Z "Valmezu" na Jarcovskou kulu a do Brňova

Kam a jak jedeme?

Tak jako venku za okny pomalu opadává listí ze stromů, odpadl v noci další lístek i z našeho kalendáře a my se budíme do poslední loňské říjnové soboty. Na melancholické dumy není čas... a tak rychle na trolejbus, neboť dneska nás čeká výlet do okolí města Valašské Meziříčí a prohlídka krás města. Snídani řešíme ještě ve Zlíně, kdy se ještě za tmy trefujeme do dveří bufetu U Béédi a dáváme si zde dobrou frankfurtskou polévku. Pak už k vlaku a odjezd do Otrokovic. Do rychlíku tady nastupuje taková spousta dětí, že si chvilku myslíme, že se tam ani nevejdeme. Že musíme stát, to nám nevadí, neboť za pár minut vystupujeme v Hulíně. A až si manželka dopovídá "novinky ze života" s bývalou vitenamskou spolupracovnicí, můžeme nastoupit do vláčku, který nás přes města Holešov, Bystřici pod Hostýnem a pod úpatím stejnojmenných vrchů zaveze až do města, ze kterého už je vidět hora Radhošť. Za Hulínem ale vjíždíme do takové mlhy, že z oken vlaku není vidět vůbec nic! A tak nezbývá než dohánět čtenářské manko... Ve stanici jménem Branky se nám to naštěstí venku začíná trhat. Zároveň zde přistupuje velmi zajímavá lidská bytost. Stále se od ucha k uchu culí - vidět ji slavný romanopisec Viktor Hugo, nejspíš by se mu stala předlohou pro román "Žena, která se směje"...

Za čím jedeme?

Takže ve "Valmezu" už máme hezky. Zjišťujeme, že tu mají na nádraží docela slušnou jídelnu - v ní se ale stavíme až po první části našeho výletu, kterým je pochod ke skalnímu útvaru Jarcovské kuli (a možná i na novou rozhlednu). A tak si v automatu kupujeme kelímkové kafé a vycházíme si ho vypít ven. Při jeho konzumaci pozorujeme jednoho nejmenovaného bezdomovce, který nám předvádí, jak co nejrychleji vybrat z popelnice ten správný počet vratných láhví, aby to hodilo na jeden "krabičák." Pak už vyrážíme podél trati k obloukovému mostu - (takový miniaturní valmezký Karlův most, ale po tomto vede železniční trať) a za křižovatkou pod silničním mostem do Abácie. Je to nejstarší městský park a zdobí ho jehlan velkého památníku na počest obětí napoleonských válek. Tady se samozřejmě nebojovalo, (vojevůdci a jejich vojáci se řezali u Slavkova), ale do valmezského lazaretu byli dopraveni zranění. Dost vojáků svým ranám podlehlo, dost umřelo na tyfus a jiné nemoci, a část nebožtíků byla pochována právě v těchto místech. Zajímavější místo v parku shlédneme ale až na samém jeho konci: je jím pohled na soutok Vsetínské a Rožnovské Bečvy. A že to těm dvěma cérkám ale sluší...

Z mostu si všimneme pomníku popraveným vlastencům, my pak odbočujeme vlevo proti toku Vsetínské Bečvy. Od břehů se nám otevírá pohled na obec Poličná, pak se na vodní hladině objeví peřeje a my se věnujeme už více pohledům na řeku. Tyto peřejky mají na svědomí ze dna toku vztyčené skalní lavice a prahy flyšového pásma. Však se jim podle toho také kdysi říkalo správně po valašsky "Pražiska", než to nějaký cizí mongol zkomolil na Bražiska a toto jméno převzala i přírodní rezervace. Tyto prahy se táhnou v délce více jak půl kilometru do zákruty před obcí Jarcová. my ale okolo toku už nejdeme, nás čeká výstup do prudkého lesního svahu, postihovaného drobnými sesuvy. Jak jsem správně předpokládal, z tohoto krásného stoupáčku má nejvíce radost Jana, která mi po celou dobu stoupání neustále vysílá slova díků do mých zad. No bóže - v tom nejhorším místě ji pomůžu a je klid. Z nejvyššího místa býval kdysi hezký výhled dolů na Bečvu a okolí, bohužel jsem nepočítal s tím, že nás za těch 15 let, co jsem tu byl naposled, ten mladý náletový porost o tolik přeroste...

Smrkovým lesem vystoupáme k silničce, vedoucí už skoro po vrstevnici k obci Jarcová. Asfaltka míjí zajímavá venkovská stavení, některá původní, jiná už sloužící jenom k rekreaci, a brzy se ocitneme na horním konci dědiny. Tady nás čeká krátký ostřejší výstup na výhledovou louku nad Jarcovou. Napravo vidíme naprosto neznámý druh kovového stromu, na kterém vyrostlo namísto plodů několik satelitních talířů, vlevo výhled na obec, na Bečvu a protější vrchy. Nedaleké město Valašské Meziříčí je už ale utopeno v oparu, Radhošť nevidět a tak se shodujeme na tom, že se dneska bez té Rozhledny asi obejdeme... Naše žlutá značka se v lese setkává s modrou a obě společně zamíří hvozdem strmě vzhůru - ke 200 m vzdálené Jarcovské kuli. Zamířím tam samozřejmě i já, manželka si to potěšení odpouští - prý by moc mlsala. O tomto skalním útvaru už jsem psal článek do Turistických cílů a míst... a tak nebudu čtenáře znovu otravovat s popisem 9 metrů vysokého, pískovcového skalního útvaru, který tady kdysi upadl čertovi, a který pak lidé trochu otesali, až vznikla jeho typická kulovitá podoba. Jen ještě několik snímků a frčím dolů za manželkou...

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Pokračujeme dále po modré značce a tady nastává zádrhel: ta se najednou spuští prudkým lesním svahem dolů k Bečvě a takovýto terén se svojí nohou manželka nezvládne! Nezbývá nám tedy než pokračovat cestou, směřující dál k jihu po vrstevnici. Procházíme okolo různých rekreačních stavení se zahradami, odkud na nás přes plot dorážejí psi, pak lesem k domu na rozcestí a zvoničce. Visí na ní nápis: "Člověče, kdož jsi dobrý, zazvoň"... a tož třísknu drze do zvona, až sa sám leknu! Z domu vybíhá psík a běží se s námi skamarádit. Když se od nás nechá do sytosti pohladit, opouštíme ji - (je to fenečka), a silničkou jako po úvrati klesáme pod dalšími staveními dolů k řece. Okolo Bečvy se pak musíme vracet asi 0.5 km, než se znovu potkáme s modrou značkou a spolu s ní zamíříme na lávku přes vodní tok.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Za řekou se u hlavní silnice nacházejí předsunutá stavení obce Brňov. My napřed navštěvujeme pizzerii Pepino, kde musíme doplnit naše těla tekutinami a kofeinem. Pak teprve odchod k vlakové zastávce Brňov, ze které se chceme dopravit nazpět do "Valmezu". Tunelem pod železniční tratí vede silnička do vlastní dědiny Brňova. Trať je elektrifikovaná a má dvě koleje, jsou tu tudíž zastávky také dvě a je k nim přístup od protilehlých konců tunelu. Schody, stoupající nahoru, se lomí a jsou opatřeny efektním červenobílým nátěrem. Než nám to jede, tož ještě krátký odskok s fotoaparátem k prvním domům dědiny...

Ostatní informace

Neplatili jsme za nic - výhledy mimo Rozhledny jsou zatím zdarma.