Albánie (1) - přílet a cesta do Shkodry
Plán navštívit některou turisticky méně navštěvovanou zemi, jsme nakonec museli přizpůsobit faktu, že Pétě skončila platnost pasu a prodloužení by už bylo na hraně stihnutelnosti. Zbývá tedy vybrat některou z evropských zemí, kam nás pustí na Občanský průkaz. Na severu jsme letos už byli a také preferujeme si před zimou ještě trochu prohřát kosti. Volba tedy padá na Balkán, konkrétně na zatím turisty poměrně opomíjenou Albánii. Na plánování máme od rozhodnutí necelý měsíc, ale s využitím Internetu a z knihovny zapůjčených průvodců, nám to nakonec bohatě stačí.
Neděle 27.8.
Přichází den našeho odjezdu, vstáváme v 5:10 a po přesunu autem do Prahy, metrem na Zličín a autobusem č.100 na letiště, stojíme vzorně dvě hodiny před odletem v letištní hale Terminálu 2. Na panelech odletů však marně hledáme náš první let Praha - Bělehrad, prostě tam není. "Má to letět dneska jo?", ptá se mne Peťa nejistě. Trochu méně jistí se ptáme na informacích, kde nás na náš let se společností Serbia Airline směřují do Terminálu 1. Letíme holt mimo EU. Paní u příjmu zavazadel se trochu diví, že se dá do Albánie letět pouze na občanský průkaz a my znejišťujeme podruhé (přestože jsem si to samozřejmě ověřoval předem na Internetu). Paní si to také ověřuje a nakonec souhlasně přikyvuje a dává nám na batohy značku pro expresní odbavení. Přeci jen budou mít na přeložení v Bělehradě jen necelé dvě hodinky a neradi bychom v Albánii skončili na nalehko bez batožin.
Do Bělehradu asi z Prahy mnoho turistů necestuje, protože letíme menším vrtulovým letadlem. Po usazení se v letadle se navíc ještě čeká na dovyplnění jakýchsi dokumentů a tak již před startem nabíráme zhruba půl hodinové zpoždění. Sedíme v letadle a naše nervozita z krátícího se času na přestup lehce narůstá. Nakonec se dokumenty zřejmě daří vyřídit a my opouštíme vzdušnou cestou Prahu. Let probíhá poklidně a při čtení časopisů rychle utíká. Po přistání v Bělehradě máme do odletu něco málo přes hodinu. Tak snad to s těmi batohami zvládnou.
Z Bělehradu do Tirany již letí větší letadlo, mezi Srbskem a Albánií jsou už zřejmě větší přesuny lidí. Pozoruji shora krásné Hory připomínající italské Dolomity a už se těším až se tam někde dole budeme toulat v opuštěných horách plných divoké zvěře i divokých lidí. Před přistáním ještě z okének letadla zahlédneme moře a již přistáváme na Letišti Matky Terezy - jediném albánském mezinárodním letišti. Při průchodu letištní halou se Péťa trochu zasekává na kontrole dokladů. Já už jsem ale na OP prošel, takže jsem v klidu a zatím vyzvedávám z pásu naše batohy. Takže vše vyšlo - my i batohy jsme v Albánii a naše balkánské dobrodružství začíná.
Prvními kroky míříme k bankomatu. První z nich nám chce účtovat poplatek za výběr, proto vytahuji kartu a volím hned sousední konkurenční. Ten už o poplatku nic nepíše, takže vybíráme 10000 Leků. Zjednodušený přepočet, který používáme je, že jedna koruna je zhruba 5 Leků.
Jen co se objevíme s batohy na zádech před letištní halou, abychom nalezli autobusovou zastávku, už se na nás lepí otravní taxikáři. Obzvláště jeden, kterého se vůbec nemůžeme zbavit, ikdyž mu dáváme jasně najevo, že s ním jet nechceme. Říkáme mu, že hledáme místo, odkud jedou autobusy do Tirany nebo ještě lépe do Shkodry. Taxikář nám lže do očí, že odsud žádné autobusy nejezdí, což nám demostruje tím, že se ptá dalších taxikářů v okolí, které s ním svorně souhlasí, že odsud jedině taxíkem. Navíc prý proč jezdit do Tirany a pak dál do Shkodry, když on nás za 4000 Leků může hodit do Shkodry rovnou. Do Tirany nám nabízí odvoz za polovinu, tedy za dva tisíce Leků. Obojí nám přijde drahé a tak nevzdáváme možnost autobusu a s otravným taxikářem kroužícím kolem nás jako družice, obcházíme halu a hledáme nějakou zastávku. Celá tato asi desetiminutová procedura končí náhle jak začala. Taxikář pronese něco o autobusu, mávne rukou kamsi za roh a vypaří se jak pára nad hrncem. Na to my hned za betonovou zdí nalézáme zastávku a stojící autobus s nápisem "Tirane". Byl to trochu nepříjemný zážitek na úvod a my zjištujeme, že jakmile jde o peníze, mizí i pověstná albánská pohostinnost.
Menším autobusem se tedy za 500 Leků přesouváme do hlavního města Albánie, do Tirany. Když řidiči sdělujeme, že hodláme následně pokračovat do Shkodry, říká, že nám ukáže odkud nám jede další bus. Vysazuje nás v Tiraně na rušné ulici mířící směrem k centru a my se dle jeho instrukcí vracíme o kousek zpět a na druhou stranu silnice. Přejít ulici je tu docela náročné, protože auta chodce vůbec nerespektují a ani houkající sanitku před sebe nepouští. Naštěstí respektují alespoň světla semaforů či místně stojící strážníky policie, které pomáhají přejít chodcům přes přechod.
Dle instrukcí řidiče autobusu opravdu nacházíme prašný plácek, kde mezi různými vraky parkují i moderní autobusy s klimatizací, mířící do různých měst severní Albánie. Rychle nacházíme autobus s cedulí Schkoder a okolní lidi i řidič nás hned navigují, kam si dát batohy a sdělují nám že se za 10 minut odjíždí. Téměř dvouhodinová cesta do největšího města severní Albánie stojí 600 Leků za osobu. Celou dobu jedeme poměrně hodně zastavěnou krajinou, kde lze pozorovat jak honosná sídla firem a bohatých Albánců (či cizinců), tak neudržované domy těch méně movitých. Na pořádek si Albánci příliš nepotrpí a odpadky se často válejí tam, kde je odhodí - na chodnících či vedle silnic.
Shkodru poznáváme celkem snadno podle pevnosti Rozafa tyčící se nad městem napravo vedle příjezdní silnice. Hned na kraji města vidíme cedule navigující na kemp Legjenda, ve kterém jsem zprvu plánoval nocovat. Protože ale zítřejší ranní bus do Komanu odjíždí z centra, zvolili jsme raději na úvod pohodlnější noc v některém vytipovaném laciném hostelu. Autobus s námi staví na několika místech a my přesně nevíme kde vlastně chceme vystoupit. Pozorujeme tedy okolí a lidi v autobuse, abychom si tiplnuli centrum města. Nakonec vystupujeme ještě o jednu zastávku před centrem, ale vůbec to nevadí, protože dle kontroly na navigaci na mobilu nejsme od vytipovaných hostelů příliš daleko. Míříme rovnou k prvnímu z nich, na který máme i reference, k hostelu Bulldock. Cestou míjíme turistickou kancelář. Využíváme situace a ptáme se v ní, odkud jezdí nějaký spoj ke Komanské přehradě. Chlápek nám říká, že za 20E dělá kompletní výlety - přes Komanskou přehradu až do Valbony s průvodcem a zpět. To však není to co chceme a on nám opět zřejmě lže o tom, že jinak do Komanu řídce jezdí jen soukromníci, protože je tam špatná cesta a nikomu se tam příliš jezdit nechce. Nojo zase tu jde holt o peníze a dostáváme nepravdivé informace.
Procházíme turistickým centrem, kde tu při zdejší náboženské tolerantnosti stojí mešita s kostelem hned vedle sebe. V postranní uličce lehce nacházíme hostel Buldock a vcházíme dovnitř. Za barem je usměvavý mladý muž, který se nás zřetelně vyslovovanou angličtinou ptá, co si přejeme. Domluva s ním je dobrá a tak brzy domlouváme noc ve sdíleném pokoji se třemi palandami za 7E za osobu na noc. Dokonce nám slibuje zajistit místo v ranním minibuse do Komanu a že si nás řidič vyzvedne přímo v baru na recepci ráno v 6:30. Místo plánované snídaně, která je v ceně prý dostaneme balíček na cestu. Co si přát víc? Začíná to vypadat, že ten Balkán nebude zase taková divočina, jak jsme si dopředu načetli.
Odkládáme batohy na pokoj, přezouváme se do lehkých sandálů a vyrážíme na obhlídku centra Shkodry. V centru sedí po barech a zahrádkách spousta turistů a mladých albánců. Tato část města se příliš neliší od jiných turistických oblastí jižních států (např. Itálie či Chorvatska). Zajímavější nám však přijde večerní život v parku, kde sedí a po celém dni odpočívají místní obyvatelé. Atmosféra je tu úplně jiná. Nejvíce nás zaujímají dědové, kteří sedí ve skupinkách na trávníku a na papírových krabicích či jiných rovných plochách hrají domino. Kolem nich na trávě leží jejich bicykly. Na dotaz, jestli si můžeme udělat jejich fotku se nejprve trochu zdráhají, ptají se odkud jsme, ale nakonec nám dávají svolení k vyfocení. Fotíme si je a chvíli pozorujeme jejich hru, které se věnují.
Všude po ulicích pobíhá spousta toulavých psů. Nejsou agresivní a zjevně se umějí na ulicích v dopravním provozu celkem chovat. Však je na mnozích z nich vidět, že mají nějakou kolizi zřejmě s autem, již za sebou a nyní již poučeni kulhají ulicemí s větší opatrností.
V cukrárně si kupujeme místní dortík, se kterým se vracíme zpět do parku, kde se nám atmosféra večerního města líbí nejvíc a s chutí se do sladkosti pouštíme. Na obrubu kašny hned vedle nás si brzy přisedá mladý albánský kluk zřejmě se svojí matkou a dává se s námi do řeči frázemi "Odkud jste?", "Jak se vám tu líbí?", apod. Když vidí, že nám dochází v lahvi voda, hned nám nabízí lahev svou. Tady konečně poznáváme, že všem Albáncům nejde jen o naše peněženky, ale že si i rádi jen tak nezištně popovídají s cizinci.
Cestou zpět nakukujeme do otevřené mešity a potom již míříme rovnou do Buldocka. U baru nás odchytává majitel a dostáváme welcome drink - já si volím pivo, Peťa skleničku vína. Sedáme si a dáváme se do řeči s majitelem, od kterého se dozvídáme spoustu zajímavých informací. Třeba to, že je Ital, hostel Bulldock, že tu funguje teprve pár měsíců a následně nám dává i nějaká doporučení na naši další cestu (například, že jsou v horách medvědi a vlci a ať spíme raději jen poblíž lidských stavení).
Dnes se toho událo již mnoho, takže míříme do sprchy a pak rovnou do postele, abychom se dobře vyspali na zítřejší přesun do hor.
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Okres Shkodër
Půjčovna autPříspěvky z okolí Albánie (1) - přílet a cesta do Shkodry
