Praha – Pražský hrad, Katedrála sv. Víta, Vyšehrad, Karlův most, Staroměstské náměstí...

Barevná podzimní Praha

Za  návštěvu  hlavního města  České republiky vděčím kamarádovi. V Praze zbuntoval podzimní minisraz účastníků zájezdu. 

Poděkování patří též navigátorce, která  se mnou  trpělivě  brouzdala matičkou  Prahou, bedlivě hlídala, abych se někde nezapomněla  a snažila se  ukázat  v poměrně krátkém čase  zajímavé pamětihodnosti.

Probudily jsme se se sestrou do slunečného rána. S radostí jsme vyrazily do historického jádra. Vystoupily  jsme  z metra  ve stanici Můstek. Naše  první kroky  vedly k Václavskému náměstí. 

V roce 1348 založil  Karel IV. (mimo jiné  skvosty) Nové Město pražské. Náměstí se kdysi nazývalo Koňský trh a  bylo součástí tohoto projektu. Nacházelo se  zde  jedno z  hlavních   a důležitých  pražských tržišť. Václavák má tvar obdélníku o rozměrech 682 m x 60 m a nyní je  centrem obchodu a kultury. V těchto prostorách se konají různá politická shromáždění,  demonstrace a  další masové akce.

Prošly jsme  se celým náměstím a na jeho konci  pozdravily hned dva Václavy najednou.  Myslbekově   jezdecké soše sv. Václava (1913), stojící před  Národním muzeem,  tvořila  pozadí obrovská fotografie  Václava Havla, připevněná na této budově, dominantě náměstí.

 Hlavní budova Národního muzea (dílo architekta Josefa Schulze, dokončené v roce 1891) uzavírá horní část  Václaváku.  Muzeum  je  nyní v rekonstrukci. Kromě sbírek v této  budově spadají pod Národní muzeum  (jež  je největší muzejní institucí ČR) další expozice, nacházející se  nejen v Praze, ale i po celé naší vlasti.

Z Václaváku cestou zpět jsme  jukly doprava, do Jindřišské ulice. Byla kdysi též součástí centra Nového Města  pražského. (Zakládací listinu podepsal v roce 1347 Karel IV.) Nejen tato ulice  spojovala v minulosti tři nově založené trhy. Dominantou  Jindřišské ulice  je Jindřišská věž. Již v pol. 14. stol. zde stál   kostel sv. Jindřicha a sv. Kunhuty, dřevěná zvonice, hřbitov, fara a církevní škola. Nynější kamenná zvonice  s věžními hodinami (z konce  16. století) byla postavena v místě tehdejšího hřbitova. Autorem nejstaršího ze zvonů na věži je  mistr Bartoloměj. Gotický zvon Maria ulil v roce 1518. Jindřišská věž je svou výškou 65,7 m nejvyšší pražskou volně stojící  zvonicí. Věž nabízí vyhlídku, muzeum věží, galerii, výtah, zvonkohru a  restauraci.

Ulicí Melantrichovou jsme se dostaly na Staroměstské náměstí (do úplného historického jádra a centra všeho dění). Největší mumraj lidí byl u  jedné z  nejvýznamnějších památek Prahy, Staroměstské radnice. Městská práva získalo Staré město již v 13. stol. Radnici, kterou povolil zřídit Jan Lucemburský (až  o sto let později, tedy v první pol. 14. stol.)  přináleží  několik původně měšťanských domů, přiléhajících k náměstí. Tyto  byly   do celku (pro potřeby správy města) postupně  připojovány.

Dominantou radnice je mohutná  65,5 m vysoká věž s hodinami, zvonem, ochozem a hlavně Staroměstským orlojem, jehož součástí je i  sféra  astronomická (ukazuje astronomické jevy – dny, měsíce, znamení, východ a západ Slunce, pohyb  Měsíce i dalších těles atd).  Autory orloje  jsou hodinář Mikuláš z Kadaně a astronom Jan Ondřejův (1410).  Tvůrcovství díla se dlouho připisovalo mistru  Hanušovi (tento však  orloj v roce 1490 doplnil, opravil a zdokonalil). Právě k tomuto hodináři, údajnému autoru orloje,  se váže  známá Jiráskova pověst. Aby  Hanuš nevytvořil jiné, dokonalejší dílo, byl konšely rozžhaveným železem oslepen. Slepý mistr pak orloj pokazil.

Během staletí  byl orloj  upravován a doplňován i mnoha  dalšími  odborníky. V jiných časech byl zase orloj zanedbáván… vlivem požárů  i války také ničen… a poté znovu restaurován… Nejatraktivnější  součástí  této z nejvýznamnějších  technických památek Prahy (ale i Evropy)   jsou pohyblivé  figurky 12 apoštolů. Společně s nimi každou hodinu ožívají i  figurky, umístěné po stranách  orloje. Právě na pohybující se postavičky číhalo se svými  fotoaparáty obrovské množství  turistů. Jakmile se okénka s apoštoly  zavřela, zakokrhal kohout a odbily  věžní hodiny, bylo po parádě. 

Na Staroměstském náměstí jsme  dále shlédly např.  Pomník mistra Jana Husa, Palác Kinských, Chrám Matky Boží před Týnem, Kostel svatého Mikuláše, Týnskou školu a mnoho vzácných měšťanských domů.

Ulicí Karlovou jsme  došly  až nejstaršímu mostu v Praze (a druhému nejstaršímu v ČR). Ještě  před  vstupem Staroměstskou mosteckou věží  na Karlův most   jsme si zvěčnily Pražský hrad, nacházející se na druhém břehu řeky  Vltavy. Most je  spojnicí mezi Malou Stranou a Starým městem. Základní kámen položil  sám císař Karel IV. v roce 1357  na místě bývalého mostu Juditina (který byl  stržen povodní). Dílo bylo dostavěno v roce 1402. Po tomto významném muži dostal most i jméno (ale  až  v roce 1870). K  památce se  váže několik legend  a pověstí. Vzpomínám si  jen na jednu. Na ZŠ nás  učili, že  do malty na stavbu  byla přidávána  vejce a mléko, aby most lépe držel (mléko bylo vědecky  potvrzeno,  vejce prý nikoli). Most kdysi patřil mezi významné úseky  Královské cesty. Tato nejvýznamnější gotická památka Prahy  byla během staletí několikrát poničena (válečnými zásahy a  přírodními katastrofami),  všechno ale  ustála. Rekonstrukce   Karlova mostu probíhají i v současnosti.

Karlův most (dlouhý  cca 516 m a  široký až 9,5 m) má 16 mohutných oblouků a  překonává nejen Vltavu,  ale i její umělé rameno -  Čertovku. Po obou stranách tohoto historického skvostu jsme míjely sochy a sousoší  - celkem 31 soch (30 svatých + socha  knížete  Bruncvíka). Prošly jsme Malostranskou mosteckou  věží (zcela  architektonicky odlišnou od  věže  Staroměstské) do ulic Malé Strany. Tato městská čtvrť na levém břehu Vltavy je  jednou z nejstarších  částí Prahy.

Mostecká ulice nás  dovedla  na Malostranské náměstí. Vlevo  jsme míjely Chrám svatého Mikuláše z 18. stol. Kostel s mohutnou kopulí je nejvýznamnější pražskou barokní stavbou. Pokračovaly jsme pak do kopce  Nerudovou ulicí, lemovanou krásnými historickými  domy, zdobenými soškami, obrazy a  různými reliéfy. Ulice nese název po   spisovateli  Janu Nerudovi, který zde v Domě U Dvou slunců žil. Opět jsme vzpomněly na základní školu - Nerudovy Povídky  Malostranské byly  součástí naší povinné četby.

Ulicí  Ke Hradu jsme se dostaly  k jednomu z největších  evropských hradních komplexů – Pražskému hradu (spadají sem i kláštery, paláce, Zlatá ulička, bazilika, letohrádek, věž, nádvoří, purkrabství, zahrady atd.). Kdysi sídlo  panovníků a  později prezidentů  naší republiky nabízí různé prohlídky  historických prostor a parádní vyhlídky na Prahu. Prošly jsme kolem hradní stráže  nádvořími hradu. Na třetím nádvoří jsem se s  úžasem  zastavila  před jedním  z největších a nejvýznamnějších chrámů – Katedrálou svatého Víta - dominantou Pražského hradu, místem odpočinku králů, světců, šlechticů, arcibiskupů... V dobách minulých zde kromě bohoslužeb probíhaly korunovace českých panovníků. V různých prostorách Pražského  hradu se nachází expozice Svatovítského pokladu (více než 400 předmětů vysoké umělecké a historické ceny). V Korunní komoře (uzavřené 7 zámky)  kaple sv. Václava  v katedrále  sv. Víta  jsou uloženy české korunovační klenoty (soubor  předmětů, které k pokladu rovněž patří). Soubory korunovačních předmětů (Svatováclavská koruna, jablko, železo, roucho a kožená pouzdra, poduška a další doplňky) sloužily jako symboly moci českých panovníků. Při korunovaci českých králů byl také používán korunovační meč sv. Václava a korunovační zlatý  kříž.

V široké historii této úžasné stavby  se odráží počátky křesťanské kultury v  Čechách.  Popis Chrámu je velmi rozsáhlý. Původní rotunda, postavená  v 10. stol. byla později přestavěna na románskou baziliku. Podobu gotické katedrály dal stavbě  v pol. 14. stol. Karel IV. Katedrála se dlouhá staletí  upravovala a rozšiřovala. Práce pokračovaly i v průběhu 20. stol. Chrámový prostor je dlouhý 124 m a v hlavní (99,5m vysoké) věži se nachází 7 zvonů, z nichž vůbec největším českým je zvon  Zikmund (13,5 tuny váha, 2 m výška, 2,6 m průměr, vznik 1549).

Pokračovaly  jsme kolem Baziliky sv. Jiří ulicí Jiřskou. Frontu do Zlaté uličky jsme  vzdaly a raději se  z vyhlídek pokochaly pohledy do   podzimních barevných zahrad Pražského hradu, na Žižkovský vysílač, Vltavu i Staré město. Seskákaly jsme pak po Starých zámeckých schodech až do parku, kde  jsme  se na lavičce  při svačině  pokochaly umem bublináře. 

Sestra  mne pak ulicí  Valdštejnskou zavedla do krásných  Valdštejnských zahrad, jež jsou součástí  areálu Valdštejnského paláce. Nachází se zde, mimo jiné, sídlo Senátu Parlamentu  ČR.  Za  doprovodu kačenek jsme obešly umělý  rybník, v jehož středu se nacházel ostrůvek se sochou Herkula. Zdejší  kapříci (obrovští macani) se tu mají   přímo  královsky. Zahradu (v italském stylu), ze které je  moc pěkný pohled na Pražský hrad, obklopují palácové,  hospodářské a administrativní budovy, nádvoří a jízdárna.  Největší zajímavost zahrady, krápníková stěna s grottami (jeskyněmi), mi připadala nepřirozená, až kýčovitá. Mezi  krápníky bylo možné rozpoznat lidské obličeje.  V otevřených prostorách  zahradního  sálu (Sala terrena) probíhají v létě kulturní akce.

Vrátily jsme se potom do turisty  přeplněného Starého města.  Po  marném hledání slušné hospůdky jsme raději  vyrazily vstříc dalším zajímavostem.

Kousek od Mánesova mostu se nachází Starý židovský hřbitov. Velká škoda,  že   byl  zavřený.  Před  budovou  Galerie Rudolfinum na nábřeží  jsme prošly CRYSTALLATIONEM – tunelem z křišťálových ověsů, jež byl  součástí právě probíhajícího festivalu světla (Signal festival 2014).

Po nábřeží jsme pokračovaly směrem k Právnické fakultě Univerzity  Karlovy. Osobní průvodkyně  mi ukázala  vnitřní prostory  této historické budovy, kterou již pár  let důvěrně zná. Přes Čechův most jsme  pak   přešly Vltavu  a vydaly se parkem do kopce, do  Letenských sadů, k objektu, zvanému Pražský metronom. Konstrukce  stroje  času měří 25 m a váží 7 tun. Pod kyvadlem metronomu   jsme dokousaly zbytek svačiny,  pokochaly se výhledy na Prahu a pak jsme   prošly  cestičkami Letenského parku zpět  k Valdštejnským zahradám.

 

Nastoupily jsme na tramvaj č. 12 a vyskočily na zastávce Karlovy  Lázně. Odtud jsme se po nábřeží dostaly k nejznámějšímu divadlu v ČR (zároveň k  jedné z nejvýznamnějších národně-kulturních  a  historických staveb) - k   Národnímu divadlu. Bylo pokryto lešením. Škoda.

Celonárodní sbírky na výstavbu  divadla (architekta Josefa Zítka) byly zahájeny  už v roce 1851.  Důležitými finančním  zdrojem byl mimo jiné  výbor  Království českého a  císař František Josef I.  V roce 1862 bylo postaveno Prozatimní divadlo. (Po otevření Národního divadla byly obě stavby spojeny v jednu). Do základů Národního divadla byly  na  stejném pozemku v roce 1868 dány kameny z různých historických míst naší země. Vzpomněla jsem  si na nedávno navštívený  Říp  (původně jediné místo, ze kterého měl být zákl. kámen položen). První představení zde  bylo odehráno  11. června 1881 na počest návštěvy  korunního prince  Rudolfa, potomka Františka  Josefa I. a Alžběty Bavorské (Sissi). Po několika  dalších představeních bylo divadlo kvůli dokončovacím pracím uzavřeno. V téže  době došlo k požáru. Okamžitě se uspořádaly  sbírky  na rekonstrukci. Architektem byl J. Schulz, žák J. Zítka. Kromě šetrných úprav a zlepšení budovy samotné, sjednotil  architekt jeden nájemní dům, Prozatimní divadlo a Národní divadlo. V roce 1883 bylo  Národní  divadlo znovu otevřeno (Smetanovou Libuší). Do roku 1884 činily příjmy  na divadlo celkem 3,204.129 zlatých. Budova  sloužila do roku 1977.  Po šestileté generální rekonstrukci bylo divadlo (opět Smetanovou Libuší)  otevřeno v roce 1983, tedy po 100 letech. Dnes má Národní divadlo  pět budov a čtyři umělecké soubory. Hlavní scénu historické budovy  ND tvoří činohra, opera a balet.

Tramvají  jsme  pokračovaly  na zastávku Jiráskovo náměstí. Na rohu Rašínova nábřeží, v místě, kde  byla  od  roku 1945 proluka (bývalý činžovní dům na Jiráskově náměstí  byl tehdy při náletu omylem vybombardován Američany), stojí od roku 1996 designově nepřehlédnutelná stavba s názvem Tančící dům. V roce 1991 zakoupila parcelu nizozemská pojišťovna Nationale Nederlanden. Dům navrhli Vlado Milunić a Frank O. Gehry,část interiéru  architektka Eva Jiřičná. Václav Havel, bydlící v sousedním domě též napomohl  realizaci. Dvě  věže, znázorňující  postavy tanečního páru Ginger Rogersové a Freda Astaira, daly  stavbě  neoficiální jméno (Ginger a Fred). Kolem kopule (zkonstruované z trubek, potažených síťovinou)  umístěné "na Fredovi"  se procházeli lidé. Budova Tančícího domu má 9 pater. V 6 patrech se nachází  kancelářské prostory. V dalších pak  restaurace, konferenční středisko a jiné. Tato velmi odvážná nadčasová stavba získala v kategorii designu v roce 1997 nejvyšší ocenění v anketě amerického časopisu Time a v časopisu Architekt se  dostala  mezi 5 nejvýznamnějších staveb.

 

Znavené jsme  zapadly do blízké restaurace. Z plánovaného oběda se stala večeře. Setmělo se. Od Vyrazily jsme po nábřeží  zpět  směrem k Národnímu  divadlu. Podél vody i na Mostě  Legií bylo   přeplněno  čekajícími  na  Krakena (světelná show), který měl  být v rámci  Festivalu světla vypuštěn do Vltavy. Ví čert, kde se tak  dlouho  toulal.  Horko těžko se zachytil noční  Pražský hrad. Vyfotit  noční Karlův  most byla nemožné. Masy lidí dusily. Zahájily jsme úprk do peřin.

 

Druhého dne jsme se probudily do  zakaboněna a zimy.  Proběhly jsme v rychlosti  z Náměstí Republiky kolem Obecního domu  k nejvýznamnější pražské bráně – Prašné bráně, která  kdysi zahajovala  Královskou cestu (pokračovala pak ulicí Celetnou) a směřovala na  Pražský  hrad. Vedla sem i silnice z Kutné Hory, kde se těžily poklady. Brána byla postavena koncem 15. stol. na místě bývalé brány  Staroměstského opevnění, nebyla  ale dokončena.  Asi od pol. 18. stol. sloužila  jako sklad  střelného prachu (odtud  tedy pochází název). Dnešní vzhled získala Prašná brána na konci  19. stol. Na její ochoz nemělo  kvůli špatné viditelnosti smysl  se šplhat.

Metrem jsme se  dostaly  útrobami Nuselského mostu  na zastávku Vyšehrad. Opět se zavzpomínalo   na základní  školu (na pověsti o Libuši, o Bivoji a Horymírovi a  o Šemíkovi, jež se k Vyšehradu váží). Vyšehrad nabízí velké množství památek k prohlédnutí (chrám, hřbitov, brány,  sochy, rotundu, baštu, galerii, purkrabství…). Náš  cíl byl ale trošku jiný a časový prostor  velmi omezený. 

Prošly jsme pěkným parkem k  Bazilice svatého Petra a Pavla, dominantě Vyšehradu z 11. stol. Z věží kapitulního chrámu, které jsou  vidět  již z velké dáli,  zní v určité  významné dny  melodie ze  zvonkohry. Do Baziliky jsme jukly jen na chvíli. Neshlédly jsme klenotnici, ani   lopatku  patrona zamilovaných - sv. Valentýna, ostatek kněze z Říma, který zemřel mučednickou smrtí ve 3. stol. Poměrně dlouhý čas  jsme však  strávily na zdejším hřbitově, pohřebišti velikánů naší historie (viz fotogalerie).  Nutné je zmínit Slavín - obří společnou národní  hrobku zemřelých osobností české literatury. Hroby některých osobností  byly   pouze  symbolické. Místo odpočinku vyzařovalo velmi zvláštní energií  a  pošmourno přidalo hřbitovu na tajemnosti.

Najednou – jako když utne – zmizelo neviditelno a na modré obloze  vykouklo sluníčko. V tu samou  chvíli  se objevili kamarádi (z celé republiky), se kterými jsme si právě  na tomto  krásném místě  dali sraz po dvou letech od společné návštěvy překrásné Andorry.   Výhledy  z hradeb Vyšehradu jsme  se při vínečku  s Prahou rozloučili.

 

Poděkování Vladěnce,  trpělivé průvodkyni. Poděkování za milé setkání také Lucce, Tomovi a Oldovi.

Čerpáno z:

http://www.praguecityline.cz/

http://cs.wikipedia.org/wiki/Wikipedie