Loading...
Ráno se probouzíme v lese za Adolfovem. Proběhne klasická zálesácká snídaně s čajem. Balíme na další cestu. Jirka má stan neustále zvenčí mokrý, není kde, a ani čas sušit, tak ho zase balí tak jak je. Vyrážíme a první část cesty probíhá opětovně v sympatické bezlesé krajině podobné stepi. Začíná trochu kapat, ale okolí se nám líbí. Asi v polovině cesty na Komáří hůrku míjíme památník na zaniklou pohraniční obec Ebersdorf – Habartice. Před táhlým stoupáním na hůrku začíná pršet a objevuje se také slabší mlha. Na obzoru už spatřujeme dominantu – objekt Komáří vížky s věží. Původně na vršku stála důlní zvonice. Nahoře brání lepšímu kruhovému výhledu zamlžený obzor. Teoreticky by měly být při dobrém počasí vidět vrcholky Krkonoš, České středohoří a Doupovské hory. Celý kopec je poddolován zaniklými cínovými štolami. Necelé 4km od Komáří vížky je možno navštívit zajímavou prohlídkovou štolu Starý Martin, kousek pod Horní Krupkou. Podle prastarého rčení „Kdo mineš hospodu v kroku, vymkneš si v kotníku nohu“ a také ukrýt se před deštěm, lezeme dovnitř hotelové restaurace, která je v tomto psím počasí téměř prázdná. Dáme tedy jedno, odpočíváme a sledujeme obvyklé bubnování deště na okno. Za ním po chvíli začínají jezdit prázdné sedačky nejdelší lanové dráhy bez mezistanice v ČR. Spodní stanice je až v dvaapůlkilometru vzdáleneém Bohosudově. Déšť nepřestává, jen se zmírní v poprchání. Platíme a vyrážíme dál. Nemůžeme tady prosedět odpoledne. Na úpatí Komáří hůrky fotíme zrestaurovanou kapli Sv. Wolfganga a starý hřbitov. Po 4 km kličkování mezi kapkami zastavujeme důvěřivě u turistického přístřešku na svačinku. Ovšem sednout se pořádně nedá. Přes úctyhodné rozměry střechy, silný vítr pod ni honil dešťovou mlhu ze všech stran, takže tu neexistuje jediné suché místečko. Jirka optimisticky zavěsí mokré pončo na trám. Je ovšem sporné, zda mokré pončo někde trošku oschne, či spíše navlhne jinde. Po svačince se znovu rozpršelo a procházíme touto stoprocentní vlhkostí docela pěknou krajinou se střídajícími se bezlesými travnatými pasážemi s lesy směrem na Cínovec. Aspoň si to myslíme. Z neznámých důvodů se však ocitáme u pěkné, zavřené horské chaty Na Pomezí. Přitom naše oblíbená, transkrušnohorská červená TZ se tu nikde v okolí nevyskytuje. Vůbec jsme nepostřehli, že nás nenápadně opustila, kdo ví kde. Ale je tu pěkný výhled a horská příroda. Pohled do zmáčených map napoví, že se musíme pustit modrou směrem na Cínovec. Tato hraniční obec nás po příchodu ovšem nějak zvlášť nenadchne. Raději máme volnou přírodu. Hned za Cínovcem procházíme, už podle naší staré známé červené, okolo golfu a hledáme místní Přírodní rezervaci Cínovecké rašeliniště a také Cínovecké slatě. Hned na začátku navnadí malá šipečka, ale dál už nic. Rezignujeme na tuto přírodní krásu a pokračujeme dál. Na rozcestí U Vojáka (tento název si budeme všichni do smrti pamatovat!) odbočujeme červenou poslušně Doprava. Asi po 300 metrech evidentně překročíme hranici nějaké záporné geopatogenní zóny. A začnou se dít věci. Jsme už trochu unaveni, shora stále padají kapky a čas se nachyluje. Konstatujeme, že bychom měli pomalu hledat něco na noc. Přestože svorně chceme krytí před větrem a deštěm, z neznámých důvodů se neshodneme na konkrétním místě. Já bych rád pod hustým smrkem, kamarádi volnější prostor na trávě. Obojí tu není. Jen stromy a dost husté. Rozhodnu se tedy pod ně zalézt, kamarádi pokračují kousek dál hledat mýtinku. Takže spíme každý jinde, asi jen 500m od sebe. Dohodli jsme se, že ráno půjdu tak dlouho dál, až uvidím u kraje cesty tři větší kameny na sobě. Mobily sice máme každý pro strýčka příhodu, ale většinou vypnuté. Stejně každý má jiného operátora a tady v pohraničí se střídají místa se signálem a bez. Navíc, jakoby měli dohodu, pokud signál je, má vykrytí vždy jen jeden operátor. Najím se, ustelu si a zalezu do spacáku pod bivakplachtu.