Albánie (5) - návrat do Shkodry, pevnost Rozafa a Shkadarské jezero
Čtvrtek 31.8.
Noc poblíž vesnice Theth byla klidná a mnohem teplejší než včerejší noc v horách. Přesto se již od noci budím a cítím se čím dál tím víc nekomfortně. Zprvu je to jen pocit, že něco není jak má být. Později se přidává tlak v břichu a bolest hlavy. Žaludek tlačí stále víc a trochu mne pobolívají i klouby. Venku je ještě tma a já přemýšlím, jestli to do rána odezní nebo ne. A pokud ne, tak jak v tomto stavu budu šplhat na Maju Jezercës, kterou jsem na dnešek naplánoval zdolat.
V šest hodin zní stanem budíček a já se cítím velice malátně. Seznamuji s mou zdravotní komplikací Peťu a výstup na Jezerce odpískáváme. Beru nějaké prášky na žaludek a balíme.
Při sestupu do vesnice se cítím velmi slabě. Do každého kroku se musím přemlouvat a mé nadšení pro poznávání čehokoliv je pryč. Petě je dobře a snaží se dle průvodce a mapy najít vodní mlýn a věž Vendety, neboli krevní msty. To se nám však nedaří. Nějaký vodní mlýn sice nacházíme, ale nezdá se nám to být ten, který popisuje průvodce. Věž však nenacházíme vůbec. Vidíme nějakou věži vzdáleně podobnou stavbu, ke které přecházíme řeku přes rozpadající se dřevěnou lávku a prolézáme hustými keři. Pronikáme tak zřejmě na soukromý pozemek, kde však zjišťujeme že se o Vendetu nejedná, je to jen další guesthouse.
Přemísťujeme se do centra Thethu - Peťa rázuje vpředu a já se malátně přemlouvám do pohybu dva kroky za ní. Nyní už jsme v důsledku mého zdravotního stavu rozhodnuti se pokud možno dnes vrátit do Shkodry. Napsali jsme SMS zprávu do Bulldocka, jeslti by nám mohli zajistit místo v maršutce, která by odstud měla odjíždět v poledne. Náhled však vidíme maršutku a do ní nastupující turisty. Jdeme k nim zjistit situaci, protože jsme ani nevěděli, že odsud jede nějaký spoj dřív než v zmiňované poledne. Maršutka je plně obsazena a my se tu dáváme do řeči se třemi českými turisty. Brzy nám z jejich vyprávění dochází, že se jedná přesně o ty tři české turisty, o kterých nám všude vyprávěli, že prošli před námi. Do Thethu dorazili před dvěmi dny. Dávají mi léky na žaludek a říkají, že jeden z nich měl úplně stejné zdravotní problémy, jaké mám já a že za dva dny byl zase v pohodě. Tak doufám, že budu mít podobně rychlý průběh.
Maršutka odjíždí a vedle nás zastavuje velký terénní pickup Mitsubishi s volantem vpravo, který má na korbě 4 sudy od vápna. Řidič se spolujezdcem se nás ptají, jestli nechceme svézt do Shkodry. Nabízejí nám odvoz za 30E. Odpovídáme, že se tu ještě zdržíme, že v poledne jede maršutka, jejíž cena je jen 20E. Na to slevují, že nás tam tedy hodí také jen za dvacku. Chvíli řešíme, jeslti využít jejich nabídku, nebo jestli počkat na maršutku a tři hodiny ještě využít na zkoumání Thethu. Nakonec se hlavně kvůli mému stavu rozhodujeme odjet již nyní. Řidič vytahuje velké bílé plátna, která dává do sudů a do nich pak ukládá naše batohy i s trekovými holemi. My se usazujeme na zadní sedačky a vyrážíme.
Přestože řidič jede jako drak a dodržování rychlostí moc nerespektuje, trvá cesta z Thethu do Shkodry téměř dvě hodiny, z nichž téměř jedna hodina je jen stoupání v nekonečných zatáčkách prašnou rozbitou silnicí. Cesta vystoupá o nějakých tisíc výškových metrů než se v sedle Qafa Buni i Thores zlomí a začne v serpentýnách klesat již po kvalitním novém asfaltu dolů. Výhledy na okolní Hory jsou úchvatné, já se však více soustředím na udržení obsahu žaludku tam kde má být. Naštěstí jsem toho od rána kromě pár ostružin mnoho nesnědl, takže se to nakonec daří.
Po příjezu do centra Shkodry a zaplacení cesty, při kterém jsme si znovu museli vyjasnit kolik platíme, míříme rovnou do hostelu Bulldog. Majitel nás vítá s úsměvem a oznamuje nám, že od září platí nové ceny, ale že nám je dá už dnes. Nejprve samozřejmě myslíme, že se zdražuje, ale opak je pravdou. Za noc se snídaní v dormitory pokoji po nás tentokrát chtějí pouých 6E za osobu.
Míříme rovnou do sprchy, smýt ze sebe prach a pot z našeho horského putování a pak se přesouváme na pokoj, kde rovnou zalézám do postele. S námi jsou tu ještě dva němečtí turisté - kluk a jeho partnerka, která prý měla také podobné potíže jako já. I jí bylo den špatně a nyní druhý den už se z toho jakž takž dostala a je jí mnohem lépe. Podobně jak popisovali i češi v Thethu. Asi nějaká běžná albánská nevolnost.
Peťa vyráží do města sehnat pečivo a jogurt na sklidnění žaludku a srovnání střevní mikroflóry. Já ležím v postli a jsem rád, že nic nemusím. Je to krásné mít takové zázemí, když je člověku špatně. Dneska bych Jezerce rozhodně nedal, cítím se celkově slabý, ale zároveň cítím, že se to pomalu lepší. Po příchodu Péti s potravinami jíme a plánujeme co dál. Němci nám dávají tipy, co ještě v Albánii stojí za shlédnutí a říkají, že si jdou půjčit kola a vyrazí se podívat ke Skadarskému jezeru.
Už je mi celkem dobře a tak se rozhodujeme, že si také půjčíme kola a zajedeme se podívat na asi 4 km vzdálenou pevnost Rozafa, monumentálně se tyčící na jihu města. Dole však zjišťujeme, že všechna kola si už někdo vypůjčil a zbyly tu jen dvě herky, které nikdo nechce. Jedno má místo šlapek jen trny a jsou celé rozvrzané a zanedbané. Nemáme však na vybranou, tak je bereme. Majitelka říká, že za půjčení těchto dvou kol po nás ani nebude chtít půjčovné a hlavně ať se na nich nezraníme a v pořádku vrátíme.
Vyrážíme uličkami Shkodry směr pevnost Rozafa. V hustém provozu velkoměsta si rychle osvojujeme albánský styl jízdy, neboli kličkování mezi auty, kde jede ten, kdo na to má více odvahy. Na jednom místě se nám nějak posmívají, co že to máme za kola. Vysvětlujeme jim, že to nejsou naše kola, ale že jsou to jejich - albánská kola a frčíme dál.
Po hlavní silnici vyjíždíme ven z města a pevnost se tyčí na kopci napravo od nás. Objíždíme tedy kopec, kde nás upoutá stará mešita Lead Mosque (známá také jako Buşatlı Mehmet Pasha Mosque postavená roku 1773). Nevypadá klasicky - s úzkými, špičatými věžemi, ale je postavená z kamene a na vrchu má kopule. Když před ní odkládáme kola, že si ji prohlédneme, začne z ní znít hlas vyzívající místní muslimy k modlitbě. Nyní asi není nejlepší chvíle na její prohlídku, navíc Péťa má na sobě jen kraťasy a tričko a to nevíme, jestli by jí vůbec umožnili vstup dovnitř. Nahlížíme tedy nesměle ode dveří dovnitř, kde se dva muslimové zády k nám modlí a druhý čelem ke vchodu něco sepisuje. Ten sepisující si nás brzy všímá a kyne rukou, že můžeme jít dál. No tak proč ne, když nás zvou, tak zouváme boty a jdeme. Potichu, abychom nerušili vcházíme a mlčky sledujeme modlitbu a interiér mešity s červeným kobercem. Nenápadně děláme video, ale žádný z přítomných muslimů si nás nijak nevšímá.
Venku u mešity si ještě nabíráme vodu do PETky a vyrážíme vzhůru na kopec do pevnosti. Na půjčených kolech nejde téměř vůbec přehazovat a kola do kopce po kamenech musíme tlačit. Odmítáme nechat půjčené bicykly na posledním parkovišti aut, ale nakonec je stejně musíme zanechat před branami do pevnosti, kde zároveň platíme vstupné 200 Leků.
Procházíme prvním, druhým a nakonec i třetím opevněním pevnosti Rozafa a prohlížíme si poměrně zachovalé zbytky hradeb a zdí původních budov. Nádherný je také výhled z nadhledu na Shkodru a nedaleké Skadarské jezero. Po celkové prohlídce pevnosti, při sestupu s koly po hrbolaté dlažbě opět náhodně potkáváme trojici Čechů, kterým jsme šli celý náš trek Proklatými horami v patách. Peťa se s nimi dává do řeči, zatímco já se ještě stále potýkám se střevními potížemi a tak jsem nucen vyhledat pod hradbami opuštěné místo. Češi se s Pétou baví asi půl hodiny. Dozvídá se, že jeden z nich je zakladatel firmy Singing Rock a u něj se Péťa trochu šplhne, protože má zrovna jejich tričko na sobě. Říkají, že v horách také viděli o kámen opřený batoh, takže tam musel stát minimálně 2-3 dny. Je to záhada a doufáme, že se majiteli nic nestalo, což už se stejně asi nikdy nedozvíme.
Sestupujeme až na asfaltovou silnici, kde opět můžeme nasednout na kola a sjíždíme zbytek kopce. Dále máme v plánu podívat se na břeh Skadarského jezera. Přejíždíme tedy most Ura e re e Bunes přes řeku Buna přitékající do jezera. Za ním opět pociťuji nepříjemný tlak ve střevech a vědom si, že již nemám žádné papírové ubrousky ani zbytek toaletního papíru, ho začínám v okolí shánět. Na dvou benzínkách se mi na toaletách získat papír nedaří. Míříme tedy do místního obchůdku za řekou zakoupit jednu roli. Domluva je však těžká a anglicky nemluvící paní dlouho nechápe co že to chceme. Nabízí nám kuchyňské utěrky a to rovnou celé balení. Zkoušíme to tedy dále a náš požadavek je nakonec pochopen až na ulici před obchodem, kdy Peťa objasňuje náš požadavek pomocí pantomimy. K něčemu jsou ty hry jako Aktivity přeci jen dobré. Všichni se smějí a vysvětlují prodavačce, co že to tedy chceme. Toaletní papír však jednotlivě stejně naprodávají (mají jen balení po osmi kusech) a tak nakonec kupujeme jedno balení kuchyňských ubrousků.
Pokračujeme dál po asfaltové silnici směrem k jezeru. Nad kopci zapadá Slunce a na vzdáleném svahu je vidět lesní požár, který nám připomíná lávu vytékající z kráteru sopky. Nikde však není vidět jakákoliv snaha o hašení.
Samotné Skadarské jezero nás trochu zklamává. Na znečištěném břehu porostém rákosím leží rezavé trosky lodí pod polorozbořenými stavbami. Celý výjev tak trochu budí dojem nějakého postkatastrofálního filmu. Děláme tedy několik fotografií a otáčíme na cestu zpět. Potkáváme několik krav kráčející mezi auty rovnou po asfaltové silnici, kterým se auta s naprostou samozřejmostí vyhýbají a pokračují dál. Trochu to evokuje střet tradiční a moderní společnosti.
Cestou zpět do centra Shkodry se snažím vybrat z bankomatu, ale ten mi odmítá peníze vydat. Prý z nedostatku hotovosti, což se mi zdá nepravděpodobné. Do hostelu Bulldock se vracíme již za tmy. Na wifi kontroluji přes mobil peníze a těch mám na účtu dostatek. Vracíme tedy kola a vyrážíme znovu najít bankomat. Zkouším hned první nalezený a ten mi ochotně hotovost vydává.
Vracíme se zpátky do Bulldocka, kde si připravujeme večeři. Při její konzumaci si k nám sedá majitel Hostelu a my se s ním bavíme o našem mini treku v horách a o batozích, které jsme nad Thethem nalezli. Tomu se diví a říká, že to dá vědět do Thethu, aby to někdo prověřil, jestli se tam někomu něco nestalo.
Po dlouhém dni uléháme a přestože mne během noci několikrát mé potíže vyhání na toaletu a budí nás nejen rušná ulice přímo pod okny, ale také hlučné noční radovánky z vedlejšího pokoje, tak si zase po pár dnech užíváme pohodlí a bezpečí postele.