Zlatokopecký skanzen

Tipy na výlet • Rodina s dětmi • Vycházka - půldenní • Do přírody

Zlatokopecké sruby • Fotografie (88) • Foto: Bobkart

Vstoupit do fotogalerie (88 fotografií)

Olešnice

Vstoupit do fotogalerie (88 fotografií)

Kam a jak jedeme?

Do Zlatých Hor, vlastně ani nemusíme až do nich, dopravní prostředek (automobil, autobus) nás může vysadit blíže k výchozímu místu, snad z vlakové zastávky je to trošku dál, ale kilometr a půl už zas taková štreka není. Jinak místní i návštěvníci sem rádi zajíždí na cyklovyjížďku. Automobilisti parkují povětšinou u železničního přejezdu u Ondřejovic, jedna zastávka busu je na stejném místě, od Rejvízu je zastávka u Hájovny Dolní Údolí, pak pár metrů po žluté značce.

Za čím jedeme?

Hlavním cílem je údolí říčky Olešnice s pozůstatky důlní činnosti, která probíhala v minulosti kolem Zlatých Hor. K tomu v posledních desetiletích vybudovali zdejší muzejníci (za vydatných dotací) repliky zařízení, kterých se používalo při zpracování kovových rud, zejména zlata, které nakonec dalo nedalekému městu název.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Místo pro občerstvení se nabízí hned v možném východišti, což může být novodobá osada s pojmenováním Údolí Ztracených štol. Hospůdka je hned v jedné z budov osady s pojmenováním Zlatokopecké sruby. Osada je tvořena dalšími budovami, což mají být repliky obydlí dávných horníků a zpracovatelů zlata.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Samotná osada, nebo skanzen je vlastně střediskem, kde se v sezóně pořádají různé akce, připomínající historii Zlatých Hor, koná se tu i mistrovství v rýžování zlata, různé akce středověkých rytířů, ale i divadelní či hudební produkce. Občas tu je dosti plno, takže se návštěvník může vydat dál do údolí říčky Olešnice, kde snad nalezne trošku klidu. Výletník nemusí příliš bádat nad tím, kudy dál, u Zlatokopeckých srubů může narazit na orientaci a pokud si vybere okruh modrého místního značení (psaníčka), má vystaráno.

V podstatě záleží, chce-li dodržet směr v hodinových ručičkách či proti. Největší dav totiž směřuje přímo k další a vlastně první atrakci hornického skanzenu, což jsou repliky zlatorudných mlýnů. Pokud využije služeb průvodce, dozví se návštěvník, jak se železná ruda těžila na Příčném vrchu, pracně se odvážela z kopce dolů (proč je asi pod příčnou kostel Panny Marie Pomocné), v údolí u Zlatých Hor se pak ruda drtila na stoupách poháněných podobnými vodními koly, jaké můžeme vidět ve skanzenu. Rozemletá hornina se pak propírala v rýžovacích žlabech, který rovněž můžeme u mlýnů nalézt. Poměrně nedávnou u mlýnů přibyl objekt s tavící pecí, zlato se odlévalo do prutů k uskladnění a dalšímu zpracování.

Chceme-li se ale držet více modrého psaníčka, můžeme nejdříve zamířit společně se žlutou pěší k Náhonu. Překonáme při tom po lávce říčku Olešnici, nejsme tak ošizení možná o největší unikát celého skanzenu, ačkoliv po letech svého trvání vypadá vcelku nenápadně. Jde vskutku o původní trasu vodního náhonu, který přiváděl vodu blíže ke Zlatým Horám, kde bylo vodního zdroje pro pohon různých zařízení a propírání zrudnělé horniny málo. Ve středověku se totiž rýžoval blíže k městu, zhruba západně od dnešní zotavovny Edel (vede tam červené místní značení).

Pozoruhodné dílo středověkých inženýrů je dokladem i fortelu dělníků, kteří vytvořili dílo, které může stále sloužit. Stačilo jen poopravit pár úseků, zmodernizovat (ne příliš) stupně na Olešnici, kde se voda odebírá a kanál je stále funkční. Modré a žluté značení směřuje k místu, kde voda teč do kopce. Samozřejmě, že je to nesmysl ale jak se díváme na kanál v lese, může se skutečně zdát, že tu voda odporuje gravitačním zákonům. Nakonec tomu napomáhají i haldy a jámy v lese, kde se vyvážela odtěžená a vyrýžovaná hlušina, které je tu pod úpatím Lysého vrchu více než dost. Odhaduje se, že zlato se tu hledalo již v počátku letopočtu (či dříve), s přestávkami se tu těžilo vlastně až do 20. století (to i jiné kovy). Samotného zlata se vytěžilo asi 14 tun, údajně by se dalo ještě asi 9 získat, zatím jsou v rezervě.

Podle potřeby můžeme neznačeně pokračovat podél kanálu (proti proudu), či značeně (níže lesem), oba směry nás opět dovedou k mlýnům, dál tedy značeně proti proudu v kanálu. Na naučných tabulích naučného okruhu se postupně můžeme seznámit jak s historií a metodami těžby, ale najdeme i něco poučení o lese a přírodě kolem.

Jak postupujeme dál, pomalu, ale jistě se hladina říčky přibližuje k výšce náhonu, není to tedy zas tak daleko a brzy dorazíme k místu sevřené skaliskem, kde je na Olešnici více stupňů a na největším z nich najdeme stavidlo s odběrem vody. To je sice až za lávkou, která značku obrací na levý břeh říčky, je to ale pár metrů.

Nakonec i zpětný návrat je vcelku rychlý, pokud ovšem nezastavíme u jižní věže (podobná je i u zlatokopeckých srubů), která střeží vstup do areálu od příchodu z Dolního Údolí.

Ostatní informace

V podstatě jde o velmi příjemnou, ne dlouhou vycházku. U jednotlivých atrakcí (Zlatokopecké sruby, Zlatorudné mlýny) se platí vstupné (20–30,- Kč), kdo nepotřebuje nahlédnout a něco se dozvědět nemusí platit nic. U mlýnů si odvážlivci či zoufalci půjčují rýžovací pánev a ze dna říčky se pokouší z materiálu něco objevit, většinou bez úspěchu.

Nicméně jednomu přítomnému (v době autorova pobytu) se podařilo jakýsi třpytivý kousek najít. Jak ale poznamenal, zlato povětšinou vždy přinášelo utrpení. Jak pokladní a průvodce v jedné osobě podotknul, nejlepší ze všeho je do zlatova usmažený řízek. Svatá slova.

Poslední aktualizace: 22.5.2016

Zlatokopecký skanzen na mapě