Rešovské vodopády, Čertova stěna a Dobřečovské skály

Kam a jak jedeme?

Rešovské vodopády na říčce Huntavě patří k nejkrásnějším výtvorům Matky Přírody nejen v Jeseníkách (přesněji v Nízkém Jeseníku), ale i v celorepublikovém měřítku. Je tedy celkem pochopitelné, že se vodopády v úzkém kaňonu u Rešova staly rychle vyhledávanou turistickou atrakcí a že jsou dnes již národní přírodní rezervací, což ovšem volnost pohybu v této lokalitě dosti omezuje. Týká se to i Zapomenutého zámku, tedy nepatrných pozůstatků skalního hradu Rešov.

Vzhledem ke vzdálenosti od našeho bydliště i dopravní obslužnosti v této lokalitě (a není to zdaleka jen problém okresu Bruntál) jsme se na výlet vydali autem (což nás zase limitovalo povinností vrátit se zpět na místo, odkud jsme vyšli). Auto jsme odstavili na bezplatném parkovišti v Rešově a později i v Dobřečově. Cestou jsme se navíc krátce zastavili i v Horním Městě, ale zdejší cenný renesanční kostel sv. Máří Magdalény byl, bohužel, neprodyšně uzavřen.

Za čím jedeme?

Z parkoviště jsme se obcí vydali po souběhu TZ (ke žluté a červené se později přidá ještě zelená) rovnou k Rešovským vodopádům. Přece jen jsme (oprávněně) počítali s tím, že každou minutou počet turistů s podobným nápadem geometrickou řadou poroste. Prošli jsme kolem někdejšího Fialova mlýna a za chvíli byli na místě (z Rešova je to jen asi 1,5 km).    

Rešovské vodopády jsou opravdu krásné i romantické a navíc se nejedná o nic náročného (kola nebo kočárky sem ale opravdu nepatří). Potěší renovované cesty (dřevěné mostky, schody, lávky), které umožňují výhledy z těch nejlepších míst. A i když ta nejatraktivnější část cesty měří jen pár stovek metrů, rozhodně zde je co vidět. Koneckonců nejvyšší stupeň měří okolo 10 metrů a celkově se jedná o největší vodopády Nízkého Jeseníku. Pro geology je pak jistě nezbytná informace, že zde říčka Huntava bojuje s tvrdým porfyroidem, jehož základ tvoří křemen.

Projdeme kolem kaskád vodopádů a dorazíme do míst, kde se stéká říčka Huntava s Tvrdkovským potokem a rozděluje červená TZ se zelenou. Právě zde se nachází Čertova stěna známá též jako Soví skála. Ve skutečnosti se jedná o několik skal, z nichž ta nejvyšší přesahuje 30 m. Ke skále se váže několik pověstí a legend, tu nejznámější o jezdci, který zavázal koni oči a ze skály s ním pak skočil, připomíná kámen s křížem. A naproti za vodou stával kdysi tajemný skalní hrad …

Drtivá většina turistů se v těchto místech otáčí a jde kolem vodopádů zpět na rešovské parkoviště. My ale pokračovali dál po zelené TZ a na hranici NPR jsme se vydali po neznačené cestě vpravo. Pravda, neviděli jsme znovu krásné vodopády, ale vyhnuli jsme se rychle houstnoucím davům turistů. Zcela osamoceni jsme po lesní cestě a horských loukách došli přímo k autu.

Následoval krátký přesun do nedalekého Dobřečova. Autem je to něco přes 7 km, pěším se nabízí o kilometr delší varianta, kdy sem – po červené TZ – dojdete z Rešova přes vodopády a Tvrdkov. Naším dalším cílem jsou rulové Dobřečovské skály, které mají rádi zejména mnozí horolezci, o čemž svědčí vysoké množství aut u kostelíka sv. Jana Křtitele. A tak necháme ty „pravé“ a blízké Dobřečovské skály zcela bez povšimnutí a nejdeme ani ke vzdálenějším Ferdovkám. Zvolili jsme zlatou střední cestu a soubor neznačených skal ukrytých v lesíku pod Dobřečovskou horou. Cestou nám dělají společnost výhledy na zbytky sněhu na vrcholcích hor a různé solitérní skalky a čeká nás i nedlouhý úsek temným hvozdem. Ten sice k nejpříjemnějším zážitkům dne rozhodně nepatřil, ale závěrečná odměna stála za to. Čekaly nás totiž nejen krásné výhledy z plošiny na vrcholu 10 – 15 m vysokých skal, ale i velmi zajímavé „voštinky“ v lese.  

Poté jsme si ještě prošli hřbitov u dobřečovského kostelíka či spíše větší hřbitovní kaple a vydali se na zpáteční cestu k domovu. Obloha se stejně stále více a více zatahovala a také řidič už dostával žízeň. Další vydařený jarní den byl za námi a navíc jsme důstojně i aktivně oslavili květnový Den vítězství. Závěrečná tiskovka na Koupáku, samozřejmě, chybět nemohla …

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Spokojili jsme se tentokrát se skromnou svačinkou a nealko nápoji z vlastních zásob (ono se stejně cestou až tak moc možností nenabízí).

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Líbilo: Rešovské vodopády jsou skutečným zářícím klenotem, který se musí líbit vždy a každému. Za přírodními úkazy tohoto typu mnozí zajíždějí do zahraničí a navíc zde kromě „uctívačů padajících hřmících vod“ budou uspokojeni i všichni nadšení příznivci kamínků, kamenů, balvanů, skalek a skal všech velikostí. Velmi příjemným bonusem našeho výletu byl fakt, že počasí vyšlo skvěle, příroda, lidé i psovité šelmy se tvářili přátelsky a vyhnuly se nám veškeré katastrofy. A samotná cesta kolem vodopádů je dnes už víceméně naprostý komfort …

Nelíbilo: Snad jen uzavřený kostel v Horním Městě a nepříjemný lesní úsek cesty k tajemným skalám u Dobřečova.

Ostatní informace

Vynecháme-li zmíněnou svačinku a nákup PHM, který se dnes docela prodraží, jednalo se o výlet beznákladový.   

Zcela na závěr tedy snad už jen pár doplňujících informací, které by mohly zaujmout:

Nejnižší bod naší cesty se nacházel těsně nad 400 výškovými metry, nejvyšší bod pak tuto hodnotu téměř zdvojnásobil.

Rešovské vodopády se už v roce 1966 staly chráněným přírodním výtvorem, aby byly roku 1992 „povýšeny“ na národní přírodní památku. V roce 2013 se pak změnily v národní přírodní rezervací a od té doby se mimo značené cesty oficiálně nikam vstoupit nesmí. Bohužel to platí i pro místa, kde od konce 13. do závěru 14. století stával Rešovský hrad (a vlastně to platí i pro vykonání nutkavé potřeby). Může nás těšit jen to, že místo hradu bychom zde dnes našli již „jen“ pár temných skal a že cesta k nim rozhodně není tak příjemná jako ta, která nás provází kolem vodopádů v kaňonovité soutěsce na říčce Huntavě.