Provence 2016 / 1 aneb přes hory, Udine, Azurové pobřeží a Saint Paul de Vence

Jsou lidé, kteří by byli schopni přísahat na vše, co je jim svaté, že všechna významná dějinná rozhodnutí padla v hospodě nebo alespoň při konzumaci nějakého dobrého truňku, obsahující látku známou pod chemickým vzorcem C2H5OH. Pokud připustíme, že takto byly přijaty i nápady neuskutečněné, neuskutečnitelné nebo vysloveně hloupé, nelze než souhlasit. I my jsme takto někdy loni na podzim krátce pohovořili o možné výpravě do království slunce, pastisu, levandule, růžového vína, kamenných vesniček, uříznutých uší velkých umělců, cikád i někdejších papežských sídel, tedy do francouzské Provence. Oblasti, které snad nejde nepodlehnout a v které si dnes pořizují svá sídla snad úplně všichni slavní a bohatí, včetně páru Mr. + Mrs. Smiths. Utekl odsud snad jen Johnny Depp, který na tom sice finančně vydělal, ale jeho letní letovisko na jednom z řeckých ostrovů mu dnes asi nikdo moc nezávidí. Také tomu odpovídají ceny, protože jakousi „pastoušku“ jsme zde viděli prodávat asi za půl milionu eur.

Pod Provence se dnes – i z reklamních důvodů – započítává až nepatřičně rozsáhlé území, takže si zde každý turista může „vypít ten svůj šálek kávy“. Nekonečnou modrou mořskou plochu a pláže Azurového pobřeží střídá mohutné pohoří Liberonu, za nekonečnými levandulovými lány a rozsáhlými vinicemi vykukují vrcholky Malých Alp, kamenné stavby vesnic a městeček, z nichž téměř všechny mají svůj vlastní hrad nebo alespoň jeho romantickou zříceninu, střídají pozůstatky staveb římského období. A k tomu jména slavných umělců, kteří zde tvořili. Marc Chagall, Vincent van Gogh, Markýz de Sade, Otakar Kubín z Boskovic, který je ve světě znám spíše jako Othon Coubine …

Provence prostě patří k tomu nejkrásnějšímu, co může i běžný český turista navštívit. Nám ale bylo brzy jasné, že jsme tentokrát - z časových důvodů - podcenili přípravu. Plán pobytu jsem měl, hustě pokreslené mapy také, ale kolega objednal ubytování nečekaně akčně, vzdálenost destinace byla příliš velká a přejezdy časté, takže jsme ve finále trávili více času v autě než v terénu. Máme alespoň poučení pro příště a můžeme letošní „nultý ročník“ pojmout jako neoficiální zkoušku. A tak jsem silně trpěl již cestou. Postupně jsme totiž míjeli desítky výstavních hradů, romantických zřícenin, mohutných horských masivů i skutečných skalních velikánů. Už těsně za Vídní nás z dálky poprvé pozdravila souvislá vrstva sněhu. Skutečné zoufalství na mě ale čekalo až druhý den při průjezdu Itálií, kde jsem doufal v nějakou tu „pobytovou“ městskou zastávku. Ve skutečnosti jsem mohl jen z auta zamávat postupně tak úžasným městům, jakými bezesporu jsou např. Piacenza, Vicenza, Brescia nebo Cremona. Nedaleko od nás byla také města Padova, Milán, Monza a Bergamo. Užili jsme si i neplánované atrakce, kdy se najednou setmělo a vzápětí už se kolem nás tvořila řeka a souvislá vrstva sněhobílých krup. Také venkovní teplota hned spadla o nějakých 15 stupňů.

Jedinou zastávku pro první den (neděle 22.5.2016) jsem, s ohledem na místo ubytování, zvolil v Udine, a i to byla mírná zajížďka. Toto stotisícové město má příznivcům historických památek určitě co nabídnout (které italské město však ne, že ano), i když určitě nebývá středobodem zájmu CK ani po vlastní ose se pohybujících turistů. A je to celkem škoda, protože za zmínku stojí minimálně renesančně přestavěný zámek s archeologickým i uměleckým muzeem, brána Arco Bollani z poloviny 16. století, krásné náměstí Liberta s – dnes již nepůvodní - gotickou Radnicí Loggia del Lionello, goticko-barokní katedrála Panny Marie, množství fontán, renesančních i barokních paláců a čtyři městské brány. Krásné je také renesanční sanktuárium s klasicistním pseudoantickým průčelím, které bylo naší první zastávkou. Bylo postaveno v roce 1495, je volně přístupné a předpokládá se, že autorem některých obrazů na postranních oltářích by mohl být slavný Tintoretto. Navštívili jsme také monumentální chrám z let 1926-31, který je vlastně kostnicí dvaceti tisíc vojáků, padlých v bojích za nezávislost Itálie. Nezapomenutelné je také půvabné náměstí Piazza Matteotti s kostelem sv. Jakuba Většího.

Poté následuje návrat zpět mezi horské velikány, konkrétně na horní konec obce Arta Terme, kde máme přes Booking zajištěno ubytování se snídaní. Po loňských Dolomitech mě cena 5 euro za pivo už nijak nepřekvapí, snídaně i večerní víno jsou dobré, obsluha příjemná (i když nám jdou koupit pečivo do protějšího krámku až v době, kdy už sedíme u stolu) a tak nepotěší jen nefotogenické podmínky. Ale člověk nemůže chtít všechno a my vyrazíme na další část přejezdu Itálie k francouzskému pobřeží. K cestě dodám už jen to, že pěkně vysoké kopečky najdeme i nedaleko přístavu Janov, že nás zaujaly terasovité obrovské skleníky, na které jsme narazili takřka „na každom kílometri“, a že Rakousko je se svou 10-denní dálniční známkou naprosto zlaté proti italským a francouzským výběrčím stanicím, které z člověka dřou kůži při každém sjezdu z dálnice (Itálie) nebo vždy po pár kilometrech (Francie). Na druhou stranu je ovšem nutno připustit, že stav dálnic je ve srovnání s naší domovinou nesrovnatelně vyšší a jen v Itálii jsme projeli více než stovku tunelů (ty budovat u nás, tak máme dodnes jen dálnice od Hitlera a slušovického Čuby).

V každém případě po Grüß Gott přišlo Bongiorno, které později vystřídal ryčný pan Bonjour. Jsme tedy ve slunné Francii a, i když mě to vůbec netěší, také pro tento den (pondělí 23.5.2016) musím zvolit pouze jednu jedinou zastávku. Po nedlouhém váhání zavrhnu všechna větší města (i když nádherný moderní fotbalový svatostánek v Nice by jistě stál za samostatnou prohlídku) a vyberu opevněné třiapůltisícové městečko Saint Paul de Vence. Velmi půvabné - a pro Provence typické – místo, kde je pohřben malíř Marc Chagall. Přesto, že je večer a sezóna ještě zdaleka nezačala, je zde narváno. A to úplně všude. Na parkovišti, v ulicích města i jeho obchůdcích. Památky již mají zavřeno, a tak hlavně nasáváme atmosféru a nakukujeme do neuvěřitelného množství zdejších galerií, včetně těch pod širým nebem. Většinou tam je co vidět a - i když nejsme znalci moderního umění – mnohé kousky by nebyly ostudou ani na „významnějších“ místech. Zaujmou rovněž zdejší kočky (myslím čtyřnohé chlupáče) a pánové všech věkových kategorií, kteří obsadili hřiště na pétanque.

Pro příznivce „statistik“ ještě mohu dodat, že Saint Paul de Vence je městečkem, umístěným na skalním výběžku mezi Alpami a mořem, a mezi jeho nejzajímavější pamětihodnosti patří zejména zdejší hřbitov se středověkou kaplí a Chagallovým hrobem, středověké hradby s věžemi a branami, kolegiátní kostel ze 13. až 17. století, Radnice s věží, náměstí v podobě ze 17. století, akvadukt, kaple sv. Kateřiny z 15. století a pěkné Muzeum regionální historie. A zajímavá byla rovněž skutečnost, že zde – jen s lehkou nadsázkou řečeno – současně slyšíte šplouchání mořských vln, vidíte zasněžené vrcholky alpských velikánů i cítíte vůni levandulových polí.

Potom už je před námi pouze přesun do pětapadesátitisícového dvojměstí Fréjus / Saint Raphaël, kde nás čeká první francouzská noc. Vybraný ** hotel se ukáže jako velmi dobrá volba, v našich útrobách skončí první lahve provensálského růžového vína, sesbíráme úvodní soubor informačních materiálů a následující den jsem i já překvapen, že také modernější Saint Raphaël nabízí návštěvníkům této oblasti spoustu zajímavých míst i památek a okamžitý přesun do „starověkého“ Fréjusu by byl neodpustitelnou chybou. Ale o tom všem až příště.