Procházka říjnovými Luhačovicemi

Do nejkrásnějších moravských lázní jezdíme moc rádi (ostatně to do nich ze Zlína není daleko), a proto jsme do nich zavítali i jednu loňskou říjnovou neděli. Samozřejmě až po vyspinkání dorůžova, po němž jsme zvolili spoj jedoucí tam o půl desáté.

Linka busu vedla přes Horní Lhotu a my procházku započali v centru Luhačovic na náměstí 28.října. Nejprve nás překvapily davy lidí proudící ulicí dr.Veselého do vlastního areálu lázní (tam i zpět) – vypadalo to tady skoro jak na Václaváku… ale čemu se divit? Dnešní nádherná neděle naplno rozzářená barvami podzimu a doplněná bonusem v podobě tmavomodrého nebe byla k návštěvě lázeňského města přímo stvořená!

 

Z náměstí jsme sestoupili ke břehům Šťávnice, potěšili se pohledem na blízký moderní kostelík sv.Rodiny a pak už po druhém břehu říčky pokračovali ulicí Pod Kamennou, lemovanou budovami luxusních lázeňských penzionů a hotelů ku prameni Ottovky. Zde byl samozřejmě odebrán nezbytný vzorek do úst (nechybělo ani povinné foto) a dalšími kroky okolo vily Lipová jsme se přemístili na Lázeňské náměstí. Jeho - nám už velmi dobře známou - podrobnější prohlídku jsme si nechali „na potom“ a pokračovali okolo Společenského domu ku Smetanovu domu a Bruselské fontáně.

 

Současný vzhled lázeňského rynku svými stavbami obohatili i jiní šikovní tvůrci než Jurkovič a právě Společenský dům z roku 1935 od architekta Františka Roitha (dnes kongresový sál a hotel) jeho podobu zcela zásadně změnil.

 

Už mimo plochu náměstí jsme pod Smetanovým domem minuli nejkrásnější lázeňskou fontánu s přídomkem Bruselská, která Československo reprezentovala na výstavě EXPO 58. Jejím tvůrcem se stal sochař Jan Kavan a kašnu tvaru plytké mísy ozdobil reliéfy keramických skulptur.

Zmiňovaný Smetanův dům je nádhernou secesní budovou, vystavěnou dle projektu arch.Emila Králíka. Byla zbudována jako reprezentativní objekt pro nejvýznačnější pacienty a hosty a byl v ní ubytován např. T.G.Masaryk a Edvard Beneš.)

 

Odtud jsme parkem doputovali k lázeňskému domu Jestřebí a Japonské zahradě. Po obhlídce a uspokojivém nafocení toho všeho jsme se podél proudu Šťávnice (a okolo lázeňské polikliniky a restaurace a kavárny V Lázních) vrátili na Lázeňské náměstí.

 

Tady si nejprve něco povězme o léčivých pramenech, díky nimž vlastně lázně vznikly:

 

V prostoru Velké kolonády mineme Amandku patřící k pramenům nejstarším. Díky své vysoké slanosti a výronům oxidu uhličitého se nazýval také Slaným či Bublavým pramenem.

Jen o kousek dál se nachází pompézní hala s nejznámější luhačovickou minerální vodou – Vincentkou. Ta se jako jediná plní i do lahví a k inhalacím a pitné léčbě je využívána za tepla i za studena. Má vysoký obsah fluoridů, barya a kyseliny borité.

Na pramen Nový Jubilejní, který veřejnosti slouží až od roku 2013, narazíme naproti Jurkovičova domu na jihozápadním konci náměstí. Jeho silně mineralizovaná voda je využívána k pitné léčbě, inhalaci i k uhličitým koupelím. Upozornění: pokud u pramene nikdo nestojí anebo se nic nehýbe, fotobuňka nereaguje a pramen neuroní ani slzu!

 

Kromě vody léčivé na rynku pro potěchu návštěvníků tryská i obyčejná H20, a to z velké fontány umístěné před kolonádou.

 

U léčivých pramenů byl už roku 1789 postaven první hostinec s pokoji pro hosty a o několik let později vznikla i malá barokní kaple sv.Alžběty. Její fasádu zdobí erb rodu Serényiů, který se o vznik lázní přičinil. Zvon kapličky ohlašoval začátek a konec léčebných kúr.

Serényiům se začátkem dvacátého století k dalšímu rozvoji lázní už nedostávalo financí, proto vznikla akciová společnost. Jejím ředitelem se stal Mudr.František Veselý a Otto Serényi byl předsedou správní rady.

Mezi léty 1902 až 1907 pak bylo zrekonstruováno anebo znovu postaveno několik hlavních budov ve slohu národní secese, které realizoval slovenský architekt Dušan Jurkovič. Zasloužil se např. o unikátní podobu vily Chaloupky, Vodoléčebného ústavu, hotelu Jestřebí, Slunečních lázní a Slovácké búdy (ta ale roku 2002 bohužel shořela)... a tady na Lázeňském náměstí nechal dle svých představ přestavět „jen“ bývalý Janův dům. Vzniklo nádherné dílo, které dnes po právu nese jméno slavného architekta.

Je velkou škodou, že se jeho další projekty neuskutečnily. Měla jimi být kavárna s exotickými interiéry, přímo ve středu lázní měl stát veliký secesní lázeňský dům a jednotlivé prameny se měly skrývat v hrázděných pavilonech, navzájem propojených skrytými kolonádami…

 

Další ozdobou rynku je lázeňská kolonáda z roku 1950, která vznikla podle projektu Oskara Poříska. Skládá se z velké kolonády a halou Vincentky oddělené kolonády malé. Naproti kolonády je umístěn pomník Mudr.Františku Veselému, za kolonádou je v bloku umístěna od roku 1960 prodejní ART GALLERY. Rádi se v ní zastavujeme, protože jsou zde vždy k vidění velmi zajímavé obrazy a jiná díla.

 

Od kolonády a Jurkovičova domu už jsme se vraceli do města a cestou minuli penzion Myslivnu, budovu Inhalatória spolu s objektem Lázeňského divadla a Divadelní restaurace a kavárny.

Poněvadž bylo právě poledne, i my zamířili do restauračního zařízení, ale až do toho v hotelu Vltava na ulici dr.Veselého. Vevnitř bylo sice narváno, ale nějaké to místečko se naštěstí i pro nás našlo. Z meníčka jsme si vybrali moravského vrabce se špenátem – a i přesto, že bylo přinesené jídlo šíleně horké (naštěstí jsem měl k dispozici studené pivko), byli jsme s obědem spokojeni.

 

U funkcionalistické budovy pošty se potom naše cesty na nějakou dobu rozdělily. Jana si šla fotit nějaké objekty poblíž náměstí 28.října a poté mne měla čekat na hlavní městské „třídě“ – Masarykově ulici někde na lavičce… no a já vyrazil na takový menší průzkum.

 

S manželkou jsme totiž prošli nejprofláknutější lázeňské lokality už tolikrát, až jsme si řekli, že při našich dalších návštěvách zajdeme i do míst, kam naše nožky ještě nevkročily. Díky tomu dostaly výlety do Luhačovic další rozměr a my se vždy těšili, co v nich „objevíme“ nového.

 

Při této návštěvě mi například zavrtalo hlavou, kde se všichni ti lázeňští hosté, přibyvší sem jak svými vozy, tak i vlakovou linkou Praha – Luhačovice, ubytují… a část odpovědi mi poskytla tak trochu nenápadná ulice Solné, stoupající prudce do kopce z náměstí 28.října. Ano, to je ten „rynek“ v centru města, ozdobený funkcionalistickou budovou pošty, impozantním hotelem Palace a kruhovým objezdem, v jehož středu je umístěná fugl nová stříkající fontána.

 

Jak jsem pak sám zjistil (Janě se jít nechtělo), je toto Solné ulicí plnou penzionů a vil, v nichž je též možnost se ubytovat. Hned za budovou Městského úřadu jsem minul Městskou plovárnu. Je vybavena 25 m dlouhým bazénem, dětským bazénkem a tzv.zážitkovým bazénem s divokou řekou, chrliči, masážními tryskami a dalšími atrakcemi.

Na obou stranách ulice se v řadě za sebou nacházela stavení poskytující ubytování – lázeňský hotel Morava, Domek U Matěje, Apartmán Marica, vila Rusalka a Hanačka, vila Eva a penzion Jarča. Nad ním jsem ke svému překvapení narazil na rybník. Byl hezky zasazený do okolního klidného prostředí a já tu dokonce uviděl i lovící volavku popelavou!

 

Dál do kopce jsem ulicí nepokračoval (z map.cz ale vím, že se na ní nacházejí další ubytovací objekty a na samém konci i jeden wellness hotel) a od rybníku zamířil k vile Vlastě a poté do Bílé čtvrti k pramenu Aloisky.

Vila Vlasta pro mne byla překvapením, neboť svou honosností připomínala spíše menší feudální sídlo, jenže ten „opravdický“ luhačovický zámek se nachází úplně jinde – na jižní straně města.

Vila se vypíná ve svahu nad Bílou čtvrtí, přibližně uprostřed mezi známým minerálním pramenem Aloiska a rybníkem u ulice Solné, kterážto místa jsou propojena vrstevnicovým chodníkem.

Bohatě zdobenou vilu roku 1903 pro inženýra Oswalda Životského vystavěl ledečský stavitel František Brož a vtiskl jí novorenesanční podobu. Stojí na rozsáhlém pozemku s parčíkovou úpravou, hospodářskými objekty a skleníky. Vlastní objekt tvoří jednopatrová budova s nárožní dvoupatrovou hranolovou věží. Vila má zvýšené přízemí, byla vystavěna na obdélníkovém půdorysu a její součástí je mohutné tříosé křídlo. Na levé straně průčelí se nachází arkádové schodiště.

Údajně je tak veliká proto, že v ní měl bydlet srbský královský pár, jejichž Veličenstva byla přáteli O.Životského. Později byla využívána jako kasino a dětské sanatorium. Ochrany od památkařů se dočkala roku 2000 a dnes patří k nejdominantnějším stavbám tohoto lázeňského města.

 

Po ochutnávce vody z pramenu Aloiska jsem sestupoval pěkným parkem v Bílé čtvrti dolů k hotelu Palace a ze svahu se krátce pokochal vyhlídkou na střed města: Poté už jsem zamířil směrem k autobusovému a vlakovému nádraží.

 

Manželka mne čekala na lavičce před muzeem. Při následné návštěvě cukrárny před odjezdem k domovu pak navrhla, že bychom si při příští návštěvě Luhačovic mohli prohlédnout i to muzeum s expozicí o Luhačovickém Zálesí… a já jí dal za pravdu.