6. část Expedice Francie-Španělsko 2016. Pyreneje.

25.5. Ráno po tiché klidné noci v horách sjíždíme od Col de Tourmalet zpátky dolů. Okolo dvou vodopádů, co jsme jeli včera nahoru. V podhůří Pyrenejí projedeme údolí Payolle, abychom zase nabrali výšku do pěkného sedla Col de Aspin. Uklidňující panorama s pasoucími se kravkami a výhledem k jihovýchodu, na zasněžené bílé vrcholky třítisícovek hraničního hřebenu Pyrenejí se Španělskem, nás přinutí k zastávce. Následuje sjezd ještě níže do Arreau, odkud se opět začne stoupat. Nejdříve zvolna, postupně pak více. Za Aragnouetem nám skočí před auto živě gestikulující majitel místní samoty. Vysvětluje nám, že tunel Bielsa pod hřebenem Pyrenejí na státní hranici se Španělskem se opravuje. Auta propouští až od 19 do 7hod. No nazdar. Jsou teprve tři hodiny odpoledne. Objíždění nejvyšší horské skupiny Monte Perdido v Pyrenejích asi 180 km by nemělo smysl ani z hlediska času, vzhledem k velkému převýšení se zatáčkovým terénem, ani z hlediska spotřeby nafty. Nezbývá, než čekat. Byli jsme před uzavírkou první. Další se postavil před nás, no my bychom ho brzdili. Pak se trousily kamiony. Vědouce, že by oni brzdili ve stoupání i klesání všechny, stavěli se dozadu. Využili jsme tedy vynucenou přestávku ke kompletní hygieně.

Po otevření se had vozidel ploužil pomalu. Tunel je starý, úzký, tmavý-neosvětlený a má jen jeden pruh v každém směru. Stejně se rychleji jet nedalo. Po výjezdu ve Španělsku nás čekal už jen dlouhý 40 kilometrový sjezd nádherným kaňonovitým údolím s přehršlí mohutných vodopádů z tajícího sněhu padajících dolů. Bohužel, nemožnost zastavit, navíc prakticky v koloně, tady už sice jedoucí rychle, nedopřála fotit. Jen se dívat. Na vodopády, dopředu před sebe, dozadu v levém zrcátku, v pravém zrcátku (široké auto bez vnitřního), to vše rychle, aby něco neuteklo. Neuteklo mně nic, jen ty vodopády bych si rád víc vychutnal. Dole v Escalone máme odbočit Doprava. Trošku jsme se pohádali s navigací. Jak se ukázalo, pravdu jsme měli oba. Jednalo o dvě souběžné silnice, starší a novější, což na první křižovatce nebylo poznat.

Po 5 km u dědiny Puyarruego chtěla navigace doleva na Buerbu. Což jsem odmítl, neboť jsem měl z guglu namyšlenou kratší cestu, kopírující řeku. Cesta přes Buerbu by podle guglu byla hodně delší, úzkými kroutícími se silničkami nahoru-dolu. Do cíle zbývalo mou-guglovou cestou pouhých 12km. V tomto místě jsem si měl spočítat vlasy na hlavě, abych věděl, kolik mi jich za cestu vypadalo. Zpočátku by se zpočítat nedaly, ale velmi brzy ano. Protože se mi vzápětí postavily do pozoru a zježené zůstaly až do rána. Nastal horor. Měla mně varovat značka nákladním automobilům delších jak 15m vjezd zakázán. Tak dlouhý nejsem, jen 5,5m a jen trochu širší. 2,2m zase tolik není, že. I když proti některým to může být půl metru. Nebyla značka jednosměrky. To mně také mělo varovat. Protože podle street view pana gugla silnice měla být jednosměrná a protisměr by neměl přicházet v úvahu. Řítili jsme se stále se zužujícím kaňonem, napravo kolmá skála dolů bez patníků či něčeho. Tam jsem naštěstí neviděl, zato žena na své straně ječela. Jelikož sedím vlevo, čuměl jsem, kdy na mé straně něco urazím o vyčnívající Ostré kameny z kolmé skály nahoru. Nepříjemné byly úzké můstky, vždy se muselo zatočit a přejet v podobě písmene Z. Pro kratší auto bez problémů, pro nás komplikace. Vozovka samá díra a kroutila se tak, že jsem do některých zatáček vjížděl na jedničku a pod spojkou. Ostatně, víc jak dvojku jsem za celý ten úsek nedal. Těch 12 km jsme jeli přes dvě a půl hodiny.

Nejhorší, že se začíná šeřit. Navíc po spatření značky viditelné v zrcátku, si uvědomuji, že to není jednosměrka. Potkat blázna na motorce v protisměru bych nechtěl. Vlasy už se víc zježit nemohly, ale začínám se potit, ačkoli v podvečer se v úzkých kaňonech Pyrenejí moc teplo nebývá. Je faktem, že při závratné rychlosti 5km/hod. by k velké havarii asi nedošlo. A také sem normální člověk nevjede. Ale zase by vyvstala otázka, jak z takové soutěsky větší auto dostat ven. Před jedním tunelem je konečně trochu místa. Asi aby se mohly dvě motorky vyhnout. Tam jsme udělali jediný snímek. Jenže tady zrovna nevystihující tu děsivou hororovost. Žádná skála dolů, ani moc nahoru. Potřebovali jsme si oba vydechnout. Nakonec vyústění na okresní asfaltku III.třídy těsně před cílovým parkovištěm vítáme s ulehčením. Na malém parkovišti stojí pár aut. Házíme kotvu vedle podobného, co vypadá také na přespání. Zrovna z parkoviště proti nám vyjíždí SUV ochránců přírody do té naší „nejednosměrky“. Měli jsme štěstí, a oni taky. Okamžitě vyjímám ze zdravotní skříňky slivovici a notně si přihýbám, abych zabránil infarktu. Později, po večeři, si pak ještě otevíráme lahvinku vína a s úlevou ji relaxačně popíjíme.

Pár rad pro případné následovníky bez podrobných papírových map. Dnes už vím, že street view na google je někde staré i více než pět let. Jeho cesty a nedůležité silničky jsou hrozně nespolehlivé. Také v předcházející soutěsce du Loup se naprosto lišily od jiných map i od skutečnosti. Tam jsem si toho byl pěšky vědom a nečekal jsem žádnou přesnost. Za další, silnička, co jsme projeli, prakticky vede už odspodu kaňonem Anísclo, jednoho z nejkrásnějších na území NP Ordesa y Monte Perdido. Podle jiných zdrojů měl kaňon začínat až od parkoviště nahoru. Celou trasu protéká řeka Rio Bellos a v zatáčce pod parkovištěm se do něj rovně vlévá říčka Aso. Tři roky jsem sháněl informace z webů od cestovatelů co kaňon Anísclo prošli, včetně mapek. Bohužel to bylo málo. Přesných popisů bylo poskrovnu. Každopádně pěší projití kaňonu Anísclo (námi projetou silničkou) vřele doporučuji. Je to nádhera. Já jsem z auta neviděl nic a zastavit se nikde nedalo. Druhá část kaňonu Anísclo je spíše nazývána jako kaňon Rio Bellos a je neméně pěkná. S množstvím obrovských hřmících vodopádů padajících do velkých hloubek.

26.5. Po snídani vyrážím na Rio Bellos. Až do místa Selva Plana, kde už říčka mizí. Celý den za hukotu vodopádů, který se odrážel od skal. Večer mně stále hučelo v uších z toho rachotu. Noční absolutní ticho mimo kaňon bylo balzámem. Méně náročným postačí malý okruh od parkoviště k Ermitě Úrbez a vodopádu u bývalého mlýna Molino Aso. Místní ochránci přírody, či jakási horská služba jsou v této oblasti hodně aktivní. Ale spíše se starají o bezpečnost cest, pořádek a ochranu přírody. Na tom parkovišti jsou stále a několikrát jsem je potkal i v terénu.

Po projití kaňonu Rio Bellos a kratším odpočinku s kávičkou, se posouváme do města Torla. Zpočátku ještě 20km tou okreskou, co jsme na ni vjeli z Aníscla. Teprve pak zbývajících 10km po lepší. Stejně jsme to jeli zase necelou hodinu. Torla je kamenné městečko v nadmořské výšce 1020m. Je východiskem do Valle Ordesa v NP Ordesa y Monte Perdido a posledním místem s turistickým servisem před kaňonem. Přímo nad tunelem se nachází kamenný kostel San Miguel, vypadající jako hrad. Vzhledem k tomu, že na konci silnice v místě Pradera de Ordesa je zakázáno parkování přes noc, musíme přespat v Torle. Weby o ní mlčí, tak si ji jdeme prohlédnout. V zásadě je to klidné místo. Pokud se někdo vyskytuje na veřejnosti, je to turista. Mají zde policejní služebnu a jejich auto městečkem často křižuje. Místních obyvatel je pár stovek. zaměstnaných na okolních farmách a jinak v cestovním ruchu. Do centra na náměstí s dominujícím hotelem se sbíhá pár úzkých uliček. Z kraje náměstí se uličkou dolů dostaneme do zákoutí se studánkou a pak dolů po schodech k hlavní ulici. Na té je rovněž několik hotelů. Na jižní straně, odkud jsme přijeli, vedle silnice slouží turistům autobusové nádraží. Zejména pro cestu do Pradera de Ordesa, odkud se vyráží údolím Ordesa hlavně podél řeky Arazas okolo kaskád a vodopádů na jeho konec k poslednímu velkému, Cola de Caballo. Nahoře někde řeka Arazas pramení z ledovce. Zdatnější turisté chodí opačně několikadenní přechod od kaňonu Anísclo, buď Rio Bellem, nebo říčkou Aso nahoru, a hřebenem přes traverz ke Cola Caballo a údolím okolo vodopádů a kaskád do Pradery Ordesa.