1. část. Poslední Expedice Francie-Španělsko 2016

Před odchodem do částečného turistického důchodu jsem si naplánoval rozloučení s nekrásnějšími kaňony Evropy a pár zajímavostí u nás neviděných. Ještě jednou sestoupit na dno impozantního Verdonu a projít španělský kaňon Cáres. Také ještě naposledy se projít nejkrásnějším kamenným městem Carcassonne zapsaným do památek UNESCO. K tomu jsem přibral další pěkné věci, které jsem dosud míjel a novinky - několik málo známých specialitek u nás téměř neznámých které mohou být pro kolegy cestovatele zajímavou inspirací. Tak mějte trpělivost a prokousávejte se několikadílným cestopisem.

Je 19.května, vyrážíme na necelých 7 tisíc kilometrovou cestu přes Rakousko, Itálii, Francii, Španělsko a Německo. I když to není naše nejdelší cesta, logisticky však po letitých zkušenostech nejpřipravenější. Což se ovšem nemůže plně vztahovat na 15letého dědečka automobil. Navíc jsme si z rodinných důvodů ani nemohli vybrat termín s lepší předpovědí počasí pro Evropu.

Po pár kilometrech máme první krátkou zastávku - což byste neuhádli – u váhy. Podle diskuzí na internetu Rakušané převažují dodávky a samozřejmě i kamiony. Většinou se soustředí nad 3,5 tuny, ale jsou i výjimky. Na webech už jsou tato místa známá a člověk je musí objíždět, a to zdržuje. Zejména, má-li dálniční známku a mohl by frčet přímo. Ukazatel na váze byl příjemným překvapením. Kritické váhy jsem se solidní rezervou nedosáhl. A to přes 25 piv ve skle, alikvotní dávku minerálek, kanystr s naftou, 80lt vody a další výbavu vč. kartáčku na zuby. Dál už cesta ubíhala, mimo tankování, a uspokojování tělesných potřeb, nepřerušeně až do místa přenocování ve městě Altavilla-Vicentina v Itálii. Kratší zastávky byly jen na pár fotek alpských kulis.

20.5. Další den, ještě v Itálii před Ventimiglií, stojí za zmínku parádní luxusní odpočívadlo s nadstandardním sociálním zařízením, pitnou vodou, venkovním plně vybaveným posezením výhledem na moře a pestrými květy. Ideální pro krátký relax. Tady poprvé spatřuji zvláštní subtropický strom se dvěma druhy odlišných listů na různých větvích jednoho stromu. Fotka to bohužel moc nevystihla. Zatím co u nás bylo 13°C, tady sálá jižní slunce a teplota dosahuje o 14°C více! A nádherně tu kvetou granátová jablka. Asi po 50km přejíždíme do Francie.  U první dálniční platební brány vzniká problém. Do které z osmi najet. Ihned vylučujeme ty, kterými projíždějí kamiony, co mají buď měřidla, nebo speciální dálniční karty. Žádné nápisy ve srozumitelném jazyku, jenom nám nepochopitelné znaky, připomínající nějakou firmu. Očekávali jsme nějaký logicky jednoduchý, symbol platební karty, symbol mincí a podobně. Nic. Vjíždíme tedy do jedné nekamionové. Na panelu, výškově rozděleném na dvě poloviny stejné ovládací prvky. Štěrbina na nějakou kartu a velké červené tlačítko s nápisem Asistence. Tak jsme ho zmáčkli. Ozývá se francouzská hatmatilka. Odpovídám že nekompranduju france. Francouzština se mění na angličtinu. Povídám, že no spík ingliš. Následuje němčina ale děsně nesrozumitelná, přestože mi v Německu na nutnou domluvu stačí. Tak Nic. Čekáme, co se bude dít. Tady je na místě říct, že osm bran je tam proto, že obrovský provoz všech druhů vozidel, snad mimo trakaře okamžitě tvoří velké fronty. Ty ovšem praktici dobře ovládají, takže těch osm bran celkem slušně ten provoz zvládá tak, že u žádné brány v jednu chvíli nestojí víc jak 4 – 5 vozidel. Samozřejmě vyjma té, kterou jsme ucpali. Hned za bránou přecházejí čtyři policisté v signálních vestách. Snažím se nejbližšího přivolat na pomoc. Jen něco zabrblal a mávl rukou.  Po druhé urgenci ukázal na tlačítko a rozuměl jsem slovo Asistens. A víc se o nás a zablokovanou bránu přestal zajímat. Vylezu z auta a kynu o pomoc šoférovi za námi stojícího velkého náklaďáku s vlekem. Zase normální nezájem. Tak si říkám, my nikam nespěcháme, klidně počkáme, až to bude někomu v té frontě vadit a přijde. Ale stejně klidní zůstávali všichni ve frontě za námi. Naprostý nezájem. Nakonec jsem nevydržel já a jdu až k tomu šoférovi. Gestikulací naznačuji, že nevím jak zaplatit. Šofér mi ukáže jakousi kartičku a dá se do čtení novin. Vzbudí ho až zahoukání třetího v řadě. Mezitím čtvrtý a pátý už složitě vycouvali, ti před nimi jsou uvězněni mezi ploty. Nemohou ani dopředu, ani dozadu.

Ukazuji šoférovi s novinami na hodinky, že tam budeme stát tak dlouho, dokud buď všichni nevycouvají, nebo někdo z nich se neuráčí vylézt ven a poradit. Načež s klidem ukáže symbol spaní a ukazuje na nás. Jako, klídek, nevadí. Máte v autě ložnici, tak tady můžete u té brány přespat. A on taky. Nakonec, kdo nevydržel, byl jeho závozník. Nemá noviny a stání ho tudíž nebaví. Vylézá ven zjistit blíže situaci. Tato brána je jen na speciální karty, to už jsem po dlouhé době pochopil taky. Jenže nikomu se nechtělo couvat, maňána Francouzi. Závozník začal přecházet za branami, až vyšťoural nějakého servismana. Ten vylézá poklopem z podzemí a je mu vysvětlována situace. Servisman nejprve přes asistenci komunikuje s centrálou asistence. Zřejmě domluvil inkaso za hotové. Chce tedy po mně směšný poplatek, už nevím, snad 3,20€. Nemám drobné, podávám  pětieurovku. Začíná se kroutit, že nemá nazpět drobné. Jinak to ani nejde, než mávnout rukou jako v hospodě, „to je dobrý“. Poté se podzemní servismen noří po pás do plechové budky s elektronikou a s někým se znovu domlouvá. Načež se konečně dostavuje kýžený výsledek a závora se zvedá. Závada odstraněna a proud aut se dává do pohybu.

Později jsme také kdesi ve Francii spatřili jiného cizince chudáka, jak vjel do jiné brány, než měl, čímž zapříčinil podobnou frontu. V jiných zemích jsou mýtné brány dobře označené a tohle se tam nestává. Francouzi jsou matloni. Jinde, v jedné horské vesničce jsme potřebovali natankovat. Koukáme, žádná obsluha, jen automat. Obrátil jsem se na vedle stojící hlouček francouzských motorkářů o radu. Jeden ochotně přistoupil a dumal nad návodem. Chvíli ho luštil a nakonec začal zkusmo mačkat knoflíky, dokud se na displeji něco v jejich hatmatilce neobjevilo. Načež to nějak resetoval a vysvětlil, že je třeba vložit kartu, zmáčknout určitý gombík z dvaceti, co zkusmo objevil. Ne podle jejich návodu, a tankovat. Pak vložit PIN a po OK kartu vyjmout. Jak vidno, sami Francouzi jsou zvyklí na takové problémy.

Nicméně, vrátím se k dalšímu pokračování cesty. U další brány jsme pak pro jistotu zastavili v bezpečné dohledové vzdálenosti, a sledovali, kterou bránu jak obsluhují. Označení je sice jen dvojí, ale jeden typ se dělí na různé možnosti. Jak to Francouzi poznají z dálky, netuším. Za Nice, v Cagnes sur Mer sjíždíme úspěšně z dálnice už bez dalších problémů. Ještě poznamenávám, že celou cestu jsme nezastavovali v žádném ze zajímavých měst, protože už jsme je navštívili v posledních 25 letech. Už skoro za šera projíždíme silnicí D6 soutěskou Gorges du Loup na okraji NP Mercantour v Provenci. Cestu zpestřují dva tunely skálou. Za druhým, krátkým tunelem, jsou ze silnice nalevo ve skalní stěně vidět otvory-okna od kanálu du Loup, který prochází skalním masívem. Na jejím konci pro dnešek končíme.

Cestopis má 14 dílů.