Alpská zastavení - Den druhý - V zemi svišťů

Nahrát moje fotografie

Vstoupit do fotogalerie (1 fotografie)

Alpská zastavení - den druhý - v zemi svišťů

Probouzíme se nabití energií. Pohled zokna nevypadá příznivě. Hory jsou zahaleny hustými mraky. Dnešní program, průjezd Hochalpenstrasse, je hodně závislý od počasí. Vypadá to, jakoby mraky stále klesaly níž, pohledy směrem khorám se každou minutu mění. Během snídaně se dokonce obloha sem tam protrhne a slunce osvítí štíty hor. Neztrácíme naději a telefonujeme na mýtnou bránu, abychom se dozvěděli. zda bude placený vyskohorský úsek silnice Glossglocknerstrasse průjezdný. Silnice je prý pokrytá ledovkou, pokud ledovka roztaje, můžeme počítat, že nás kolem 11 hodiny pustí.

Jsme ubytovaní přímo na vysokohorské silnici, poměrně vysoko, v městečku Fush. Sluníčko zde již krásně nasvítilo krajinu. Pohledy na okolní Hory jsou opravdu pohádkové, vdáli vidíme vodopád jehož hluk doléhá až knám. Přesto se nám zde nechce čekat téměř celé dopoledne a rozhodneme sjet níž do horského městečka Zell am See. Nad městem se ještě valí husté mraky. Využijeme zbývající čas kprocházce kolem Zelltského jezera a nákupům drobných dárků. Neztrácíme zde zbytečně čas a o půl 11 odjíždíme zpět na Glossglocknerskou vysokohorskou silnici. Zaplatíme nemalé mýtné. Světelné tabule hlásí, že musíme silnici opustit do 17 hodin. Je jasno, sluníčko opět roztaje napadlý sníh a ten bude umrzat. Asi málokdo by dobrovolně zůstal déle a sjížděl nebezpečnou silnici po ledovce.

Čeká nás 36 zatáček súhlem otáčení 360 stupňů. Před každou zatáčkou jsou informace pro řidiče a informace o nadmořské výšce. Připadáme si skoro jako v letadle. Krajina pod námi se rychle vzdaluje. Vodopády, které se nám zdáli na téměř na dosah, jsou během chvilky jen tenké bílé čárky na svazích hor.

Občas zastavíme na některém zodpočívadel. Pohledům na velikány se nedá odolat, ale první větší zastavení máme pod horou Edelweisspice. Osobní auta mohou až na vrchol. My si bohužel více než 200 m převýšení na vrchol Hory Edelweisspice / 2504m.n.m./ musíme vyšlápnout po svých. Přestože sluníčko občas vykoukne spíše jen sporadicky, výhledy jsou opravdu nádherné. Sem tam se objeví i nejvyšší vrchol rakouské Hory Glossglockner. Silnice pod námi vypadá jako klikatice. Je vidět i jezírko u kterého nás čeká další zastávka. Zde je i malé muzeum.

Cestou zparkoviště pod Edelweisspice a naší další zastávkou - výšinou Františka Josefa pod nejvyšší horou Glossglockner a jeho ledovcem Pasterze, si připadáme jako na tobogánu. Neustále stoupáme a klesáme, občas i pod docela děsivým úhlem. Počasí je opravdu nádherné. Dokonce i vtéto nadmořské výšce míjíme pasoucí se stádo krav. Skoro nechápeme, jak se mohou na tak příkrém srázu udržet. Čím více se blížíme kvýšině Františka Josefa, tím více se blížíme kItálii a ráz hor se mění, štíty jsou čím dál více ostřejší a chvílemi připomínají Dolomity. Cesta za krásného slunného počasí se spoustou neuvěřitelných pohledů na Hory nám velice rychle ubíhá.

Výšina Františka Josefa se rozprostírá ve výšce 2360 m.n.m., vříši věčného sněhu a ledu. Vždyť ledovec Pasterze je odkud skoro na dosah. Stačí kněmu sjet výtahem nebo po schodech po svých. Nám se, ale nezdá tak atraktivní, abychom zaplatili asi 8 Euro za výtah. Čas po schodech dolů a nahoru by nám zabral všechen volný čas a nic jiného bychom neviděli. Jdeme raději prozkoumat okolí nahoře. Je opravdu krásně, na stráních by se mohly vyhřívat alpští svišti, když budeme mít štěstí, můžeme potkat i kamzíka. Kamzíka jsme bohužel viděli jen dalekohledem. Ale svišťů jsou plné stráně. Turismus je pro ně opravdový ráj. Krásná štíhlá zvířátka, která jsme doposud znali jen zobrázků, jsou zde velké vypasené koule. Somrují kde se dá. Na jednom místě jim české sušenky Opavia chutnaly natolik, že se nechaly i pohladit. I když spíše jen vletu. Je vidět, že o pohlazení opravdu nestojí. Jen o sladkou dobrotu. Přestože je jich tu hodně, máme štěstí, ne každý je tu potká. Asi se snaží nahnat poslední zásoby tuku na dlouhou zimu.

Blíží se podvečer a sním i náš odjezd zpět na ubytování. Ještě poslední snímky a nasedáme do autobusu. Cestou zpět ještě zastavujeme u památníku. Bohužel každá taková stavba jako je Hochalpenstrasse má svoje oběti a tento památník byl postaven na jejich památku. Řidič nás po chvíli nahání do autubusu. Spěchá. Ani se mu nedívíme. Musí autobus i snámi dostat bezpečně dolů a nejhorší sjezd ho teprve čeká. Opět jako vletadle, jen vnímáme ukazatele snadmořskou výškou. Klesání je opravdu prudké a působí nebezpečněji, než když jsme jeli nahoru. Ani nedutáme. Tiše pozorujeme opět se přibližující pohled na vodopády. Řidič jede opravdu dobře, ani jednou nezaváhá. Až dole se dozvídáme, že venku už je teplota pod bodem mrazu. Silnice byla od roztátého sněhu mokrá. Hrozila ledovka. Naštěstí jsme to stihli včas. Řidiče odměňujeme za jeho senzační jízdu alespoň potleskem.

Do městečka Fush přijíždíme za tmy. Čeká nás chutná večeře. Než zalehneme do peřin, jdeme se ještě projít. Procházka pod oblohou plnou hvězd stojí za to a rychle na kutě. Snad nám počasí vydrží i zítra. Zítra nás čeká výjezd na vrchol Hory Kehlstein. Hory, která bude navždy spjatá zdějinami. Hory, na které se procházel Adolf Hitler. Hory na které bylo vybudována luxusní stavba, dnes přezdívaná Orlí hnízdo.