Za souborem unikátních historizujících vil a předraženým tvarůžkem (Olomouc, Vídeňská ulice)

Kam a jak jedeme?

Doporučovat někomu jako tip na výlet nějakou ulici s několika vilkami je možná neobvyklé, ale v tomto případě naprosto adekvátní. Zvláště pokud se jedná o prostory, které přímo sousedí se Smetanovými sady. A právě na tamním výstavišti v současné době probíhá slavná olomoucká Flora, tedy výstava určená zejména jedincům, kteří musí vidět vše, co kvete. Naším cílem ale byl jedinečný soubor pěti historizujících vil, nacházejících se v místě někdejšího hradebního pásu, tedy mezi Historickým centrem Olomouce a již zmíněným městským parkem Smetanovy sady.

Do Olomouce jsme se vydali vlakem (je to dnes ze Šumperka asi nejjednodušší a nejrychlejší způsob, i když České dráhy opět nezklamaly a již na prvních 14 km kolejí dostal vlak asi 20 minutovou „sekyru“) a následně jsme používali „pěškobus“ (ne, že by zaměstnanci olomoucké MHD zrovna stávkovali, ale bylo hezké počasí, takže jsme se rádi prošli. Parky nahradili klasickou přírodu a navíc jsme si tak mohli výlet okořenit návštěvou Muzea moderního umění a Olomouckého tvarůžkového festivalu.

Za čím jedeme?

Naším hlavním cílem ale skutečně byla ona pětice vil ve Vídeňské ulici. Všechny tyto domy spojuje jedno jméno, Jakob Gartner. Tento přední rakouský architekt židovského původu byl také současně přerovským rodákem i majitelem vyhlášené vídeňské projekční kanceláře. Vily byly postaveny na konci 19. století pro významné a úspěšné olomoucké podnikatele v oblasti sladovnictví a obchodu s obilím a podle mnohých odborníků se řadí mezi absolutní špičku své doby nejen v samotné Olomouci, ale i v celostátním měřítku. A tak, jako vily spojuje jméno jejich „vynálezce“ a historismus, tak je rozděluje pohled památkářů. Všech pět objektů bylo navrženo na zapsání do seznamu kulturních památek, ne všechny se ale současnosti dožily bez větších úprav. A ty jejich původnost částečně narušily. Na seznam kulturních památek se tak dostaly pouze vily Eduarda Hamburgera, Wilhelma Briesse a Hanse Passingera, zatímco příbytky Josepha Bermanna a Ignáce Briesse byly shledány „nezpůsobilými“. Otázkou je, jestli to pro jejich současné majitele není vlastně výhodou …

Pro tvář Olomouce poměrně zásadní architekt Jakob Gartner musel být ve své podstatě člověk – alespoň co se stavebních stylu týká - velice hravý. Jak jinak si totiž vysvětlit, že jednotlivé domy ve Vídeňské ulici (č. 2, 4, 6, 8 a 12) vyprojektoval v různých historizujících stylech od neogotiky až po neorokoko. Tyto vily, nacházející se v jižní polovině někdejšího hradebního pásu a patřící v době svého vzniku olomoucké židovské honoraci, pak byly postupně postaveny v letech 1895 až 1898. Po zbourání olomoucké pevnosti v poslední třetině 19. století tak získala Olomouc novou rezidenční čtvrť, kterou charakterizují kulisovitá průčelí, zajímavě členěná kombinací balkonů, lodžií, štítů, teras, vysokých střech a bohaté štukové výzdoby. Gartner je přitom podepsán i pod několika dalšími významnými olomouckými stavbami a zřejmě svým způsobem realizoval urbanistickou koncepci Camilla Sitteho, známého rakouského architekta, malíře a odpůrce podoby vídeňského okruhu Ringstrasse. Pro docenění Gartnerova významu je potřeba si uvědomit, že to byl žák císařského dvorního architekta Karla Hasenauera.

O jednotlivých vilách na Vídeňské ulici si následně prozradíme alespoň pár základních informací.

Vila Eduarda Hamburgera, úspěšného podnikatele ve sladovnictví a dlouholetého předsedy olomoucké židovské obce, na Vídeňské ulici č. 2 byla postavena v roce 1895 ve stylu německé renesance a je všeobecně považována za stavbu nejhodnotnější i nejhonosnější. I proto byla tou první, která se stala naší oficiální pamětihodností (stalo se tak v srpnu roku 2014, tedy opravdu nedávno)). Pro mnohé se přitom jedná o stavbu spíše bizarní. Hamburgerova vila byla po II. světové válce rozdělena na byty a teprve v 90. letech minulého století zahájili její majitelé postupné opravy čtyřosé fasády se schodištní věží i bohaté vnitřní výzdoby. Tu dnes tvoří převážně repliky původních secesních prvků.

Při projektování vily Wilhelma Briesse na Vídeňské ulici č. 4 pak Gartnera zaujala podoba pozdní renesance severské. Dům byl postaven v letech 1895 až 1896. Jednopatrová vila se složitým půdorysem se stala památkou v listopadu roku 2014, zejména díky vysoké dochovanosti původní podoby, včetně interiérové výzdoby.

Následují dvě vily, které se zatím mezi naše památky nedostaly; obě pro údajnou minimální dochovanosti a autentičnosti interiérů a pozměnění hmoty budovy. První takto „postiženou“ stavbou je vila Josepha Bermanna, zetě Wilhelma Briesse (Vídeňská ulice č. 6), která vznikla ve stylu baroka s několika doplňujícími prvky rokoka, tou druhou sousední (Vídeňská ulice č. 8) vila Ignáce Briesse, která je pro změnu neogotická. Ignazova vila je třípodlažní, postavená v roce 1896 a dominuje jí výrazná schodišťová věž a vysoké štíty.

Neorokokovou vilu na Vídeňské ulici č. 12 vymyslel Gartner pro Hanse Passingera a ta pak byla postavena v roce 1898. Podle odborníků i památkářů má dům zachovanou reprezentativní fasádu, která je svou - zejména interiérovou - zdobností nejbohatší ze všech pěti vil, a také pozoruhodným příkladem propojení historizujících směrů s tehdy moderní secesí. Passingerova vila je zatím poslední, která byla zařazena mezi naše památky. Do jejich seznamu byla zapsána v květnu 2015.

Soubor vil v dnešní olomoucké Vídeňské ulici je v současnosti považován za jeden z nejvýznamnějších souborů historizující architektury na Moravě. A měli bychom ještě dodat, že těchto pět vil nespojuje pouze jméno Jakoba Gartnera, který jejich podobu navrhl, ale musíme jedním dechem připojit také jméno stavitele Johanna Aulegka, který zde vedl veškeré stavební práce.

Tento soubor vil doplňují na protější straně ulice krásné bytové domy, pocházející převážně z konce 19. století.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Najedli jsme se na Tvarůžkovém festivalu, který se konal na obou hlavních olomouckých náměstích - tedy na dolním Horním i horním Dolním. A musíme se přiznat, že jsme zde byli celkem zaskočeni výší cen (omlouvám se tímto všem trhům na Staroměstském náměstí v Praze, které se takto zařadily mezi akce „nízkonákladové“). Jeden nastrouhaný tvarůžek s kolečkem cibule a půlkrajíčkem chleba je zde nazýván tvarůžkovým tatarákem a platí se za něj 60 Kč. Nevelký bramborák je za 85,- Kč a voda s moukou – tedy tzv. langoš – za 95,- Kč. K tomu si dáte jedenáctku pivo za 35,- Kč a peněženka je prázdná …

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Líbilo: vily ve Vídeňské ulici jsou fantastické, jenom je škoda, že vila Wilhelma Briesse, která je možná tou nejzajímavější, stále chátrá. Počasí nám vyšlo měrou vrchovatou a v olomouckých muzeích je vždycky fajn.

Nelíbilo: České dráhy, ceny na Tvarůžkovém festivalu a fronty u jednotlivých stánků (což je ale věc zcela pochopitelná).

Ostatní informace

Vzhledem k tomu, že byla neděle (MMU bylo tudíž zdarma), tvořily veškeré náklady jen jízdné a stravné. A žádná láce to ani tak nebyla …