Za smírčími kříži Olomoucka aneb od Choliny k Topolanům

Kam a jak jedeme?

V olomouckém okrese je registrováno – alespoň podle dostupných informačních pramenů – celkem 31 smírčích křížů. Protože jsem je v letech minulých – kupodivu - neviděl ještě zdaleka všechny, naplánoval jsem si na letošní rok celodenní cyklovýlet, kterým bych tyto mezery zacelil. Mé tělo a lékaři sice nakonec rozhodli jinak, ale vzhledem k tomu, že jsem byl nucen do Olomouce denně zajíždět, rozhodl jsem se využít hezkého počasí a výlet uskutečnit. Předběžně plánovaný termín – tedy září – jsem ještě tak tak stihnul, jenom kolo jsem musel nahradit dopravním prostředkem dvoustopým. Výměnou přibližovadla se ovšem výrazně zvýšila průměrná dosažená rychlost, a tak jsem nakonec – v relativně krátkém časovém úseku – viděl smírčích křížů až oko přecházelo. A teď si mohu dovolit pozvat na putování za mlčenlivými svědky temných hanáckých zločinů i vás.

Vyrážím tedy – cestou už nějaký čas více než obvyklou - v pátek 27. září dopoledne. Nechám za sebou postupně Zábřeh, Mohelnici i Loštice a jsem v okrese Olomouc. Před Litovlí odbočím na Haňovice a po chvíli již zastavuji v místě první zastávky, tedy v Cholině. Před dědinou se ovšem ještě krátce zdržím u Piety z roku 1885. V obci zaparkuji u hasičárny a kolem potůčku se vydám k fotbalovému hřišti. Přímo u něj se smírčí kříž nachází. A jako nejstarší památka obce je patřičně hýčkán; aby nezmokl, schovali ho do malé kapličky v ohradní zdi. Kříž je přes metr vysoký, pískovcový a již takřka bezramenný. Pokochat se, nafotit (už bohužel nezapálit) a pokračovat v chůzi. Mám ještě čas, tak si v rychlosti zajedu k místnímu kostelu Nanebevzetí Panny Marie. Ten je celkem dost zajímavý a navíc se kolem něho nachází několik dalších, zaznamenáníhodných památek (zejména socha sv. Barbory stojí za zdržení (viz. https://www.turistika.cz/mista/cholina-socha-sv-barbory). Sem si ještě zajedu na delší pobyt, ale teď už je nejvyšší čas na další tajemné svědky dávných zločinů.

Nadále se vzdaluji od rychlostní komunikace R 35 (stejně nemám dálniční známku, tak co bych tam hledal) a blížím se k vesničce Bílsko. Zde se nachází další smírčí kříž. Jak je v tomto kraji celkem běžné, stojí přímo před jedním z domů, vedle kapličkových božích muk. Zdejší – asi 85 cm vysoký - kříž pochází zřejmě z období, kdy renesance střídala gotiku a jedná se vlastně jen o fragment kříže, postavený na jiný kámen. Krátce se ještě zastavím u zdejšího kostela Božského srdce Páně z počátku minulého století a jedu dál. Čeká mě Vilémov.

V této chvíli už jsem spíše v podhůří Drahanské vrchoviny než v šírých rovinách úrodné Hané. V každém případě jsem zde poprvé a musím se přiznat, že se mi tu moc líbí. Asi i sem se někdy v klidu vydám v sedle bicyklu. Zdejší kříž je také takovou raritkou, protože je zazděn v zídce u jednoho z rodinných domků ve středu obce. Asi někomu na svém původním stanovišti u pošty vadil. Aby měl člověk o kříži lepší představu, je dnes již kolorován. Je totiž celý natřen šedou barvou, jen reliéf meče na jeho čelní straně je zvýrazněn okrem. Trošku smutné, ale - na rozdíl od jiných - se tento přibližně 90 cm vysoký kříž alespoň dochoval do současnosti. Pořízením fotodokumentace kříže však moje návštěva Vilémova nekončí, protože areál zdejšího kostela sv. Kateřiny rozhodně stojí za zdržení. Škoda jen, že kostel nebyl otevřen alespoň „po mříž“ a neměl jsem již čas na to, abych zaskočil na faru poprosit o otevření. Snad tedy někdy příště. Opouštím sympatický Vilémov, projedu znovu Bílsko a stáčím se více směrem olomouckým.

Za čím jedeme?

Mým dalším cílem je totiž malá vesnička s názvem Senička. Někdejší sídlo středověké tvrze i kapitulního dvora se dnes může pochliubit zrjména souborem drobných památek. Nejstarší z nich je smírčí kříž, který se nachází nedaleko staré obecní váhy, ukrytý v kapličce z 19. století. Zdejší kříž je vysoký necelých 90 cm a je již značně poznamenán erozí, protože je špatně zřetelný nejen reliéf meče a hole nebo kopí, ale i samotná jeho ramena. Po zdokumentování mě čeká cesta k Seniččině větší sestřičce, tedy Senici na Hané, ale také několik krátkých fotopauz u různých drobných sakrálních památek, lemujících silnici. V této chvíli by určitě na kole bylo lépe.

Teď mě tedy čeká další delší zastávka. Přece jenom Senice na Hané je obec povětší a významných památek se zde také najde několik (vždyť je to také jedna z nejstarších obcí na Moravě, písemně zmiňovaná poprvé již roku 1078). U té dominantní památky – tedy u kostela sv. Máří Magdalény - zaparkuji. Jedná se o barokní stavbu z roku 1705, ale část věže byla již součástí původního gotického chrámu. Kostel je bohužel zavřený a tak si prohlédnu alespoň pár opravdu zajímavých soch. Čas výletní se mi však již rychle krátí, a tak začínám hledat zdejší smírčí kříž. Není to až tak jednoduché a chvílemi i lehce tápu až bloudím.

Po upřesnění místa jednou domorodkyní už to beru zpříma. Tedy kolem pošty a kina (dnes již vesnická vzácnost nejen na Hané), poté zahnout Doprava a pokračovat kolem obchodu a dlouhého domu. Za ním zahnout doleva a jsem v místní části Hliníky. U sochy sv. Tomáše ho konečně mám. Kříž je to sice pomenší (výška asi 75 cm), ale velmi pěkný. Pískovcový, s rameny a hlavou „do kulata“ a na čelní straně ho zdobí reliéf vražedné zbraně. Jestli se však jedná o kopí; meč nebo dokonce nůž vám však dnes s jistotou neprozradí ani na slovo vzatí odborníci. Jako u většiny hanáckých smírčích křížů se i zde předpokládá, že kříž byl vztyčen zřejmě někdy v období 15. až 17. století.

A mě čeká závěrečná etapa cesty. Původně už jsem uvažoval o tom, že pojedu rovnou do Olomouce, ale nakonec to bylo ještě trošku jinak. Nejprve mi totiž do cesty „vstoupil“ Ústín. Alespoň jsem zjistil, že zdejší slavný a oblíbený hostinec „Pod žudrem“ je uzavřen a nabízen k prodeji. Že by již neprosperoval? Nemám už však čas se zeptat někoho z místních (a pivo bych si stejně dát nemohl … zlaté kolo), takže rychle pokračuji. Při průjezdu obcí Topolany si ovšem uvědomím, že zdejší hodnotný smírčí kříž jsem už sice fotil víckrát, ale vždy ještě v – alespoň pro mě – době předdigitální. A tak to ještě risknu, odbočím a malou fotogalerii kříži vytvořím. Zdejší smírčí kříž patří totiž mezi ty zachovalejší a výraznější. Je vysoký přibližně 90 cm a na čelní ploše má zahloubený reliéf s tesařskou sekerou. Ta údajně připomíná krvavou událost, kdy místní sedlák zabil ze žárlivosti nějakého lampasáka. A pak už opravdu spěchám k Olomouci.

Možná jsem poté parkrát i malinko porušil některé rychlostní paragrafy silničního zákona, zvláště po zdržení za různými kombajny, traktory a jinou ploužící se zemědělskou technikou. Ještě, že tuto stranu Olomouce celkem dobře znám, protože jsem stihnul opravdu akorát dojet do olomoucké fakultní nemocnice, po příchodu na ozařovny si způsobně umýt ruce a už volali mé jméno. Zkrátka skvěle načasováno.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Vzhledem k tomu, že časově se nejednalo o výlet, při kterém by člověk nevydržel bez přísunu potravin (a stejně jsem s jejich konzumací měl jisté problémy), postil jsem se. A tekutiny jsem doplňoval z PET láhve s mírně perlivou tekutinou, která občas - alespoň podle jedné známé televizní reklamy - už není.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

V rámci daných možností se jednalo o velmi pěkný výlet. Jenom bych ho mnohem raději absolvoval v souladu s původním plánem, tedy na kole. Minimálně část této trasy si však na tom svém jednostopém veteránu v příštím roce dám určitě znovu.

Hanácké smírčí kříže stojí velmi často u (nebo přímo v) různých kapliček, božích muk, klasicistních křížů nebo jen tak u jednotlivých statků, domků a vilek. Nikde jinde jsem se s tímto jevem nesetkal. V této souvislosti musím ovšem upřesnit ještě jednu záležitost. „Za hanáckými smírčími kříži“ byl původní pracovní název výpravy, který je ovšem - alespoň v tomto případě a do do jisté míry – nesmyslem. Pod pojmem Haná si většina z vás jistě představí nekonečné širé roviny v nížině, obývané bohatými a lakotnými sedláky ve zdobných krojích. Vždyť i tamní posvátná hora Velký Kosíř - tedy Hanácké Mont Blanc - se tyčí jen do nadoblačných výšin 442 m.n.m. A já se tady pohyboval i v okolí smírčích křížů, nacházejících se v nadmořské výšce přes 360 metrů, tedy výše než leží můj rodný Šumperk, považovaný za bránu Jeseníků.

Ostatní informace

Kromě nákladů na nákup PHM mě během tohoto výletu čekala jediná investice: v olomoucké nemocnici jsem si při odchodu zakoupil nanuka a odevzdal pětikorunu za parking. A ještě jedna poznámka na závěr. Případní příznivci smírčích křížů si o jednotlivých - v textu uvedených - artefaktech mohou na Turistice přečíst také samostatné - a podrobnější - příspěvky.