Údolím Otavy k valu u Čepice.

Kam a jak jedeme?

Cesta údolím řeky Otavy patří vždy k hezkým zážitkům, ať se jedná o kteroukoliv její část. Můj výběr tentokrát padl na úsek od Sušice k vísce Čepice. Řeka tu protéká pod hřebenem Budětické vrchoviny, který se vypíná nad jejím levým břehem. Na protilehlé straně je pásmo kopečků o něco nižší a zřejmě patří k východní části Svatoborské vrchoviny. Obě pohoří jsou vápencová a na své si tu přijde především ten, kdo se zabývá květenou. Po levém břehu probíhá hranice přírodního parku Buděticko, do něhož patří i ves Čepice. Tím největším lákadlem tohoto výletu je ale protipovodňový val u výše jmenované obce. Byl postaven na začátku čtyřicátých let minulého století a od té doby spolehlivě chrání vísku před velkou vodou. Navíc je to jedno z mála míst, které jsem doposud jen míjel.

Za čím jedeme?

Sušické nádraží mně zůstává za zády a po železničním mostě přecházím na pravý břeh řeky. Odtud nás vede žlutá značka po Otavské cyklostezce k východu. Za Malou Chmelnou cesta šplhá na návrší pod Chocholkou a otevírají se odtud výhledy hned do několika stran. Na východě je to údolí Otavy s výše zmíněnými kopečky. Na jihu se zvedá Hřeben ( 674 m.n.m.) a na západě Svatobor ( 845 m.n.m.). Cesta tady také prochází lesem s několika menšími skalními útvary. Po několika minutách stoupání končí a jsou již vidět první domky Velké Chmelné. Víska se chlubí hezkou kapličkou, křížkem na návsi a několika zbytky selského baroka. Na zahrádkách začíná jaro a keře zlatice prozařují svojí žlutí okolí. Odtud pokračuji po zelené až za zemědělský objekt na okraji obce. Tady odbočuji doleva a scházím do údolí Podmokelského potoka. Výhledy na okolní hory se změnily a přímo nad cestou se zvedá Zlatnice ( 570 m.n.m.) a Bubečná ( 583 m.n.m.). V okolí cesty jsou pole a louky, které střídá na dně údolí les. A ten je v plném květu, největší plochu zabírají trsy sasanky lesní, ale je tu i žlutě kvetoucí sasanka pryskyřníkovitá. Blatouch bahenní si také pospíšil a sušší místa zabraly trsy jaterníku trojlaločného. Sem tam kvete plicník lékařský a v poupatech je už hrachor lecha. Potok míří k jihu a já pokračuji lesem nad železniční tratí k východu. Mezi stromy se občas objeví vršky na druhé straně řeky. Přicházím k silnici, která mě zavede do Čepice. Malá víska se krčí pod nejvyšším vrchem Budětické vrchoviny, Čepičnou ( 671 m.n.m.). Řeka ji tu dělí na dvě části, které spojuje starý most. Jeho výraznou ozdobou je krásná, skleněná socha sv. Jana z Nepomuku. ( informace o soše a světci jsou ve fotogalerii ). Nad mostem je náves s kaplí, pomníkem padlým a něco málo starých stavení. Nechybí hospoda, která je ale zavřena. Nedaleko proti proudu tu mají ještě jeden novější most. Přecházím zpátky na pravý břeh a polní cestou se dostávám na louky nad vsí. Údolí Otavy je tu poměrně široké a louky jsou porostlé skupinkami stromů a keřů. Asi po deseti minutách jsem u cíle. Před očima mám dlouhý val, který lemuje břeh řeky odhadem v délce kolem 1 kilometru. Výška hráze je asi 1,5 metru a šíře v horní části je ve stejném rozměru. Po obou stranách hráze vedou polní cesty. Začátek hráze je u oblouku řeky, který se stáčí vlevo po proudu. Od valu jsou oba hřebeny jako na dlani v na východě je vidět Líšná ( 577 m.n.m.) a Chanovec ( 555 m.n.m.).

Čas poněkud pokročil a tak pokračuji po cestě k soutoku Otavy a Podmokelského potoka. Za ním cesta míří k jihu a já jdu po loukách k západu. Údolí řeky tu má něco do sebe. Po levé straně vede železnice a na druhé straně řeky silnice. Pásy stromů a keřů tu lemují louky, které se využívají k pastvě krav. Údolí se začíná stále více úžit až je mezi tratí a řekou jen několika metrový pás křoví. Tady přecházím trať a pokračuji lesem. V okolí opět kvetou trsy sasanek, blatouchů a jaterníků. Nad hlavou se mně ozývá rozčilená sojka, jako by chtěla sdělit, že tu žádné značky nejsou. Procházím pod skalnatým svahem a les končí loukou. Pohled na blížící se Svatobor je předzvěstí, že za loukou se vrátím na cestu, po které jsem ráno vycházel. Odcházím z krásného údolí a na most u nádraží mně zbývá poslední kilometr.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Jídlo a pití je nutné mít v batohu. Hospody jsou v obou vsích dopoledne zavřené. Co se týče ubytování, nemělo by být v Sušici problémem.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Cesta údolím řeky je prostě pohádková. Procházel jsem tudy ve všech ročních obdobích a vždy to bylo nádherné. Musím se přiznat, že u valu jsem byl poprvé a byl jsem mile překvapen. Krajinu nijak nenarušuje, vypadá to jako by srostl s řekou. Je vidět, že naši předci dokázali přemýšlet.

Ostatní informace

Celá cesta je dlouhá okolo 12 až 13 kilometrů. Stoupání jsou krátká a člověk je ani nezaznamená. První část jsem šel po značených cestách, zpátky od Čepice volně po loukách. Oblast je na mapě KČT č. 68 Pootaví.