Gavarnie - vodopád vysoký 400 m

GAVARNIE, Francie

Naše, tedy moje a manželova, dovolená má probíhat ve znamení Pyrenejí. Po návštěvě Lourdes v předhůří se opravdu dostáváme k samému okraji centrálních Pyrenejí z francouzské strany. Je to jako naschvál. Celou dobu před dovolenou jsme slýchali ve zprávách jaká jsou zde vedra a sotva sem dorazíme, provází nás zamračené nebe a občasný déšť. Navečer stavíme stan v kempu ve vesnici, jejíž název mi teď vypadl z hlavy a tak ho neprozradím. Přece nepoběžím na kraj obce, abych se podívala na ceduli. I teď není počasí jiné. Asi 15°C, na plachtu stanu bubnují kapky drobnějšího deště. Výhled na nedaleké kopce a štíty nám kazí chuchvalce mlhy. Máme trochu vztek. Potkáváme krajanku a dáváme se do řeči. Básní, jak je nahoře krásně, ale musí být hezké počasí, a že se již vracejí domů a že nejvíce se jim líbilo v Gavarnie atd, atd. No, to je nám platné, Když prší. Přemýšlíme, zda čekat až se vyčasí? Nebo to sbalit a přejet přes Hory do Španělska k jeho severnímu pobřeží. Ráno bude rozhodující.

Je ráno a je rozhodnuto. v Horách mlha, mraky husté jako šlehačka. Jede se dál. Čekat na počasí? To by jsme se také nemuseli dočkat.

Projeli jsme kus Španělska, ba i do hor jsme se vydali, ujížděli před deštivou frontou severním pobřežím až do Francie.

Až nyní jsme se rozhodli, že se opět vrátíme do Pyrenejí a to do Gavarnie. Městečko je velmi milé a působí spořádaně. Alespoň z auta. Domy velmi čisté, jako by někdo právě dodělal jejich fasády. Tak sem se bude chodit na nákup či na výlet. Hledáme kemp. A máme ho. Ne kemp, ale ukazatel na kemp. Jeho šipka nás vede až za město, výš do hor. Je takový přirozený, hned se nám zalíbil. Stavíme stan. Jsme v nadmořské výšce něco málo přes 1200 m. Jako bychom stanovali na hřebenech Krkonoš. Počasí nám přeje, je slunečno, lehký větřík. Od stanu je krásně vidět na štíty hor. No, nějaké mraky se mezi nimi koulej. Ráno uvidíme.

Je ráno. Vylézáme ze stanu asi v sedm hodin. Zdravíme se se sousedem, který právě prohlíží teploměr připevněný k chatičce. Ukazuje na teploměr a hlásí nám, že je jenom slabých 7°C. Kýveme hlavami, jako že rozumíme. A mě se zdála nějaká zima. To však není důležité. Tráva je plná studené rosy a nebe čisté a modré jako záda ledňáčků. Mám v duši velkou radost. Ty Hory, ukazuji rukou, už na nás čekají. Tak to bychom si měli rychle sbalit baťohy na cestu, dodává můj muž. Nasedáme do auta a vyjíždíme ještě výše, na odstavné parkoviště v Col de Tentes, 2208 m n.v. Jsme překvapeni, kolik aut už tu stojí. Bereme svá zavazadla, kšiltovky na hlavu a vykračujeme na cestu podle turistického průvodce. Cesty nejsou nijak značené, držíme se vyšlapaných cest a popisu trasy, uvedenému v knížce. Travnatá pěšina nás vede k jezeru Lac de Especiéres. Svahy kopců jsou pokryté nízkou travou, občas se tu pase dobytek. Tady u jezera je káva a opodál polehávají a popocházejí čtyři telata. Jsou tak hezká a bezbranná. Přibližujeme se k nim, ale na zabučení mámy se zvedají přecházejí k ní.

Naše cesta prudce stoupá po hřebenovém svahu. Je velmi prudký a vidím, že muž má asi trochu problémy. Má fobii z výšek (nebo hloubek?) a nechce se vůbec podívat dolů či do okolí. Jsme nahoře a konečně se můžeme zastavit, prohlédnout si krajinu a vydýchat ten krpál.

Chvilka po rovině a opět nás vede pěšina prudkým stoupáním k průsmyku Col des Especiéres. Zastavujeme se u hraničního patníku a vstupujeme na Španělské úzení. Opět sestupujeme až ke hladině jezera Ibón de Lapazosa. Usedáme na zem, do stínu balvanu, o který se opíráme. Odpočíváme. Je tu tak krásné ticho a klid, který narušuje jen šustot našich igeliťáků, jak vybalujeme svačinu. Okolo jsou úctyhodné štíty, hrající několika barvami, mezi nimi údolí se stádem krav a zelení trávy. Občas zahlédneme nějaké zvíře přebíhající Trávník či kameny od nory k jiné moře. Nevíme co to je. Velké je to jako statný kocour či malý pes, srst je delší, šedých odstínů, ocas poměrně dlouhý a trochu pruhovaný, hlava podobná třeba svišti. Zalezlo to pod kámen kousek ode mne. Sedím tu na číhané s foťákem v ruce, ale to zvíře ne a ne vylézt. Sestupujeme do údolí Barranco del Puberto (1990 m), kde navazujeme na horskou cestu k Port de Boucharo. Stoupáme a stoupáme. Jsem spocená, lapu po dechu. Táta se mě nějak vzdaluje. Stoupání snad nemá konce. Už nemůžu. Vydýchávám snad každých deset kroků. Přicházíme k Port de Boucharo. Je odtud nádherný výhled zpět do údolí Valle de Otal a na štíty Sierry de Tendeňera. Hory mají tak nádherné barvy, že kdybych to neviděla na vlastní oči, říkala bych, že to musí být přibarvované.

Cesta se již stočila zpět do Francie a okruh se uzavírá. Vracíme se k parkovišti. Za zády máme řadu vrcholků Cirque de Gavarnie. To je však výlet na jiný den.