Alpy, Vysoké Taury a jiná dobrodružství v mlze i dešti, 2. část (Krimmelské vodopády, Bad Gastein)

Ráno skutečně lépe bylo – tedy alespoň v tom smyslu, že nepršelo a obloha byla i o něco světlejší. Vyrazil jsem proto rychle do centrální části městečka Bruck an der Großglocknerstraße, abych si alespoň něco nafotil. Koneckonců bylo celkem jasné, že i dnešní den bude hlavně o vodě. A to nejen díky mnoha vodopádům, které jsme měli vidět. Kostel byl zavřený, a tak mi musely stačit exteriéry, nějaké domy a zákoutí nebo zdejší slavný nultý milník. Nejvíce mě ovšem fascinoval rozcestník, na kterém vidéte jména známá všem fandům zimních sportů. Například Bischofshofen nebo Vilach. A k tomu ten „kopeček“, co je součástí názvu tohoto sympatického městečka. Opět silně zalituji absence modré oblohy a sluníčka. Potom nás už čeká snídaně (a zjištění, že s námi v penzionu byla ubytována skupina velmi pěkných mladých osamělých dívek z naší domoviny, které zde cykloturistovaly), po které si ještě jednou odskočím do města a tentokrát už mám štěstí. Neogotický farní a poutní kostel Nanebevzetí Panny Marie tedy navštívím i interiérově. Je otevřeno a uvnitř prázdno, ale vzápětí jsem farářem vykázán, že zde nacvičují jakési oratorium. Nevím sice, co zde kdo skutečně dělal, ale kostel mě nijak zvláště nenadchnul. Rychle doběhnu na hotel, nechám se napomenout manželkou, že jsem nepomáhal při balení (mé tvrzení, že jsem ji chtěl opět nechat vyniknout, se moc neujalo). A vzápětí začne opět mrholit.

Odjíždíme k hlavní atrakci zájezdu. Tou jsou Krimmelské vodopády. Třístupňový „div světa“ dosahuje celková výšky 385 metrů a je to fakt bomba, Kolem vodopádu vede turistická trasa a vstup je zpoplatněn. Nepravidelně se zde zdražuje a i nám už stihli letos další půleuro přihodit, takže jsme dali 3 eura za osobu (je přitom zajímavé, že na vstupence nenajdete o ceně ani zmínku). Není to pro našince zase tak málo, ale cesta kolem vodopádu je opravdu pěkně udržovaná a ty vyhlídkové plošiny také nikdo nevybuduje zadarmo. Až k vrcholovému altánu nás nakonec dorazilo z celého zájezdu jen sedm a my s Martinou jsme zůstali těsně pod stupni vítězů. Měli jsme ale nejvíce nafoceno a já asi i vypoceno, protože nová bunda byla zcela nepropustná všemi směry. V každém případě už teď mohu říct, že jsem viděl jedny z největších a nejnavštěvovanějších vodopádů v Evropě. Jako bonus jsme při pohledu vzhůru zase po dlouhé době viděli sníh. Překvapilo mě, kolik žen v černých hábitech a s burkou absolvovalo tuto výpravu také. V závěru jsme stihli i prohlídku nabízených pohledů, publikací a suvenýrů, lehké občerstvení a návštěvu bezplatných záchodů na parkovišti. A jen pro upřesnění: v této chvíli jsme se nacházeli na rozhraní Vysokých Taur (což je nejdelší část Východních Alp) a Zillertalských Alp v nadmořské výšce cca 1.070 až 1.465 m. A tomu, že máte chodit v pláštěnce a nevytahovat foťák, protože budete pořád zaléváni přívaly vody, nevěřte. Ne, že by na nás občas „pár kapek“ nedolétlo nebo že bych nemusel několikrát osušit a přeleštit sklo objektivu, ale nebylo to nic, co by cestu i v tehdejším chladu nějak výrazně negativně ovlivnilo.

Před námi je poslední etapa výpravy s cílem ve městě Bad Gastein. Jedná se o známé lázeňské město a zimní sportovní středisko s více než čtyřmi tisíci obyvatel, nacházející se v národním parku Vysoké Taury (Hohe Tauern), na úpatí Hory Graukogel. Zastavíme na okraji města, odkud vyjíždí lanovka na horu Stubnerkogel (2.246 m). Tam se nachází 140 metrů dlouhý visutý most, který nabízí úžasné výhledy na Alpy. Nám ovšem ne. Lanovka přijde na nějakých 30 eur, ale máte férovou možnost se před nástupem podívat na „Panoramu“, jestli má cenu vůbec někam jezdit. Dvojice z Prostějova se nahoru vydala. Neviděli sice naprosto nic, ale hned po návratu k autobusu se mi pochlubili fotografiemi, které má asi málokdo. Visutý most v mlze, pod ním totální bílo a na mostě jedna jediná postava. Jindy je zde totiž narváno.

I samotné město Bad Gastein, které v minulosti proslulo také např. těžbou zlata, určitě stojí za návštěvu. Nachází se ve výšce těsně nad tisícovkou nadmořských metrů, je zaříznuto - alespoň dolní částí - v hlubokém údolí a jeho hlavní atrakcí je sedmý největší vodopád v Rakousku, který se propadá centrem města. Je vysoký téměř 200 metrů a přímo nad ním stojí hotel z poloviny 19. století. Dnes je z pochopitelných důvodů prázdný a chátrá. Není sám, protože hukot vodopádu je opravdu hodně silný. Na procházku po městě si připravte více času i sil. Všude totiž jdete buď prudce dolů nebo prudce nahoře. To své si tady najdou snad všichni. Kromě scenerií vodopádu a okolních hor stojí za zmínku např. lázně určené zejména revmatikům, kasino a další historické budovy převážně z 19. století, tři kostely (interiér toho farního, zasvěceného sv. Primovi a Feliciánovi, jsme i navštívili), hornické muzeum, nádraží z roku 1905 nebo historická vodní elektrárna. Kolem celého vodopádu vás navíc provází naučná stezka Wasserfallweg, která vás seznámí s mnohými technickými zajímavostmi, s vodopádem souvisejícími. Přesto, že času zde bylo relativně hodně, prošli jsme jen hlavní část městečka a k autobusu dorazili až pět nebo deset minut před odjezdem mezi posledními.

A pak už nás čekala opravdu jen cesta domů. Ovšem cesta dlouhá, takže i když jsme zastavili v podstatě jen u jezera Mondsee (na chvíli a v místě, odkud se opravdu nedalo vyfotografovat nic, co by za to stálo), kde nás opustila naše půvabná průvodkyně, přijeli jsme do Litovle až po půl druhé v noci. Oproti přepokládané 23. hodině to byl posun značný a pro nás, kteří jsme se vlastně jen přesunuli rychle k autu a pokračovali do Šumperka, i lehce nepříjemný. Zvláště proto, že jsme ráno museli normálně vstávat do práce. Počasí nevyšlo, bylo to časově – a občas i fyzicky – náročné, program byl změněn … a přesto této cesty v žádném případě nelitujeme. Jenom doufám, že ty Alpy v modrém opravdu někdy uvidím …