeno víc ledopádů, kterými je tenhle kraj proslavený. Ale byl konec srpna. Zvolili jsme cestu, na které se nachází Brtnický hrádek. Samozřejmě to byla ta do většího kopce. Nemůžu se chlubit, že bych ho viděl. Pavlína mi samozřejmě do kopce utekla (však to říkám pořád, tlustej a ještě kuřák). A já mám sklon se ještě zastavovat u každé houby.

Nicméně na odbočku k hrádku jsem zamířil. Cesta, zpočátku pěkná, se sužovala a sráz pod ní byl hlubší a hlubší. Ve chvíli, kdy cesty bylo slabých dvacet centimetrů a nejbližší místo, kam bych dopadl, bylo tak deset metrů vzdáleno, jsem to vzdal. No jo, závrať.

Vrátil jsem se na křižovatku, zjistil, že v telefonu už nejdou jen nouzová volání, jako pod kopcem, a ujistil se, že Pavlína na hrad šla. To abych nečekal a ona zatím nebyla někde za kopcem. Byla na hrádku a vrátila se za chvíli. Celá vykulená, pěšinka se prý změnila v žebříky a řetězy, po kterých skotačil sportovní tatínek s caparty.

Další cesta už nebyla ta strmá, ale malebné to bylo.

Měli jsme se dostat k Velkému pruskému táboru. Těmi tábory jsou v tomhle kraji označována převisy, pod kterými se ukrývalo místní obyvatelstvo při vpádech vojsk. Podobné je to s Balzerovým ležením nad Jetřichovicemi. Ale to jsem, na rozdíl od Pruského tábora loni viděl. Sem vedla zase jen pěšinka s nejasným koncem. Radši jsem si odpočinul na pařezu. Pavlína ale nakonec vyšla z druhé strany, po lesní cestičce neznačené a hlásila, že bych tam obrázek stejně nepořídil, neb je tam tma. A ještě mi vnutila housku se salámem s tím, že jestli ji nesním, nedostanu večeři. S tou večeří jsem to vážně nebral, ale housku jsem snědl (a to jsem měl ještě v tašce škvarkové placky). Přehoupli jsme se přes kopec, a najednou konec národního parku.

Za skal zbyla jen připomínka rokle, kterou jsme tušili vpravo od nás, ale tohle byla náhorní plošina porostlá jehličnatým lesem. Pavlína si po chvíli kecla na pařez pod záminkou, že si musí vysypat boty. Usadil jsem se naproti, a bylo mi dobře. Měla dokonce starosti, jestli jí to netrvá moc dlouho, ale odvětil jsem, že jsem si nevšiml, že bychom někam pospíchali. Nakonec jsme se zvednout museli. Další zajímavůstka, kterou značila odbočka ze značené cesty, byla Soví Vyhlídka. Skála na okraji pohoříčka, ze které je vidět v podstatě jen les. Ale docela pěkný.

Značka pokračovala až ke Štemberku. Míst s takovým jménem je po Čechách přehršel, ale tady byl zámeček, který v 70. letech minulého století vyhořel. Zbyly jen hospodářské budovy a podezřele zachovalá asfaltka. Po té ale značka nevedla, ta šla, možná kratší cestou, ale do kopce a pod vysokým napětím. Ze záhadného vchodu do podzemí, který jsme v lese zaregistrovali, se mi na mapě vybarvila studánka.

Od ní už zbývalo vyšplhat hřebínek a sestoupat. Vrátili jsme se do Brtníků.

U autobusové zastávky jsme se ještě podívali, kam by se dostaly dvě dámy od Turistického mostu, kdyby se vydaly v tuto stranu. Do Děčína určitě, ale až pozítří, spoje jedou jen v dny pracovní. Ale vláček by je určitě taky dopravil. Cestou se ještě Pavlína, zcela neobvykle se zajímající o historii místa, optala paní s dospívajícím synkem, na nějaké drobnosti. Ona něco věděla, ale kluk byl chodící informační středisko. Jména a příběhy z něj padaly jak z běžícího pásu. Bohužel, měl jsem si to psát, kdybych měl na co. Zatracená skleróza.

A ráno zase domů. Ochladilo se, trochu zatáhlo, ale z úchvatného výhledu při sjezdu z Lužických hor do České Kamenice měla samozřejmě mnohem víc Pavlína. Já holt řídil.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Ubytování i stravu jsme nalezli v penzionu, který se honosí přízviskem „U Krkovičky“. Má to tu své zvláštnůstky, ale obojí je velice kvalitní. A pro náročné, není tu televize ani rádio, pro signál k telefonu se musí na kopec, o internetu ani nemluvě. Prostě se nám tam moc líbilo, a to bez jakékoli ironie.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Cesta, která vede po dvě třetiny trasy podél potoka či říčky je parádní. Tam, kde vodní toky opustíme, je to taky pěkné. Jen na vsi je až moc patrné, že lepší časy jsou už dávno pryč. A pokud bude ještě více požárů…?

Ostatní informace

Vstupné ještě pořád nikoho nenapadlo vybírat, náklady na stravu a byt jsou mírné, lidé pohostinní, co si více přát.