Okruh Přerovem - 1.část

Loňský říjen se mimořádně vyvedl a my využili každou sobotu k nějakému výletu. Na jeden dvojvýlet jsme ale museli zvolit neděli: cílem jeho první části byl „průzkum“ zástavby města Přerova, no a v té druhé přesun do Tršic na prohlídku městečka a muzea ve tvrzi, které bohužel v sobotu nebývá otevřeno.

 

V brzkém dopoledni nás poněkud rychlejší vláček přivezl do prosluněného Přerova, jímž jsme měli projít velkou okružní trasou, vymyšlenou mým mozkem po studiu map.cz těsně před usnutím.

Na rozdíl od dřívějších návštěv města jsme tentokrát do historického jádra zamířili oklikou a na blízkém sídlišti brzy narazili na menší, parčíkově upravené trojúhelníkové náměstíčko, nesoucí jméno po jednom z vůdců vzbouřených námořníků v Boce Kotorské.

 

Jistě, jakýchsi informací o tom se nám ve školních škamnech dostalo, ale opravdu si nevzpomínám, že by nás soudružka učitelka upozornila i na to, že byl František Rasch rodák z Přerova!

 

Tento mladík se po dovršení dospělosti přihlásil k rakousko-uherskému námořnictvu, v němž si odsloužil sedm let. Roku 1913 byl propuštěn do civilu, ale už 4.srpna 1914 musel narukovat v hodnosti staršího plavčíka do války. Rakousko-uherské loďstvo v té době disponovalo silou v počtu 33 tisíc námořníků, z nichž bylo šest tisíc Čechů.

Z osmi námořních velmocí byla monarchie tou nejslabší a její loďstvo bylo využíváno pouze k ochraně pobřeží. Po celý průběh války bylo v podstatě nečinné, díky čemuž došlo v Boce Kotorské ke vzpouře. Dalšími příčinami byla materiální nouze (námořníci dostávali zkažené potraviny a vázly dodávky nového šatstva) a také fakt, že díky radiodepeším dobře věděli o Wilsonově výzvě i revoluci v bolševickém Rusku. Proto vzbouřenci požadovali právo na sebeurčení a okamžité ukončení první světové války.

František Rasch byl šikovným specialistou, takže se brzy dočkal několika povýšení a v čase, kdy to v Boce všechno vypuklo, měl hodnost vyššího poddůstojníka. Vzpoura vypukla 1.února 1918, ale František jí nebyl přítomen, neboť zrovna působil v Kumboru jako velitel kulometů. Na epicentrum povstání – křižník Sankt Georg, přibyl až druhý den. Prý proto, aby se pokusil dát chaosu, jež zde panoval, nějaký pevný řád a zároveň zabránil zbytečnému krveprolití. Díky své inteligenci a výmluvnosti se zařadil mezi čtyři hlavní vůdce vzbouřenců.

Vzpoury se zúčastnilo celkem čtyři tisíce námořníků, ale rakousko-uherskému velení se je podařilo izolovat a za hrozby tří bitevních lodí, německých ponorek a také dělostřelectva vzpouru 3.února zcela zlikvidovat. Na osm stovek povstalců čekaly těžké žaláře a čtyři hlavní účastníci vzpoury (včetně tehdy 29-tiletého Františka Rasche) byli 11.února 1918 popraveni.

 

Na budově bývalé kotorské věznice visí jeho pamětní deska (tu jsme měli na poznávacím zájezdě po Černé Hoře rovněž možnost vidět) a v rodném Přerově po něm byl pojmenován ryneček nacházející se nedaleko autobusového nádraží, v jehož středu byl roku 1957 vztyčen památník od sochaře Vladimíra Navrátila.

Ke stoletému výročí smrti Františka Rasche byl památník spolu s celým rynkem na sklonku roku 2017 rekonstruován.

 

Jen pár minut chůze nás dělilo od mnohem rozsáhlejšího rynku – náměstí Svobody, jehož téměř celou plochu zabírá park. V minulosti bývalo velkou pýchou Přerova. Tehdy totiž radní bezvadně vyšpekulovali, jak nejlépe využít jeho volné prostranství. Návrh, aby zde vzniklo tržiště pro selata neprošel a zvítězil daleko rozumnější – zbudovat park. S pracemi se začalo roku 1922 a s výsledkem byli obyvatelé Přerova nadmíru spokojeni. Dospělí zde korzovali anebo posedávali pod kaštany a javory na lavičkách, vedle si hrály děti a k poslechu vyhrávala z hudebního altánku kapela swingové rytmy. Kromě již zmíněných dřevin tu k nebi trčelo několik vysokých topolů a všude kolem byly do kup a dlouhých stěn zastřižené keře. Plochu náměstí lemovaly honosné měšťanské domy, mezi nimiž bylo umístěno kino Orania, později Oko.

 

Doba „slavné éry“ náměstí přetrvala ještě nějakou dobu po druhé světové válce, potom už to šlo rychle z kopce. Okolí se změnilo na lokalitu obydlenou sociálně nepřízpůsobivými a následoval úpadek celého veřejného prostranství. Popraskaný asfalt chodníků, psí hovínka, rozbité lavičky, špína a potácející se podnapilí bezdomovci – to vše bylo důvodem, proč lidé přestali neudržovaný park navštěvovat a náměstí sloužilo pěším jen jako zkratka k oběma nádražím.

 

Roku 2015 se začalo blýskat na lepší časy a město se rozhodlo s tou příšerností konečně něco udělat a navrátit rynek do původní podoby.

My už tady na žádné povalující se „takyobčany“ nikde nenarazili a vzhled rynku - hlavně ta všudepřítomná zeleň přecházející do pastelových podzimních barev – se nám líbil.

 

Od náměstí jsme pokračovali Čechovou ulicí k ohromnému nákupnímu centru Galerie Přerov, ale ještě před ním přes náměstí Přerovského povstání zamířili k blízkému historickému jádru.

 

Vpravo naše kroky sledovala vysoká věž kostela zasvěceného sv.Michaelu Archandělovi. Chrám byl mnohokrát opravován i přestavován. Několikrát jej vyplenili Švédové a zvláště osudný mu byl požár v roce 1868. Ten jej zcela zlikvidoval, zřítila se při něm k zemi i věž a zvony byly ohněm roztaveny. Poté byl opraven do podoby, kterou známe i dnes.

Farní kostel býval až do „století páry“ také kostelem hřbitovním. Roku 1556 zde byly do země uloženy ostatky člena Jednoty bratrské, Matěje Berounského a v roce 1622 prý i Komenského dvě děti a žena.

V průběhu osmnáctého století byl chrám využíván pouze k pohřbům, ale vše se změnilo po polovině století následujícího. Tehdy vedle něj vznikl klášter Školních sester, které jej začaly využívat k pravidelným bohoslužbám a ty se zde každou neděli ráno konají i v současnosti.

 

Na konci náměstí Přerovského povstání (náměstí jen podle jména, jinak nemá se skutečným rynkem nic společného) jsme se na chviličku zastavili u novodobé fontány z roku 1983, jíž „zdobila“ socrealistická socha Dětí s míčem od sochaře B.Teplého.

Dle názoru mnoha místních takováto monstra město spíše hyzdí, ale musím přiznat, že už jsem mnohde jinde (dokonce i u nás ve Zlíně) viděl daleko větší „hrůzy.“

V každém případě jsem si návštěvu dvou dalších podobných sousoší v Přerově – Děti-sen a Škola hrou rovněž od Mistra Teplého – odpustil, neboť jsem to pokládal za ztrátu času.

 

Po přejítí Komenského ulice jsme se ocitli na již normálním rynku, Žerotínském, jakémsi to „předsálím“ historického městského jádra.

Z turistického hlediska moc atraktivní není. Většinu plochy pokrývá parkoviště (v severní části v kombinaci s malým parčíkem), nad kterou se po obou stranách náměstí vypínají až čtyřposchoďové domy. U některých zaujme jejich historizující vzhled a třeba i růžová barva, ale ten veliký modrý činžák (či snad panelák) podráždil naše zraky až k slzám. V přízemí budov jsou umístěny rozličné druhy obchodů, dvě restaurace a cukrárna. Vendula se jmenuje...

Z náměstí bylo vidět ústí výstavné Wilsonovy ulice, cestu stoupající k Hornímu náměstí lemovanou na konci siluetou kostelíka sv.Jiří a také věž zámku, vysoko čnící nad střechy domů.

 

My nejprve nakoukli do „Wilsonovky.“

 

Jedná se o ulici spojující náměstí T.G.Masaryka se Žerotínským náměstím, která má velmi sympatickou tvář. Tato užší komunikace je součástí pěší zóny a je lemována výstavnými domy s historizujícími fasádami i objekty modernějšími, jenž nejsou rušícími prvky a do okolní zástavby docela dobře zapadly a oživily ji. Místním i přespolním slouží k občerstvení několik restaurací, kaváren, barů, bister a jedna cukrárna.

 

Prvním výrazným historickým stavením Horního rynku, který jsme po vystoupání k němu od Žerotínského náměstí spatřili, byl kostelík zasvěcený známému drakobijci – svatému Jiří.

Prý vznikl na místě prastarého chrámku založeném už v devátém století Cyrilem a jeho stejně svatým druhem Metodějem. Dnes tu v místech původní městské brány stojí nejstarší sakrální objekt města. Byl několikrát poškozen válkou i požáry a do dnešních časů prošel proměnou několika slohů – z románského na gotický a poté na barokní.

Před vypuknutím první světové války byl po předchozím ničivém ohni obnoven na půdorysu čtverce a získal polokruhovou apsidu, novou střechu a z ní trčící věžičku. Za první republiky interiér chrámu obohatil obraz sv.Jiří.

Poslední velká rekonstrukce objektu byla dokončena roku 2018 a my se dnes mohli potěšit pohledem na jeho oslnivě bílou fasádu i na okno s vitráží, ozdobenou výjevem se svatým Jiřím.

Interiér kostelíka byl bohužel veřejnosti nepřístupný.

 

Pak už naše nožky vkročily na dlažbu Horního rynku.

 

Jak už jeho název napovídá, nachází se na výšině. V tomto případě na pahorku nad Bečvou, v samém středu městské památkové zóny, jejíž součástí je toto krásné náměstí od roku 1992. Jeho plocha je lemována řadami původně renesančních domů s podloubím. Nejcennějším stavením je tzv.Korvínův dům, stojící v severozápadní části. Jeho vstup krášlí renesanční portál a v přízemí zůstala zachována gotická síťová klenba. Dnes budovu využívá Muzeum Komenského i město k pořádání různých přednášek a kulturních akcí.

 

Nejvýraznější kulisu tvoří Hornímu náměstí přerovský zámek, vypínající se na samotném temeni pahorku a je zároveň nejvýše položeným objektem historického jádra města.

 

Na přelomu 11. a 12.století bylo na kopci nejprve zbudováno hradiště, jež nahradil za vlády Přemysla Otakara II. kamenný hrad. Byl bergfritového typu a do dnešních časů se z něj zachovala ta vysoká (i když přestavěná) válcová věž.

Hrad byl majetkem markraběte a později jej dal Václav IV. do zástavy pánům z Tvorkova.

V husitských válkách na něj kališníci několikrát podnikli útok a roku 1487 jej do majetku získali Pernštejnové. Ti jej nejprve více opevnili a doplnili přístavbami v pozdně gotickém slohu. Ve druhé půli 16.století nechal Vratislav z Pernštejna hrad přestavět na renesanční zámek. Před koncem století jej už vlastnili Žerotínové. Karel ze Žerotína dal k zámku přistavět druhé patro a v zámeckém příkopu nechal zbudovat konírny.

Poté už se vlastníci rychle střídali, ale vzhled zámku – dvoupatrové budovy se třemi křídly a na severu s kamenným mostem vedoucím ke vstupnímu portálu – se nezměnil.

 

Roku 1918 jej od posledních majitelů – Magnisů, koupilo město a zřídilo v něm muzeum. Sídlem muzea J.A.Komenského je zámek i v současnosti.

 

Kdybychom neměli po poledni naplánován odjezd do Tršic, jistě bychom zámecké muzeum znovu navštívili (před lety se nám tam velmi líbilo), ale dnes opravdu nebyl čas. Namísto prohlídky jsme se spolu s fotoaparáty raději pořádně rozhlédli po ploše rynku.

 

Jeho jihozápadní cíp pod zámkem zdobila skulptura sv.Rocha. I naše oči laiků dobře rozpoznaly kvalitní barokní sochařskou práci, která byla zrobena na pamět epidemie moru, která v Přerově zle řádila mezi roky 1715 a 1716.

O svatém Rochovi je obecně známo, že byl patronem proti moru na na sochách bývá zpodobněn jako mladý zarostlý poutník s širokým kloboukem na hlavě, holí v ruce a po boku má psa.

 

Přímo ve středu rynku se vypínal Památník Jana Blahoslava, biskupa Jednoty bratrské a tehdejšího významného myslitele. Narodil se v roce 1523 v Přerově a jako osmačtyřicetiletý zemřel v Moravském Krumlově. Na paměť rodáka tu byl v roce 1923, kdy upynulo 400 let od jeho narození, vystavěn monumentální pomník realizovaný předním českým akademickým sochařem - Františkem Bílkem.

Dílo bylo zbudováno na téměř kruhovém půdorysu a jeho hlavním prvkem se stala skulptura Jana Blahoslava držícího v rukou Bibli českou a probodávajícího plamennými zraky okna protějšího zámku.

 

Poblíž památníku se ve středu náměstí od konce patnáctého století nacházela studna, která byla po zavedení městského vodovodu roku 1903 zrušena a překryta.

Město se rozhodlo návštěvníkům studnu připomenout díky novému projektu za tři milióny Kč, kdy má na původním místě vzniknout její replika. Funkce studny hluboké 17 metrů sice nebude obnovena, ale vznikne kruhová nádstavba vypínající se nad povrch náměstí, Ta bude po svém obvodu doplněna dřevěnými prvky sloužícími k sezení a vlastní ústí studny bude chráněno bezpečnostním sklem, to aby návštěvníci dovnitř nic nemetali.

Replika bude nasvícena a po obvodu ji bude zdobit citát od Komenského: Lidská mysl je tak neskonale obsáhlá, že je v porovnání skoro bezednou hlubinou.

 

Po nafocení nejkrásnějších budov na rynku jsme narazili i na jednu, honosící se nápisem Taverna. Kromě penzionu byla v přízemí i restaurace (kupodivu otevřená), což s povděkem přijaly hlavně naše již kručící žaludky a před další trasou městem byly odměněny řízkem, segedínským gulášem, pivkem a limonádou...