Albánie 2009 - Theth

Den první, Patek 4.9.2009

Tentokrát vyjíždím na tenhle vejlet netradičně z Plzně, po malém zpoždění už stojím u výčepu na Zličíně a objednávám pivko. Než ale stacim smočit ret, je už ve dveřích Štepán, s tím že za pár minut nám odjíždí autobus. Nedá se nic dělat a tak nechávám zpolo nedopitý škopek na stole. Po chvíli nás autobus vyhodí před dveřmi do letištní haly. Než se objeví číslo brány, vnadí mě Štěpán na jakousi pohodovou restauraci s výhledem přímo na přistávací plochu. Tu ale samozřejmě nenajdeme.

Čekání rychle uběhne, zkontroluju ceny v okolních obchodech, zakoupím lahvičku bechcera proti stresu z létání. Let probíhá nečekaně (pro mě) hladce, ale raději vypiju půl minilahve moku. Brzy se letadlo zase přibližuje k zemi. Vystupujeme na letišti v Budapešti. Taky by bylo na snadě napsat Marovi, že místo v jednu doletíme skoro ve tři. Na to ale nečekaně píše, že oproti našim starostem se zpožděním, má problémy se zavazadly Ty jaksi nedorazila. Ještě zjišťuje kdy teda dorazíme do Tirany, tudíž jak dlouho bude čekat na letišti. Když mu to napíšem, zmůže se jen na větu: „A co tady mám kurva dělat?“

V letadle do Tirany dostáváme opět občerstvení. Jak pod náma na zemi ubívá světel, tím víc se blížíme k Albánii. Přistane v Rinasu. To je jediné letiště v Albánii. Kupodivu nás nečeká žádná ozbrojená hlídka ani nesmyslné poplatky o kterých byla v průvodci zmínka. Bez problémů bereme zavazadla. Za branou oddělující příletovou halu na nás už netrpělivě čekal Mara. Byl vcelku střízlivej, což nasvědčuje tomu, že ho místní ceny piva moc neuchvátily. Jen co s ním prohodíme pár slov, už je u nás první z všudypřítomných taxikářů a nabízí svoje služby. Tedy odvoz do Tirany. Nahodí cenu dvaceti euro za všechny, čímž nás neuchvátí a dáváme mu vale. Máme bohužel smůlu. Postáváme na parkovišti a spřádáme plán dalšího postupu. V tom vidíme jak se k nám v taxíku přibližuje onen zamítnutý taxikář. Tentokrát vypadá, že by se nechal umluvit na nižší cenu, ale než to stačí nabídnout, schvaluje Štěpa původních dvacet euro. Natož se stává mluvčím této výpravy a usedá vedle řiciče snažíc se mu vysvětlit kam že to potřebujeme jetl. Ten je však mimo a neví si rady. O kus dál tedy zastavuje u skupinky jiných taxikářů a mi přesedáme do jiného auta. Tenhle je znalej a jen co mu sdělíme kýženou adresu, hned ví kde to je. Během dvaceti minut jsme v centru Tirany a za chvilku klepeme na vrata v jedné ze zapadlých uliček.

Bránu nám otevírá sympatickém chlapík s širokým úsměvem. Odvede nás do přijímací místnosti. Tam proběhnou nějaké formality a pak už nás vede po schodech dolu, do pokoje. Jedná se o místnost vy bavenou asi osmi patrovejma postelema. Na části podřimují holky a proto si jen odložíme bágly a vycházíme na zahradu. Po chvíli se k nám přidává i pan domácí. Mě se ale už značně zavíraj oči, tak jdu brzo (asi ve 4) spát. V noci je krásně teplo.

Den druhy, Sobota 5.9.2009

Ráno vyrážíme do jídelny na snídani od paní domací. V menší místnosti sedáme ke stolu a pouštíme se s chutí do jídla. Pro čaj a kafe si chodíme do vedlejší kuchyňky. Štěpovi snídaně ale nestačí a jde paní domácí poprosit o další kus pečiva,což ji celkem nasere. Housku ale dostane. Jediné co musíme udělal je umýt si po sobě nádobí.

Musíme nějak vyřešit problém ztracenejch Marovejch zavazadel. Ty by už touhle dobou mohli bejt na letišti. Vyrážíme do ulic velkoměsta najít autobus na letiště. Cestou se Maru pokouší přemluvit nějakej nějakej kluk ke koupi propisky za deset euro. S tím rozhodně neuspěje i přesto je celkem těžké se ho zbavit. Projedeme přes hlavní náměstí kolem státní opery. Zde nám radí jinej klučina co umí i pár slov anglicky. Autobus jsme našli a do odjezdu nám ještě zbývá trocha času a tak si zajdeme naproti do měnárny vyměnit eura za leky.

Na letišti jdeme s Marou do haly kde si jde k přepážce vyzvednout bágl. Kupodivu tam je. Můžeme tedy vyrazit zpět do Tirany a dále na sever do hor. Vracíme se zpět k autobusové zastávce. Cestou se přifaří taxikář a pod záminkou levné cesty zpět do Tirany nás bere k sobě do auta. Štěpa usedá vedle řidiče a vykládá o našem plánu jet až do Theth. On na to, že by pro nás bylo výhodnější jet do Škoderu přímo s ním než zpět do Tirany a čekat na bus. Jelikož byli Mara se Štěpou už na Hory strašně nadržení souhlasíme. Ovšem pod podmínkou, že vyplázneme dohromady jen dvacet euro. Cestou řidič takřka pravidelně používá klakson a neuvěřitelně rychle zvládá řízení na nekvalitní silnici. Občas jede v protisměru povoz taženém koňmi, občas jedeme v protisměru my. Předjíždíme do zatáčky, no prostě zábavná cesta. Během jízdy se s řidičem dohodneme, že nás hodí až do městečka Koplik. Odtud už je to jen nějakých 50km do Theth. V něm údajně zaručeně chytíme dalšího taxíka. Po krkolomné jízdě se dostáváme na místo a hledáme další taxi. Zastavujeme u stánku s potravinami. Tam postává skupinka lidí. Řidič se jich ptá, kdo by nás vzal do hor. Z davu se vynoří mafián s botami adidas a nabízí cestu za 100 euro. Tomu se jen zasmějeme a pokračujeme. Na ulici taxikář spatří policajta a tak k němu zamíříme. Jen co s ním prohodí pár slov o možnosti Dopravy, vynoří se opět mafián a s policajtem se uvítá jak se starým kámošem. Nejdou pod sto euro. Na to pečeme zase my a jedeme zpět do Skodru. Z něho jezdí každé ráno minibusy.

Na začátku města stavíme u obchůdku, kde je několik řidičů. Od nich se dozvídáme k kolik a odkud se ráno odjíždí. Plán je tedy takovej, že přespíme v hotelu a ráno vyrazíme na zastávku. Taxík nás doveze na náměstí k hotelu Rozára, kde z nás vytáhne 75 euro! Už ani moc nebojujeme a zaplatíme. Po chvíli postávání se přikrade chlápek a nabízí nám pokračování cesty. Ne sice až do Theth, ale to vesnice těsně před. Tam údajně ještě vede asfaltová silnice. To za 30 euro, souhlasíme. Tentokrát usedám na přední místo já. Z dálky je vidět blížící se oblačnost. Cesta je opět zábavná. Projíždění nepřehledných zažáček v plné rychlosti a tak dále. Jsem rád, když konečně auto zastavuje. Jsme chudší o dalších 30 euro, ale vypadá to, že jsme skoro v srdci Albánských hor Prokletije.

Stojíme na kraji vesničky Boga. Odtud dál do hor vede už jen polňačka. Na jejím konci by se měl nacházet náš cíl. Zároveň, ale začíná jemně pršet a obloha tmavne a tak si urychleně nasazujeme oblečení do deště (teda kromě mě, já toho moc nemám). Jen co máme všechno na sobě a jsme připraveni vyrazit, déšť ustává a na dalších pár dní ani nezačne. Můžeme to zase všechno hezky sundat.

Stoupáme po pěšině skrz rozlehlé údolí a obdivujeme okolní Hory. Občas nás mine teréni auto. Začíná se rychle stmívat a tak pomalu koukáme po místu, kde složit hlavy. Stále se však neloučíme s myšlenkou, že dorazíme do místa ještě dnes. Když nám ale okolojdoucí borci sdělí, že do Theth je to ještě tak pět hodin je rozhodnuto. Stavění stanu schválili i nedočkaví horalové Mara a Štěpa. Zabydlujeme se kousek pod silnicíé na zelený louce. Povečeříme a bez okolků zalezeme do spacáku, je totiž celkem frišno.

Den treti, Nedele 6.9.2009

Ráno mě probudí bubnování kapek deště a silný vítr. Do tohodle počasí se mi teda nechce ani náhodou a ze spacáku mě dostane až intuitivní potřeba záchodu. Poté ještě usnu. Definitivně vstávám až když z vedlejšího stanu slyším hovor. Vylezeme ven a posnídáme s výhledem do údolí a vidinou brzkého kafe v Theth. Je zabaleno a můžeme vyrazit směrem vzhůru po cestě. Ta pokračuje poměrně lehce. Není vedro, tak to odsejpá, až do chvíle kdy Rimmer spatřil červenou značku ukazující ze silnice kamsi do hor.

Vydáme se teda po červené a opouštíme silnici. Pěšina posetá kameny pokračuje příkře vzhůru, až dojdem do lesíka, kde se terén celkem srovnává. Zde si seřizujeme čas na foťácích a koukáme do průvodce kde se právě nacházíme. Chvíli hledíme do mapy a musíme konstatovat, že i když jsou na mapě stezky barevně odlišeny, tak v reálu jsou všechny značky v horách malovány červenou barvou. Terén v lese opět po chvíli začne stoupat abychom se již brzy vynořili na krásný horský louce. Malé stromky, keře, kameny, zelená tráva, prostě krása. Brouzdáme skrz louku, kolem kamenný zídky a nádrže na vodu. Na chvíli se podaří ztratit stezku, ale brzy opět červenou značku vidíme nad námi v kopci. Stezka směřuje k sedlu mezi vrcholy, takže se začneme škrabat do poměrně prudkýho Krčálu.

Cestou nahoru si říkám, že dolu to bejt horší nemůže. Se zpožděním za ostatníma se nakonec do sedla vyškrabu abych zjistil ze prdel teprve začíná. Před námi se rozkládá údolí Teth a někde pod náma vidíme i pár domků. Druhá věc co ještě vidíme je kameno-štěrkovej val padající prudce do údolí. Nic nenaznačuje, že by zde měla vést jakákoli stezka. Asi po půl hodině splazování musíme uznat, že cestu jsme ztratili a jdeme na slepo. Mara zjistil že má signál a využil toho k telefonátu domu. Pekelně pomalým tempem jsem se sunul a padal kousek po kousku dolu a doufal, že se tak do Theth nakonec dostaneme. Další zlom nastal v momentě, kdy jsem zjistil, že na batohu mi chybí Štěpuv stran a karimatka. Mara a Štěpa hrdě položili bágly a vydali se zpět vzhůru hledat ztracené věci. Já mezitím pokračoval mikrotempem zdolávat horu. Sestup to byl dlouhej. V několika místech jsem už čekal zlepšení terénu, ale opak byl pravdou. K pozvolný změně došlo na hranici lesa. Kamenů značně ubylo a terén se pomalu rovnal. Jen jsem ještě nějakej čas nemohol přesvědčit nohy, že už nemusej padat. Na konci lesíka, sám tomu dodnes nemůžu uvěřit, jsme našli „silnici“ kterou jsme odpoledne opustili.

Dneska (v pondělí) když se od stolu na zahradě v Thethi dívám vzhůru k sedlu přes svah kterým jsme sestupovali dolu, vidím jako čirý bláznovství, že jsme tudy bez zranění vůbec sešli a narazili na civilizaci.

Dál už pokračujeme po schůdný cestě směrem k prvnímu domu. Ten předurčuje blízkost vesnice. Ještě trochu bojuju s rovnováhou, ale už nemám kam spadnout takže pohoda. Kluci ještě zastaví auto a ptaj se na vzdálenost do dědiny. Pak dlouze mluví a tom jaká krasavice v autě seděla.

Přijdeme k onomu prvnímu baráku hrdě nesoucí název „Bar-Restaurant“ Uvnitř se ptáme borce jestli si můžeme sednout ven na zahrádku. Neochotně říká že jo a dál telefonuje. Cestu na zahrádku ale nemůžeme najít a ani se nám nechce zůstat v týhle příjemný společnosti. Hlavně když je kolem domu strašném bordel. Jdeme dál do vesnice. Cestou míjíme další, podobný „restaurace“. Kolemjdoucích kluků se ptáme na nějakou skutečnou hospodu. Posílají nás dál do dědiny. V jednom místě je pod úrovní silnice celkem větší barák se zahradou. Před ním cedule, že je tam možnost ubytování a jídla. Sestupujem níze k brance za kterou nás vítá domácí a něco mele albánštinou. Nerozumíme mu ani slovo a tak si donese ceník. Nevypadá to nějak extrémně draze a hlavně už máme celkem hlad a tak tuto možnost využijeme.

Stany postavíme kousek od baráku, pod ovocnými stromy na trávě plné spadanejch kadlatek a špendlíků. Kolem prochází skupinka tří chichotajících se mařek. Pravděpodobně dcery pana domácího. Umí jen pár slov anglicky, takže další komunikace žádná. Později se seznámíme ještě s dalšími nocležníky, borec z německa a mařka ze slovinska.

K večeři máme nachystanou polívku, kus sejra, máslo, pár osmaženejch kusů brambor, trochu zeleniny a osolenej kefír. Vše domácí, žádný velký porce. Čekáme že hlavní jídlo teprve přijde, ale smůla. Po jídle si dáme pár škopků a ochutnáme místní Rakiji. Později si přisedne průvodce. Ten do té doby seděl u vedlejšího stolu a balil nějakou babu. Poradil nám lehkou cestu pro mě a klukům pak doporučil trasu na pořádnej trek. Já už sem na pokraji smrti, tak si du lehnout a hned usínám. Ostatní pokračujou v hovoru u piva.

Den ctvrty, Pondeli 7.9.2009

Probouzím se za silného větru, kterej se opírá o stan. Další věc kterou zjišťuju je, že skoro nemůžu hejhat nohama. Sem absolutně zatuhlej. Vykouknu ven a počasí nic extra, je pod mrakem. Jdu zase spát. Úlevou mi je, že po probuzení se celkem rozjasnilo. Štěpán mi sděluje plán dnešního dne. On s Márou půjdou na trek, trochu potrápit těla a já se dám trochu dokupy. Snídaně je podobná jako večere. Po ní se společně se Štěpánem odeberu na lavici a jsem ošetřen. Kluci vyrážej s batohem.

Mám teď celý dopoledne volno tak sepisuju paměti. Za tu dobu se mě jedna z místních frajerek asi šestkrát zeptá jestli sem Ital, načeš si chce asi pokecat, ale vyjde z ní jen pár zvuků a nakonec mávne rukou. Když ochází, tak se nevídaně rozmluví a řekne, že mám fakt hezkej notes. Po obědě si ale říkám, že bych mohl zkusit trochu chodit a tak se vydám do dědiny. Prohlídnu si místní kostel, školu a hřbitov. Nohy už začínaj pomalu fungovat a tak se rozhodnu jít kousek cesty do Valbones. Po úzký lávce přejdu řeku a pěšinou mizím do lesíku. V zatáčce před sebou vidím dvě přibližující se osoby. Z nich se vykluvou dvě děti a za nima dva borci. Jeden nese otep dřeva a druhej přes rameno, a to fakt čumím, bazooku!

Pěšina pokračuje lesem a pomalu se začíná zvedat. Na ní potkávám i českej pár a tak se s nima domluvím, že jestli budou mít chuť ať zajdou večer na pivko. Dorazím k mensímu vodopádu a celkem rád se napiju. Tam kde stezka opouští silnici začíná prudce stoupat po jemných kamínkách. Výstup celkem složitej protože to pořád ujíždí a klouže. Asi ve třetině výstupu spatřím naproti dvě postavy. Rozhodnu se, že je nechám projít ať před nima zbytečně nešaškuju. Když se postavy dostanou blíž, poznávám Maru a Štěpu vracející se z treku.

Následuje opět stejná večere zakončená několika lahváči a pálenkou. Při ní mi kluci prozradí, že na onu těžkou tůru vůbec nedorazili, neboť sešli z cesty a místo toho si prošli většinu trasy naplánované na zítra. Taky mě stačili varovat, že ta stezka není zas taková dávačka a hlavně ať se připravím na ÚBOČÍ! Což má být úzká cesta kolem vrcholu Hory pod níž je hlulbokej sešup dolu. Mám brouka v hlavě. Jdeme spát.

Den paty, Utery 7.9.2009

Do nového dne mě budí Štěpán protože chce vyrazit co nejdřív abychom později nemuseli spěchat. Cesta nebude krátká. Zajdeme posnídat. Musím uznat že mě tu strava docela zachutnala. Sbalíme věci a nachystáme se k odchodu. Nemůžu říct, že bych se cítil na nějaký větší vešlap. (Pozn Mara: Mě nepomohla ani noc v klidu a koleno bolí jako čert při každém kroku. Nemůžu chodit jinak než že kulhám. Vůbec si tu cestu nedovedu představit. Očekávám peklo.) Jen Štěpa je fit jen trošku unaveném po včerejšku. Jdeme zaplatit a pan domácí nám donese papírek s napsanou sumou 80 euro! To se nám zdá hodně přitažený za vlasy, takže usedáme ke stolu a Štěpa, jako mluvčí, rozebírá dopodrobna celou finanční situaci. Domluva je o to horší, že pan domácí mele fut jen po jejich a dcera, co mu přijde na pomoc, umí anglicky tak maximálně deset slov. Po dlouhý a vášnivý debatě, kdy mi pan domácí neustále kouří do obličeje, se dopočítáme k sumě 88 euro. Za bouřlivý radosti nashromážděný rodiny vyvalíme prachy, potřeseme rukama a jdeme pryč.

Klesáme po cestě zpátky do vesnice. Odtud vede cesta dál přes hřeben do údolí Valone. Cestu si o hodně zkrátíme přes můstek a vyjdeme u místní vodní elektrárny. Ta funguje jako zdroj pro celou vesnici. Dále již pokračumeme po nám dobře známé pěšince. Před vodopádem potkáváme ony němce, která s náma kempovali ve stejným baráku. Říkáme jim kolik jsme platili a to je rozhodně moc netěší. Pomalým tempem valíme dál až k onomu kamenitoštěrkovitýmu stoupáku. Vyškrabat se přes tenhle úsek s krosnou nebylo nic lehkého, ale nakonec se to zvládlo bez větších problémů. Pokračování bylo stále do kopce po pěšině poseté kameny. Postupně se propracováváme výš a výš, jen s několika přestávkami na občerstvení. Příroda a okolní scenérie jsou překrásné. Skrz les se dostáváme k poslední části výstupu. To už se šlo skoro výhradně po kamenech. Při pohledech dolu jsem dostával skoro závratě. Borci po včerejší zkušenosti nelenili a nasadily vybavení proti silnému větru.

Vyškrabali jsme se až na vrcholek skály a před námi se otevřel pohled do údolí. Tento sestup nás ještě čekal. Chvilku jsme se rozkoukávali po okolí. Vítr foukal, ale zdaleka ne tak silně jako včera. Vydali jsme úzkou pěšinkou po obvodu Hory, po úbočí. Postupovali jsem noha co nohu mine a raději se ani nedíval na otevřenou sranu. Na jednom místě, kousek za vrcholem, se cesta dělila na dvě, ale vůbce Štěpa zvolil (naštěstí) tu správnou. Tímhle tempem jsme pomalu sestupovali kolem temene Hory. V dálce pod náma jsme u velkého kamene zpozorovali stan a kolem něho pobíhaly dva lidi. Když jsme se k nim po hodině dostali, zjistili jsme že se jedná o čechy. Borec s mařkou takže jsme na chvíli pokecali. Měli stejnou cestu a tak jsme je průběžně potkávali. Pěšina vede dál přijemným terénem mezi horami skrz nízký lesík. Po ní jsme se dobrali až k místu kde pramenila řeka. Zde jsme nabrali vodu. Tam jsme se sešli s tím párem z čech a chvilku zarelaxovali. Od zdroje vody jsme odešli jako první. Po chvíli bezproblémový chůze jsme narazili na dost složitej (aspoň pro mě) sestup po kamenné pěšině.

Za chvíli jsme procházeli kolem prvního rozpadlého domu. Ve „vesnici“ jsme se setkali s několika místními obyvateli. Ti nám ukázali směr do vesnice Valone. Dostali jsme se na místní silnici. Ono se ani moc o silnici nedalo mluvit, prostě Širokém pár bílejch kamenů ve kterých byla vyjetá stopa od aut. Po chvíli chůze se zpoza stromu vyhrnul houf ovcí, kolem běhající pes a jako poslední místní pasák. Ten samej co nás před chvílí nasměroval na tuto silnici. Samozřejmě jsme si to chtěli vyfotit, ale jelikož už bylo šero tak blesky jen zářily. Toho si nemohl pastevec nevšimnout a tak se za náma rozběhl. Už jsme čekali že nám vynadá co si to dovolujeme, ale on se jen chtěl kouknout jak ta fotka vypadá. Nakonce se s námi ještě nechal vyfotit. Mezitím mu ale ovce utekly zpět do kopce a tak, k našemu nemalému údivu, se za nima rozběhl. To mu bylo tak 70 let.

Pokračovali jsme dál a zároveň hledali vhodné místo na nocování. To byl ale problém. Všude jen kameny, až po chvíli se před náma ukázala travnatá plocha bez kamenů. Shodli sme se, že tady zůstaneme. Postavili jsme stany a udělali oheň. Následovalo rychlé sbírání dřeva. To nebyl problém, ale Štěpa si i při této jednoduché činnosti málem vypíchnul oko. Postavili jsme ohniště a po chvíli na okraji kemenného řečiště plápolal oheň. Mara se Štěpou se pustili do ohřívání guláše z konzervy. To Mara celou cestu vytrvale vláčel. Vše jsme nakonec pomočili a šli spát.

Den sesty, Streda 8.9.2009

Probouzím se až v 10 hodin vedrem. Na stan mi pere slunko. Z vedlejšího jsou už slyšet hlasy. Z rozhovoru vyplývá že Mara má nějaký lehčí zdravotní problémy (pozn Mara: Pro to co sem v noci zažíval by bylo slovo „lehčí“ až na posledním místě ve volbě výrazu. Hrozna bolest žaludku budící mě každou chvilku, průjem a zvracení. Ztráta posledních sil a k tomu nemůžu pořádně chodit díky kolenu). Když vykouknu ze stanu, stojí před náma borec a baví se se Štěpánem. Ze začátku hodí otázku anglicky, ale záhy poznává, že jsme taky češi. Venku pěkně svítí slunko, ale je chladněji než v předchozím údolí. Marovi je blbě a bolí ho břicho, takže doktor Štěpán mu stanovuje jasnou diagnózu: žlučník a zakazuje mu konzumaci všechno kromě vody. Chvilku se ještě vyvylujeme na slunku, balíme a vyrážíme zpět na „silnici“. Pokračujeme dál údolím.

Po čase se před náma objeví budova. Ta se sem moc nehodí jelikož je celá nová a kolem ní jsou zaparkovaná auta. Hospoda. První znak, že i tyto končiny brzo ovládne turismus. Jdeme dovnitř na kafe a Štěpán povolí Márovi čaj.

Podle všeho se už přibližujeme do samotného Valbone, obdivujeme přírodní scenérie okolních hor a více či méně zchátralé příbytky. Také si nemůžeme všimnout bunkrů, které jsou rozesetý snad před každým barákem. Vesnička jak malovaná. Na místě před školou se páslo stádo koní a z dálky k nám doléhala albánská moderní hudba. Předpokládáme, že je ve vesnici nějaká slavnost. Procházíme kolem hotelu, kterej komunisti vybombardovali a od té doby jen chátra, takže spíš ruina. Projdeme vesnici a zjišťujeme zdroj oné hudby. Jde z restaurace, která se tak nejspíš snaží lákat turisty dovnitř. Nevíme jen jakej má smysl, když tudy projde tak 5 lidí za den a to je možná i přehnaném odhad.. Nemluvě o tom, že v takovém řevu by se stejně sedět nedalo.

Z vesnice kamenitá stezka pokračuje dál kolem řeky se smaragdově modrou vodou. To že je na co pořád koukat nemusím zdůrazňovat. Na jednom z mostků sledujeme místní děcka. Ty mají neobvyklou zábavu v tom, že na jedné straně mostu do vody hodí kus umělý hmoty a pak pozorujou jak Plave. Tohle furt dokola.

Cestou nás občas míjí teréní auto, ale vždy opačným směrem než by se hodilo. Mara nám každou chvíli hlásí jak mu je blbě, ale není kde rozbalit stany takže pokračujeme dál. Mě se oproti ostatním jde celkem dobře, tenhle terén mi vyhovuje, ale taky bych se nezlobil kdybysme už zakempili.

Pak nastal úsek kde se budovala nová asfaltová silnice. Občas kolem projela těžká technika a zvířila oblaka prachu. Prostě hrůza a zároveň dobrej pokus o zničení okolní scenérie. Před každou zatáčkou jsme doufali, že za ní tenhle úsek už skončí a mi najdeme místo na nocleh. Marně. Cestou jsme se potkali s dělníky a několika z nich jsme se dokonce i zeptali, kdy jim končí šichta doufajíc že nás svezou. Bohužel až v 7, což bylo ještě za dlouho. Nezbývalo než pokračovat. Pojednou za sebou slyšíme zvuk motoru kterej se přibližoval. Tak proč nezkusit štěstí a zeptat se jestli náhodou nejedou naším směrem? Máme štěstí, borci mířej až do Bajram Cury. Přisedáme. Mara pěkně do kabiny a já se Štěpou dozadu na korbu.

Cesta to byla určitě zajímavá, ale místy borci patrně zapomněli, že na korbě vezou dva lidi. Drželi jsme se seč ruce stačily, Štěpa dokonce stihl i fotit a držel se jen jednou rukou, čehož sem se já neodvažoval a pěkně sem si mlátil hlavou o zadní mříže. Jízda byla poměrně dlouhá a při pozorování zvířeného prachu, který se táhnul desítky metrů za náma, jsme museli konstatovat že kdyby nás ti borci nesvezli, plahočily bysme se ještě pěkně dlouho. Určitě to nevypadalo na příjemné místo pro stany. Cestou jsme museli ještě chvíli postát v koloně protože se zřitil kus skály a zablokoval silnici. Těžká technika už ale byla na místě, takže to ani netrvalo dlouho.

Dojeli jsme až do městečka Bajram Cury, kde auto zastavilo a já se konečně s rozmlácenou krdelí a hlavou mohl posadit na klidnou zem. Borci nás ještě pozvali na pivko do „baru“ na druhé straně ulice. Posadili jsme se na zahrádku. Než donesli pivka na stůl, odskočil jsem si dovnitř na záchod. Při návratu sem zjistil, že si ke stolu přisednul i onen čech z rána před stanem. Ani nevím kde se tam vzal a našel nás. Údajně měl ubytování v místním hotelu. My měli pořád stejný ubytování: stany. Akorát uprostřed města to nevypadalo na kemp moc růžově. Začalo se pomalu stmívat. Po nějakém času co sme si s nima povídali a vzájemně si nerozuměli, jsme se začali rozcházet. Jeden z borců nás naložil do auta s tím, že nás hodí do parku kde se dá přespat. Ještě dřív jsme ale rukama/nohama zjistili, kdy nám ráno jede minibus do Skoderu a odkud. Na bus to ráno nebude daleko, ale bohužel (nebo bohudík) odjíždí už v pět.

Z auta vylezeme před parkem naproti policejní stanici a rozloučíme se. Místo rozhodně nevypadalo moc přátelsky ani bezpečně a tak se dohodneme, že přes noc budeme držet hlídky. Po krátký večeri jdeme s Marou spát a první hlídku drží Štěpa. Já stejně nemůžu usnout a tak vidím, jak se přibližují dva mladí borci. Ti ale hned, jak narazej na Štěpu kterej jim pustil čelovku naplno do obličeje, odkráčí nazpátek. Provoz na sousedních silnicích s přibývajícím časem ustává a v jedenáct hodin střídám Štěpu na hlídce. Vylezu před stan, do každý ruky jeden pepřák. Sezení na karimatce občas prostřídám s procházkou okolo stanu. Nepříjemý jsou dvě situace, jedna když se zpoza stanu začne vynořovat stín a druhá, když kus před sebou postřehnu dva borce s čelovkama procházejnící pozemek. Nic se ale nestane. Ze stínu se vyklube pes a borci s čelovkama si hledí svýho. Dalším rysem jsou policejní hlídky. Jak později analyzujem, mají zažitý kolečko. Po nasednutí do auta před stanicí se jede před nedalekou hospodu, tam se na chvíli zdržej, znovu nasednou do vozu a rychle projedou městečko. Zase objížďka policejní stanice, chcaní u stromu nedaleko od nás a zpět na policejní stanici. Podobným způsobem se noc vleče dál. V jednu budím Máru. Ten je dost nasranej, ale poslušně vyleze před stan. (Pozn. Mara: na mojí špatné náladě se náležitě podepsal celý den bez jídla a bolest kolena při každém kroku). Zalízám do spacáku a usnu během vteřiny.

Den sedmy, Ctvrtek 9.9.2009

Zdá se mi že spím asi minutu a Mára už nás budí, teda mě budík. Jsou čtyři ráno a za hodinu nám jede minibus. Ospalým tempem protřepeme stany (hlavně Márův) a zbalíme. Odebereme se k místu odkud nám to jede, naše vozidlo je již připraveno. Dojdeme k minibusu a jeho řidič potvrdí, že opravdu jede naším směrem. Do odjezdu máme ještě čas a tak zajdeme na kafe do baru poblíž. Tam nás ale dlouho nikdo neobslouží a tak zase odejdeme. Minibus se postupně naplňuje, takže kromě nás třech tady sedí matka se synem (ten furt šteluje s radiem), starej pán a nějaká ženská. Po půl hodině se bus rozjíždí aby po dvou metrech zase zastavil. Takhle ještě několikrát, až se asi o třičtvrtě na šest konečně rozjedeme a tím opouštíme Bajram Cury. Až k městu Fuse podřimujeme. Odsud dál pokračuje trajekt. Dojedeme na místo za městem a zaparkujeme stranou hlavního proudu. Pozorujeme nakládání ostatních aut. Náš bus se nalodí jako takřka poslední a můžeme vyrazit na plavbu.

Vylezeme ven z busu. Po schůdcích se vydáme na nejvyšší plošinu a porzorujeme okolí. Je naprosto jasno, na vodě se odráží vycházející slunce a profukuje svěží vítr. Je celkem frišno a tak brzo scházíme o patro níž do baru. Zde je spousta lidí, kteří se hlučně baví. Stoupneme do řady. Natož zjišťujeme, že nic teplýho nemají. Já si teda koupím ledový kafe a jdem zase ven. Kluci se rozhodli jít pospávat zpátky do minibusu, zatímco já zůstávám venku a pozoruju okolní břehy. Už mě ani neudivuje že místní lidi veškerý Odpadky hází přímo do vody.

Cesta lodí zabere něco okolo tří hodin a my se blížíme ke konci plavby – obrovské přehradě. Po zdlouhavým vylodění pokračujeme dlouhým tunelem skrz skálu. Vymoříme se na silnici, která se vine po úbočí kopců. Cestu nám zpříjemňuje poslech albánských hitů a my si nejvíce oblíbíme hit Koskeruse embasan, kterou slyšíme asi třikrát. Během cesty začne Mára pátrat kde nechal kartu ze zrcadlovky. Zůstane u toho, že je, nebo byla, v kapse u stanu. Jízda je to krkolomná, pěkně si to frčíme po úzký cestě. Na kraji samozřejmě žádný zábrany, jen dlouhej kamenitej kopec dolu, no a do zatáčky stačí je zatroubit a profičet jí plnou rychlostí. To všechno řidič bravurně zvládne za současnýho telefonování.

Jelikož chceme jet do Skoderu a minibus jede kamsi jinam, musíme na jednom místě přestoupit a zárovneň zaplatit za pokračování. Naštěstí dáme požadovanou sumu do kupy a můžeme jet vesele dál. Zůstat bych tady nechtěl, nic tady není, sem tam barák a vyprahlá tráva. Hory jsme nechali za sebou a slunko už zas pěkně připaluje.

Minibus nás vykopne v centru Skoderu před mešitou. První věc co podnikneme je hledání paměťový karty ve stanu. Ať ho ale prohrabeme sebepečlivěji, karta tam prostě není a musíme se smířit se ztrátou velké části těch nejlepších fotek (Mára se Štepou to řeší asi další čtyři dny). Při znovubalení stanu do báglu se k nám přifaří borec. Mluví anglicky a začne se Štěpou řešit problém stěhování Čechů do Anglie během války. Na konci se rozhovor mění téměř v hádku, ale naštěstí brzo přestanou s nesmyslnou diskuzí a jdeme si vybrat prachy do bankomatu. Mára, pro kterýho jsou fotky skoro cennější jak výlet, je tak zhrzen že nemluví a radši jde do blízkého baru na záchod. My zatím jdeme zjistit odjezd autobusu zpět do Tirany. Ten nám jede asi za dvě hodiny, takže na chození a objevování památek moc času není. Raději vyrazíme do restaurace. Rádi by jsme ochutnali typický albánský jídlo. Hledáme restauraci v okolních ulicích, ale i po radě místních mařek nenajdem nic kloudného. Nakonec se opět uvelebíme v pizzerii a každý si objednáme pizzu (to jsme ji původne nechtěli). Mára si po řadě dní zkusí objednat jídlo, jak zareaguje žaludek. Po něm je čas jít k autobusu, nakoupíme nějaké pití a vyrážíme nazpátek do Tirany.

Dlouho projíždíme Tiranským předměstím. Tady bych se fakt bál jít i ve dne. Kolem samé malé plechové baráky, kolem cesty posedávají lidi bez práce, špína a bordel všude kam se podívám.

Vystupujeme v Tiraně na pro nás zatím neznámý ulici a s pomocí rady oficíra se brzo vydáme na hlavní náměstí. Cestou se zastavíme u jednoho z mnoha fast fooodů a kromě Máry, kterej furt drží dietu, si koupíme burek. Po chvíli odpočinku v hostelu se rozhodneme zajít do ulic hlavního města. Podívat se na památky a povečeřet. Opět známou cestou do města. V jednom z obchodů se suvenýry necháme něco pěněz za blbiny a poté vyrážíme do boční uličky najít hospodu. Skončíme v malý restauraci, kde mají zase jen pizzu nebo bagety. Dáváme bagetu a pivo. Na závěr hospodskej nabídne vlastní rakii. Vrátíme se zpět k mešitě, kde zrovna muezin svolává lidi k modlitbě. Chvíli posloucháme a pomalu se vracíme na hostel. Zde bez delšího zdržování zalehnem do postelí.

Den osmy, Patek 10.9.2009

Dnes máme v plánu vyrazit trochu později a nespěchat. Autobus jezdí každou chvíli a navíc víme kde je zastávka. Můžeme si dovolit protáhnout spánek. Část zavazadel si necháváme na hostelu, zítra se sem plánujeme vrátit. Před odchodem ještě prohodíme pár slov s borcem z Finska.

Známá trasa k náměstí se státní operou. Tu poznáme bezpečně, podle majestátního vyobrazení revoluce. Cestou Mára se Štěpou zkouší několik bankomatů. O ty není v tomhle místě nouze. Já mezitím zavítám do rekordshopu a kupuju CD s albánskou hudbou. Sejdeme ulicí k řece, kde by snad měla bejt zastávka. Policajti nás ale nasměrují jinam. Na základě jejich doporučení dorazíme na stanoviště minibusů a s několika řidiči se dohadujeme na ceně jízdy do Vlore. Ti nechtějí jít pod 500 leků, tak jdeme jinam. Znovu se ptáme kolemjdoucího na zastávku autobusu. Ten nás pošle jinam. Jdeme podle jeho rady rozmlácenou ulicí. Dojdeme zase k řece a další borec nás pošle směrem na výpadovku z města. Drazíme na dost frekventovanou silnici a zatavíme u zapadlejší budovy. Tam pochoduje borec z ochranky a tak se ho ptáme kde staví busy do Vlore. Dozvídáme se že směr na Vlore máme dobrej, ale chlápek neví kde busy přesně stojí. To však není problém, prý nám nějakej autobus stopne až pojede kolem. Přesunem se k okraji silnice a čekáme. Čas si zkracujeme mrzkou komunikací s pochůžkářem. Přibližně za dvacet minut, světe div se, jede kolem opravdu bus a míří do Vlore. Borec ho stopne. Vyběhne pomocník řidiče, naházi urychleně naše bágly do kufru, nažene nás dovnitř a urychleně vyrážíme, abychom se asi po třech minutách jízdy zastavili na regulérní zastávce!

Teď už nám zbejvá jen koukat z okna na ubíhající přírodu okolo silnice. Přes tři hodiny se povalujeme v autobusu. Sjíždíme do jižnější části Albánie. Kolem vidíme rozsáhlé olivové sady, stavení a samozřejmě mraky bunkrů. Jinak celkem neutěšená krajina, seschlá tráva, balvany, drobné keře a suché stromy.

Konečně zastavujeme na náměstí u kamenné mešity. Jsme ve Vlore. V průvodci uvádějí že pláž je kousek od centra. Vyrážíme silnící lemovanou palmami směrem k moři. Cestou se rozhodneme pojíst takže hledáme restauraci. Jak shledáváme, to je dost problém, protože všude jsou jen pizzerie. Nakonec rezignujem a do jedný vlezeme. V nabídce je jen samá pizza a tak se ptáme obsluhy na restauraci, kde podávají pravé albánské jídlo. Jenže v Albánii prý ani žádný tradiční jídlo snad není, možná polívka. I tak ale dostaneme tip na restauraci nedaleko odsud. Výběr je v ní opravdu trochu jinej, ale na druhou stranu nic extra. Jsme jediní hosté. Dávám si rizoto, kluci mečouna, čehož hořce litinou po předložení účtu. Syti vyrážíme na pláž.

Dojdeme až k moři, ale od něho nás odděluje plot. Před námi se nachází přístaviště s doky, určitě ne vhodné místo pro nocleh. Jak tam tak postáváme, všimne si nás borec s dlouhými vlasy a zamíří sí to rovnou k nám. Jak se dovídáme, jedná se o Belgičana, který si zaplatil nocleh v jednom z místích hotelů a shání další lidi k sobě. S tím mu nemůžeme pomoct. Chceme najít místo k noclehu. Neváhá a připojuje se k nám. Sledujem plot směrem k tušenému průchodu k moři. Ještě se zastavujeme v obchůdku a kupujeme nějaká pivka.

Uličkou mezi domy se konečně dostáváme na pláž. Ta je sice písečná, ale všude je strašněj bordel. Pokračujeme dál od města, míjíme jakýsi „hotel“. Tam už není boredel tak markantní. Od něho je přes pláž nataženej ostnatej drát táhnoucí se až do moře. Chvilku se radíme jestli pokračovat a nakonec ostnáč obezřetně obcházíme mořem. Nedaleko vidíme další pás. Spěcháme k němu aby už jsme byli pryč. Na druhou stranu je tady alespoň čisto. Za touto zábranou se čistota pláže opět zhoršuje. Před námi je ještě jedna, taková menší zábrana, ale už se nejedná o ostnáč. Za ní postává pár aut a vojenských bunkrů. Po další poradě zůstáváme v prostoru mezi ohradami. Postavíme tada stany a pomalu začínáme popíjet pivka. Brzo se setmělo a pivka docházejí. Proto se Mára s borcem z Belgie rozhodnou vyrazit pro další lahváče. Vracejí se ale podezřele brzo a nic nepřinášeji. Sdělí nám i důvod: Jakmile překonali první ostnatou zátarasu, zabodnul se do nich silný kůžel světla a na Ochozu „hotelu“ začali lítat týpci a bylo slyšet přebíjení brokovnic. Na což začali oba opatrně ustupovat do tmy se slovy „We are just Tourists“.

Po tomto sdělení chtěl hned Štěpa balit stany, ale nakonec jsem uznali, že to není potřeba. Kluci vyrazili opět pro piva, tentokrát druhou, bezpečnější stranou. Pivka po chvíli bezpečně donesli a zábava nezřízeně pokračovala dál. Zapomněl jsem na stan a spal na pláži.

Den devaty, Sobota 11.9.2009

Noc a den na pláži jsme od začátku plánovali jako odpočívací a flákací. Budí mě sluneční paprsky. Chvilku trvá než zjistím kde jsem. Kluci jsou ve stanu už taky vzhůru a vylézají ven. Je jasno a začíná pěkný vedro. Na koupel to tady ale nevypadá. Přeceněn vlízt do tý špinavý vody si nikdo netroufneme. Nedaleko nás probíhají psi a je vidět už i pár lidí a občas auto. Sbalíme se a přesuneme se někam na normální pláž a tam se vykoupeme. Důkladně vyklepeme všudypřítomnej písek a vyrazíme na nedalekou silnici, kde se rozhodneme zavítat do baru. Sedneme si ke stolu a záhy nás přijde obsloužit asi osmiletej kluk. Objednáme kafe a čaj (Mara už může jíst a pít).

Za chvíli se kluk vratí s informací, že kafe už došlo. Objednáme si teda jenom čaj. Po tom co nám kluk nově sdělí, že čaj taky došel a mají snad jen nějakej instantní, se rozhodneme zvolit jinej bar. O ty tady není nouze, takže po chvíli už zase sedíme pod slunečníkama. Tady nám dají kafe i normální čaj. Při odchodu z hospody se pro jistotu ptáme pár lidí kudy se dostaneme na nějakou pláž, ale smějou se tomu ze jsme hned vedle pláže a přitom se ptáme jak se tam dostat. Ještě jim zkoušíme vysvětlit, ze chceme čistou pláž, ale to už je zcela mimo chápáni místních. Raději deme.

Pokračujeme zpátky do města. Míjíme autobusovou zastávku, kam zrovna přibíhají dvě mladý mařky. Štěpa vycítí situaci a s vírou, že holky umí anglicky, se jich ptá na pláž. Holky s pohledem říkajícím „naser si“ se mu jen zasmějí a nasednou do autobusu.

S neúspěchem pokračujeme dál po silnici až do samýho centra města, kde potkáváme kluka a holku z Itálie. S nima je domluva dobrá a poradí nám, kterým autobusem (prej všema) se dostaneme na pláž. Poodejdeme o kousek na zastávku městskejch linek a nasedneme do prvního autobusu co projiždí. Z okýnka pozorujeme končicí oblast města. Hledáme nějakou pláž, kde je ralativně čisto. Asi po pěti zastávkách se shodneme na dobrém místě.

Vstup na pláž je hned vedle silnice. Před náma je velkej bar, vedle něj řada toi-toi a na pláži za barem se rozplacneme. Já se v první řadě jdu podívat na stav toi-toi a cestou zpět se zastavím v baru na jedno vyprošťovací. Chvílu blbneme ve vodě a chvíli na břehu u hlídkový věže. Čas utíká rychle. Blíží se čas odchodu, abychom stihli odjezd zpět do Tirany.

Pobalíme roztahaný a mokrý věci a vrátime se na silnici. Brzo najdeme i autobusovou zastávku do města. Není tady žádnej jízdni řád a tak jen čekáme. Po chvíli se Mára se Štěpou rozhodnou jít někam do kopce mezi domky. Já zůstávám na zastávce a čumim okolo. Po chvíli ale slyšim Štěpovo volani. Jdu se kouknout co se děje a oni se mezitím usadili v nějaký pzzerii. Přisednu k nim dáme oběd.

Vrátíme se zpátky na zastávku a za chvíli jedem. Vystoupíme na konečný, což je náměstíčko u mešity kam jsme přijeli z Tirany. Na něm už stojí několik minibusů a tak se jdeme zeptat chlápka za kolik nás odveze. Jednoho za 400lek sděluje nám. Už víme že tohle je cena autobusu. Nesmlouváme a s borcem se dohodneme, že nás za chvíli vezme (mezitim někam odjede). Stihneme zajít na záchod a nakoupit nějaký jidlo na cestu.

Postáváme na náměstí a čekáme na domluvenej minibus. Ptáme se i jinejch minibusů, ale ty jedou jinam, když v tom vidíme přijíždět autobus s cedulí Tirana. Ani se moc dlouho nerozmejšlíme a nastupujeme do něho.

Cesta je stejná jak ta předešlýho dne. Olivové háje, občas stavení jinak pustina s docela malou frekvencí něčeho zelenýho. Jedinou komplikací je, že se mi chce čim dál tím vic na záchod. Přibližně v půli cesty autobus zastavi. Vyběhnu do blízkýho baru a když se vrátim autobus tam naštěstí je pořád. Jak ale řikal Stěpa, musel řidiče zastavit aby mi neodjel.

Zbytek cesty je už bez nějakýho dalšího vyrušeni. Snažíme se podřimovat a zanedlouho vystupujeme na ulici v Tiraně. Poměrně rychle se zorientujeme kde jsme a vyrážíme směrem ke známýmu náměsti se sochou Skanenberka. Všímáme si že je tentokrát v ulicích nezvykle moc lidí, hlavně mladejch holek. Už když viděl Mára poprvý fotky Tirany zaujal ho most, kterej by měl bejt jednou z nejstarších věcí která se dá v relativně nový Tiraně vidět. Takže rozhodl, že jdeme kouknout na něj. Drželi jsme se stále ulice vedoucí podél řeky, kde je pro most logické místo. Zeptali jsme se po cestě i pár lidí kteří nás na něj nasměrovali, ale nic jsme nenašli. Jelikož jsme přijeli celkem pozdě, tma nastala brzo a okolní bary a obchody se rozjasnily. Už delší dobu si se Štěpou brousíme zuby na nějakej místní fasfood. Zapadneme teda do jednoho baru, kde nám udělaji bagetu s čím chceme. Já dělám opět problémy borcovi za pultem a chvílu mi trvá než mu vysvětlím že nechcu salám.. Nakonec se nějak dohodneme a borec se jestě omluví. Po večeři se vrátíme zpět na ulici a Mara ještě křisí naději o nalezení mostu, ale marně. Z ulice nadobro odbočíme. Ja znásilním bankomat, a pokračujeme směr hostel.

Na hostelu spí dnes asi 12 lidí. Většinou marky a je celkem plno, ale místo se tu najde. Kluci se po chvilce odpočinku rozhodnou, že vyrazí do ulic lovit baby - jak jinak nez neúspesně (Mara: očumovat baby ne lovit). Na mě leze jakasi únava tak to zabalím a zůstávám. Uprostřed noci zaznamenám navrátivší se borce z neúspěšnýho lovu a spím dál.

Den desatý, Neděle 12.9.2009

Den návratu domu je tady. Mára odlítá dřív než my, takže po snídani se hned zbalí a něco kolem devátý se má k odchodu. Ve stejnej čas společně s Márou odjíždí na letiště i vetšina holek z hostelu. Jelikož mají hodne zavazadel jedou k autobusu taxíkem. Toho Mára vyuzije a jede zároveň s nima v jednom ze dvou taxíku. Ten má nakonec celej pro sebe, protože chytrý holky se namačkaly všechny do jednoho. My máme ještě celkem čas a tak vyrážíme naposledy do ulic Tirany. Kupujeme pár věcí a po cestě se podíváme do mešity na náměstí. Rozhodneme se, ze splníme Márovu tužbu a najdeme most. Vyrážíme nazpátek na ulici k řece. Cestou jdeme přes parčík kde je jakási vladní budova, ale stráž sahá po samopalu jakmile se jen trochu přiblížíme. Most nakonec najdeme. Musíme se usmát tomu, že tohle mají jako jednu z památek města, protože je to fakt celkem o ničem. Při cestě do hostelu se ještě zúčastníme na náměstíčku jakýhosi trhu se zvířatama.

V hostelu si už jen pořádně zbalíme bágly, rozloučíme se s hotelierem a padáme na autobus Ten nás za 250 leků hodí na letiště.