Zlaté Hory – Mariahilf – Edelštejn – Zámecký vrch - Zlaté Hory

Kam a jak jedeme?

Tato výletní trasa nás nejen zavede do takřka panenské přírody na okraji našich nejkrásnějších hor, jejichž je Zlatohorská vrchovina podhořím, ale také nám představí jedno příhraniční hornické městečko, půvabný poutní areál se smutnou minulostí i zříceninu kdysi nejmohutnějšího slezského hradu, který dal jeden biskup postavit, aby jej po dvou stoletích nechal jiný biskup pobořit.

Zlaté Hory neboli Zuckmantel jsou téměř čtyřtisícové slezské městečko nacházející se na česko-polské hranici a tedy i na rozhraní jesenického horského masivu a nedozírných polských rovin. Půvabné romantické městečko a jeho okolí bývá ovšem spojováno spíše se záležitostmi poměrně silně neromantickými; hornictvím a čarodějnickými procesy. Dopravní dostupnost je zde poměrně dobrá, kromě vlastních dopravních prostředků lze využít také autobusu a vlaku.

Za čím jedeme?

Naše cesta začíná u informačního centra ve Zlatých Horách. Po nákupu turistických vizitek a jiných suvenýrů odsud sice můžeme vyrazit po modré TZ, ale my využijeme toho, že jsme sem přijeli autem a přesuneme se ke ski areálu Bohema. Tím ušetříme čas i pár tisíc kroků. Tady nastoupíme na žlutou TZ a po chvilce narazíme na křížovou cestu tvořenou kamennými mohylami, která nás dovede až k poutnímu kostelu Panny Marie Pomocné či spíše na poutní místo Mariahilf. V té chvíli máme za sebou téměř 3 km, skoro celou dobu jdeme do kopce a společnost nám dělají zejména výhledy na Biskupskou kupu. Během těch 3 km (bohužel i tady se projevilo vážné poškození našich lesů z uplynulých let, takže nám v horkých dnech svítí na hlavu přímé slunce podstatně déle než tomu bývalo v minulosti) musíme totiž vystoupat na vrchol Božího daru, tedy do 725 nadmořských metrů.

O hlavním cíli celého výletu si prozraďme alespoň pár základních informací. Od roku 1716 nebo 1718 zde stávala – v roce 1729 rozšířená - kaplička, kterou v letech 1834 až 1841 nahradil mariánský poutní kostel. Poutní místo pod Příčným vrchem se ale znelíbilo komunistům, a tak celý areál nejprve v 50. letech minulého století zdevastovali a potom v roce 1973 vyhodili do vzduchu. V současné době zde tak můžeme vidět „novostavbu“ z let 1993 až 1995, jejíž podobu určil svým projektem olomoucký architekt a jáhen Tomáš Černoušek za pomoci Františka Zajíčka, rovněž z Olomouce.

Zmínit musíme i samotný vznik poutního místa Panny Marie Pomocné, které bylo prý zasvěceno i Panně Marii, ochránkyni počatého života. V době vpádu švédských vojsk za Třicetileté války utekla těhotná Anna Tannheiserová na vrch Boží Dar (Gottesgabe), aby zde sama porodila syna. Dostal jméno Martin a později se stal městským radním. Z vděčnosti za záchranu při svém narození uvedl v poslední vůli přání, aby byl na tomto místě zavěšen mariánský obraz. Toto přání splnila jeho dcera Marie Weisová, která nechala malířem Šimonem Schwarzerem udělat kopii obrazu pasovské Madony s dítětem od veleslavného Lucase Cranacha st. (jsou zde ovšem rozdíly v oblečení a přidaná korunka). Obraz začal přitahovat davy poutníků, občas někoho uzdravil … a bylo hotovo. 

Po prohlídce poutního svatostánku, jeho ambitů, Kříže víry, Nové křížové cesty z roku 2019 (dřevěné kříže s plastickými reliéfy a kamennou kaplí) a krátkém posezení u rychlého občerstvení se vydáme na další cestu. Nejprve po červeném psaníčku a Zlatohorské hornické NS, od rozcestníku Výr pak po modré TZ. Kolem studánky Nad Mírem dojdeme k našemu dalšímu cíli. Zřícenina hradu Edelštejn je od poutního kostela vzdálena přibližně 2,5 km.

Někdejší mohutný hrad byl postaven ve 13. století a výšce téměř 700 m, ale dnes bychom ho už hledali marně. Zachovaly se jen dva fragmenty kamenných zdí a náznaky příkopů a valu. Zřícenina se ovšem nachází mimo značenou cestu a vede k ní pouze lesní pěšinka, po které překonáme i Zámecký vrch (702 m).

Před námi jsou poslední 2 km cesty (pro ty, kteří se vracejí až na zlatohorské náměstí, to budou ještě 4 km). Nejprve k vrcholu lanové sedačkové dráhy Zlaté louky a potom – po poměrně prudké, kamenité a nepříjemné cestě – dolů k Zámeckému potoku (523 m). Od stejnojmenného rozcestníku dojdeme po asfaltové silničce zpět k reálu Bohemaland.

Úplný závěr našeho výletu tvoří návštěva Městského (hornického) muzea ve Zlatých Horách. Jedná se o klasické regionální muzeum s určitou „všehochutí“, které je ovšem zaměřeno převážně na regionální hornictví a „šutrologii“. Většinu lidí asi nenadchne (opravdu není žádný Louvre), ale to své něco si tady i tak najde snad každý. Doba prohlídky se liší u každého návštěvníka a pohybuje se prý od 30 minut do 3,5 hodiny. My tady strávili minut 45, ale to jen proto, že už se pak zavíralo a my byli nemilosrdně vydveřeni.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Pomineme-li dřevěný stánek rychlého občerstvení nad poutním kostelem Panny Marie Pomocné, nabízí se jen některý z podniků ve Zlatých Horách nebo přestávkové zastavení cestou domů. Zvolit můžeme ze dvou tras, a to přes Rejvíz, Jeseník Červenohorské sedlo a Velké Losiny nebo přes Mikulovice, Jeseník, Ramzovou a Hanušovice. Zkrátka možnosti tu jsou.      

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Líbilo: Jednalo se o výlet v lokalitě, kterou máme rádi, takže – pochopitelně – všechno. Pohyb v přírodě je k nezaplacení a navíc jsme vybrali trasu, kde ani o prodlouženém červencovém víkendu nebylo rozhodně přelidněno. Pokud ale máme něco vyzdvihnout, tak poutní areál Mariahilf. Jedná se o místo nesmírně příjemné, s uvolňující atmosférou … a bylo vidět, že tak nepůsobilo jenom na nás. Úžasné je svaté torzo ve skále (to si ale musí najít každý sám) i neobvyklá všudypřítomnost těžebních štol. Milým bonusem a nevšedním zážitkem bylo pozdní jarní svěcení motorek a jejich majitelů. Ti byli všichni z klubu 60+ a svým požadavkem, aby byli na fotografiích zvěčnění mladší, krásnější a bez břich, okolostojící opravdu pobavili.

Nelíbilo: Tady lze uvést jen dvě „maličkosti“: onen nepříjemný sestup do údolí Zámeckého potoka a v určitém momentu i naši vlastní zapomnětlivost.

Ostatní informace

Kromě běžných nutných nákladů (doprava, poživatiny v pevném i tekutém stavu a různé suvenýry) jsme platili jen vstupné do zlatohorského muzea, a to ve výši 50 Kč za osobu.