ASIE 2005 – Thajsko, Kambodža, Indie I/II

Fotografie (4) • Foto: Farber

20.2.2005 Letadlo dosedá na letištní plochu a my přistáváme v Bangkoku. Na monitoru svítí údaj o venkovní teplotě 32°C, zatímco Česko zasypal sníh. Převlékáme se do kraťas a sandálů a vybíráme z bankomatu bahty (1B=0,6Kč). Od letištní haly míříme směrem doleva přes parkoviště, kde u čtyřproudové silnice mají zastávku autobusy jedoucí do města. Nastupujeme do autobusu č.59 a hned nám cvaká za zády průvodčí s pokladničkou. Podle mapy ukazujeme na vlakové nádraží Hua Lamphong a platíme každý 20B za jízdenku. Autobus se statečně prodírá dopravní zácpou (to jsme ještě netušili, co nás čeká v Kalkatě), objede výrazný Victory Monument a proplétá se ulicemi dál až k Demokraty Monument, kde na nás průvodčí křičí Khaóó Sán a tak vystupujeme. Na ulici Khao San míří většina turistů-baťůžkářů, jsou zde levné hotely, malé pouliční restaurace, obchůdky se suvenýry a vším možným a také cestovky, které prodávají zájezdy, jízdenky a vyřizují víza. Oproti roku 2002 je nově vydlážděná cesta a přibylo také pár podniků. Ubytováváme se v hotelu Siam Oriental (860B/4 os.), pokoj má klimu, WC s koupelnou a okno do ulice. Některé pokoje-kobky jsou však bez oken. Na večeři kuře s rýží a pancake (placka se zapečeným banánem a čokoládou)- splendidní. Poté večerní Bangkok a bary na Patpongu. Všechny fotografie ze státu Thajsko Všechny fotografie ze státu Kambodža Všechny fotografie ze státu Indie 21.2.2005 Na rohu Khao San je policejní stanice a před ní na plotě jsou vystaveny fotky osob pohřešovaných po loňských ničivých vlnách tsunami. Po snídani v hotelu Siam se vydáváme do města navštívit památky: Wimanmek, Wat Arun, Wat Phra Keo a Grand Palace, Wat Po a Chinatown. Třípatrový palác Wimanmek je postaven ze zlaceného týkového dřeva jako letní sídlo a do Bangkoku byl převezen roku 1901. V osmdesátých letech prošel rekonstrukcí a dnes slouží jako muzeum. Půjčují zde zavinovačku podobnou sukni, do královských budov se totiž nesmí vstupovat v krátkých šortkách a v botách. Wat Arun (chrám ranních červánků) je spodobněn na desetibahtové minci. Má dlouhý protáhlý prang (věž) v khmerském stylu a čtyři menší věže. Vystoupáme nahoru na věž a otvírá se nám skvělý výhled na řeku a na město. Chrám je ozdoben sochami, barevnými sklíčky a mozaikou z porcelánových střepů. Areál Grand Palace, vystavěný v 18.století, je nejdůležitější památkou v Bangkoku. Rozprostírá se tu kouzelný svět chrámů, zlatem zdobených budov, věží a věžiček, soch. Wat Phra Keo uprostřed komplexu je Chrámem Smaragdového Buddhy. Legendami opředený Smaragdový Buddha je 65 cm vysoká soška o kterou pečuje samotný král. Třikrát ročně při slavnostním obřadu sošku převléká do speciálního roucha. Před chrámem hlídají obrovští démoni, ale i bdělí hlídači. Na nádvoří Wat Phra Keo se tyčí zlatá věž-chedí, kterou podpírají napjatými pažemi bájní bohové. Vůně všudypřítomných doutnajících tyčinek dodává tomuto místu zvláštní atmosféru. Prostory Grand Palace dodnes slouží ke královským audiencím, ale král s rodinou bydlí jinde. Kousek od Grand Palace stojí chrám Wat Po. Největší pozornost a zájem návštěvníků budí 46m dlouhá a 15m vysoká socha ležícího Buddhy, která ho znázorňuje v pozici, kdy dosáhl nirvány. V chrámu Wat Po je 91 chedí (pagod s ostatky), z nichž čtyři nejvýznamnější jsou věnovány prvním králům z dynastie Chakri. Labyrint uliček čínské čtvrti zaujme především svými tržišti s množstvím zboží. Vracíme se na Khao San a kupujeme jízdenky na autobus do Siem Reapu v Kambodži (4 os./1000B), vzdáleného od Bangkoku něco přes 450 km. Taky si vyzvedáváme letenky do Kalkaty, zarezervované předem přes internet. Měli jsme však obavu, zda se vše povedlo (ráno nám oznámili, že letenky budou až po třetí hodině), ale teď je držíme v ruce, takže pohoda jazz. Večer nudle Pad Thai, dvě piva Singha a dobrou noc. 22.2.2005 Je sedm hodin ráno a máme sraz před cestovou Mama, od níž jdeme k seřadišti před Khao San, kde čekají další spolucestující. Po chvilce přijíždí autobus a tak můžeme nastupovat. V poledne přijíždíme do města Aranyaprathet, byli jsme vystoupeni před nějakou hospodou. A už je tu čilý mužíček, který nám podává formuláře pro udělení víza do Kambodže. Přistupujeme na jeho hru, že víza nám může zařídit jedině on (co nám zbývá? ), po vyplnění formulářů mu ještě odevzdáváme dvě fotografie a 1300B za každého. Namítáme, že v Bangkoku stojí vízum o stovku méně, ale hned měl připravenou výmluvu. Musí totiž s našimi pasy do města a cesta taky něco stojí. Ach jo, už to okrádání začíná. Máme tedy chvilku čas a obědváme. Za hodinu je tu mužíček i s našimi pasy a udělenými vízy! Nasedáme na korbu náklaďáčku a na čáře jsme co by dup. Je pěkně parno a protože v místnosti na celnici nejde klima, kvalitně se potíme. Stále na nás dotírají nadháněči a taky žebrající děti. Byli jsme upozorněni, ať si dáváme pozor na zloděje. S nedůvěrou se tak díváme kolem sebe. Thajsko a Kambodžu odděluje velká brána ozdobená třemi věžemi. Procházíme pod ní a míjíme sedící žebráky a postižené lidi. Kousek dál na celnici dostáváme kambodžské razítko a jsme ve městě Poipet. Kambodžskou měnou je riel. Velice nevýhodné je měnit si peníze ve směnárně doporučené nadháněčem, o čemž jsme se přesvědčili. Posléze jsme zjistili, že kambodžské peníze skoro vůbec nepotřebujeme, protože máme s sebou dolary. Dá se jimi platit všude, kousek za hranicí přijímají i bahty. Krátce po třetí hodině nastupujeme do mikrobusu směr Siem Reap. Asfalt brzy střídá rozmlácená silnice a prach. Po dvou hodinách jsme v Sisophonu a silnice se mění v obyčejnou polní cestu. Jedeme tak maximálně třicítkou a najednou ejhle, píchli jsme. Vystupujeme tedy ven a pozorujeme, jak se na okolní domy a rostliny usazuje stále se vířící červený prach. Po hodině je kolo opraveno a tak jedeme dál. Stavíme u hospody, ale na jídlo nemáme chuť. Je už půl desáté večer a na cestě se opět objevuje asfalt a tentokrát bez děr. Buch, a zase defekt. Opět všichni ven, řidič nemá ani baterku, jeden Holanďan mu svítí svojí. Na silnici je nápis 27+500, tedy 27,5 km do cíle. Po půl hodině opět jedeme. Hodinky ukazují 23:00 a hurá, dojeli jsme do Siem Reapu. Necelých 150 km jsme jeli 8 hodin. Fajne, ni? Ubytováváme se v hotelu Red Piano, pokoj pro 4 s příslušenstvím stojí 25$ za noc. Asi sto metrů od hotelu stojí restaurace In Touch s usměvavou a milou obsluhou. 23.2.2005 Ráno vyjdeme před hotel a neodbytní nadháněči na sebe nenechají dlouho čekat. Protože chrámový komplex Angkor je rozlehlý (chrámy jsou i několik km od sebe) a v parném dni se nám nechce moc šlapat, najímáme si dvě motorikši, každá za 12$ na den. Snídáme v restauraci Red Piano a vidíme, že naproti je malá cestovka prodávající jízdenky na autobus. Kupujeme si 4 jízdenky na ostrov Ko Chang v Thajsku, každá za 17$. Poté odjíždíme rikšama na prohlídku Angkoru. Kupujeme si vstupenky za 20$ na osobu a vjíždíme do areálu. Angkorské památky byly stavěny od 9. do 14.století- slavné to období Khmerské říše. Khmerští králové zahajovali své panování stavbou nového chrámu. V době největšího rozkvětu měl Angkor přes milión obyvatel, byl největším městem světa. Později byl napadán thajskými a vietnamskými vojsky a v roce 1431 padl. Obyvatelé vydali hledat nové sídlo a založili Phnom Penh. Stavby pak zpustly, byly zapomenuty a pohltila je džungle. Znovu objeveny byly až v 19.století. První zastávku činíme u chrámu Angkor Wat, který je se svými kuželovitými věžemi považován za jednu z nejpodivuhodnějších památek, které lidstvo vytvořilo. Postavil ho král Suryavarman II., vládnoucí v letech 1112-52, na počest Višnuovi a jako své mauzoleum. Obepíná ho vodní příkop, tvořící obdélník o rozměrech 1,5 km ku 1,3 km. Centrální chrámový komplex tvoří tři patra, každé z nich ohraničuje náměstí obklopené galeriemi s kamennými reliéfy zobrazující nymfy. Celému chrámu dodává soulad 55 metrů vysoká centrální khmerská věž, neboli prang, kterou v rozích doplňují další čtyři věže mající tvar uzavřených lotosových květů. Chrám dnes slouží jak buddhistům, tak hinduistům. Silueta chrámu je i na Kambodžské státní vlajce a najdeme ji i na některých bankovkách. Poté míříme do Angkor Thomu ohraničeného zdí. Dovnitř vjíždíme přes Jižní bránu, vchod stráží sochy bohů a démonů. Uprostřed stojí chrám Bayon s více než 50-ti kamennými věžemi, z nichž se ledově usmívá tvář krále Jayavarmana VII do čtyř světových stran. Po obvodu chrámu jsou pak reliéfy zachycující historické události Angkoru. Vedle Bayonu je Sloní terasa, rovněž zdobená reliéfy, která se používala jako hlediště při veřejných obřadech, slavnostech a přehlídkách. Chrám Ta Prohm je jednou z největších khmerských staveb a byl ponechán skoro v takovém stavu, v jakém byl objeven, tedy zarostlý džunglí. Skrz některé stěny prorostly stromy a jejich kořeny drtí kamenné stavby. Cestou od chrámu vidíme skupinu hudebníků, z nichž většina má fyzické postižení způsobené nášlapnými minami. Ty jsou v zemi ještě z dob Polpota, genocidě tehdy padlo za oběť dva milióny lidí. Některé kosti a lebky jsou vystaveny v pagodě, kterou míjíme při cestě zpět do Siem Reapu. Chýlí se k večeru a propouštíme naše rikšáky. Večeříme znovu v restauraci In Touch a servírky jsou zase milé, jídlo je chutné a pivo Angkor je taky chutné. 24.2.2005 Úderem sedmé hodiny ranní opouštíme náš hotel a nastupujeme do přistaveného mikrobusu, který nás má dovést do Poipetu a pak budeme pokračovat dál na ostrov Ko Chang. Jsme v mikrobusu sami a tak ještě hodinu popojíždíme po Siem Reapu, dokud neposbíráme všechny s platnou jízdenkou. Před jedním hotelem se s námi přišlo rozloučit i živé prase. Turistický ruch je v Siem Reapu na vzestupu, všude se opravují a staví hotely. Kdyby raději opravili cestu! To ale oni ne a tak vyrážíme vstříc dírám, výmolům a polykání prachu. Jedeme stejnou cestou jako předevčírem, ale za světla. Vidíme množství odpadků u domů a chatrčí, papírky, plastové láhve, různý zemědělský odpad, staré pneumatiky. Mezitím se popelí slepice a kachny a hrají si děti. Objíždíme spadlý most a náklaďáčky s množstvím vysoko poskládaného zboží, lidé na korbách automobilů někdy zamávají. Motorky, jízdní kola typu Ukrajina, dřevěné vozy tažené koňmi nebo krávami. Je půl desáté a máme čtvrt hodinovou přestávku. Hned se k nám sbíhají děti a lezou i do mikrobusu v zoufalé snaze něco prodat- vodu, cigarety, banány a jiné ovoce atp. Málokdo si však něco kupuje, pokračujeme dál. Za hodinu a půl je další přestávka. Řidič zastavuje u předražené hospody. Opět jsme si dosyta užili děr a hrbolů na cestě a něco po půl druhé parkujeme v Poipetu, přesně před tou směnárnou, kde nás před dvěma dny okradli. Zle se na směnárníka díváme, ale ten se jen usmívá, dobře ví proč. Procedury na hranicích proběhly bez problémů a my, již po kvalitním thajském asfaltu, pokračujeme dál. V 18:30 na nás bliká maják v přístavu Laem Ngob, večeříme. Kupujeme mapu ostrova za 70B. Přijímáme nabídku a pro dnešní noc bereme ubytování v Alina resortu, pokoj pro 4 os. za 1500B. V 19:00 odplouvá poslední loď na ostrov Ko Chang. Světla v dálce dávají tušit zemi, nad lavicemi pro sezení se houpe síť se záchrannými vestami, klidná plavba trvá 50 minut. A už se opět vezeme na korbě auta, vyskakujeme u Alina resortu. 25.2.-3.3.2005 Ko Chang je hornatý ostrov porostlý džunglí ležící v Thajském zálivu. Spolu s dalšími ostrovy a ostrůvky tvoří mořský národní park. Hned první den si půjčujeme motorky, z původních 250B cenu srážíme na 180B za den. Kupujeme plnou nádrž, 5l za 100B, a vydáváme se hledat ubytování odpovídající našim požadavkům. Pěkné místo i příznivé ceny nacházíme v Siam Bay resortu, na konci pláže Kai Bae. Z bungalovu pro čtyři (1500B se sprchou a klimou) vidíme na moře a na ostrůvek Man Nai. Před vchodem do bungalovu je malá teráska. K resortu patří i bazén se sladkou vodou. Pohodička, koupání, šnorchlování, kajak, šachy, četba. Na plážích Haad Sai Khao, Haad Kai Bae a Haad Thanam nás okouzlují dívky v bikinách. Skryti před sluncem pod palmami relaxujeme při thajské masáži a necháváme se konejšit zvuky šplouchajících vln. Výlety na motorce po ostrově (některé cesty mají slušné převýšení ), view pointy. Na konci ostrova je rybářská vesnička-přístav s domky na kůlech. Opodál se předvádí tropická vegetace, džungle, lán kaučukovníků (stromy naříznuty a do misek z kokosu odkapává surovina ). Kočky a psi, řemínky a náhubky se tu nepěstují. Tvoří se červánky, zapadající slunce jemně nasvítilo mořskou hladinu do oranžova a ruda, kýčovité fotky. Večer si pochutnáváme na specialitách připravovaných na roštu- ryby, krabi, krevety, kebab, steaky, pečené brambory. Na pláži jsou rohože, na kterých stojí malé stolíky s petrolejovými lampičkami. V barech se připravují míchané nápoje zdobené květy a ananasem. O náladovou atmosféru se stará hudba a barevné žárovičky rozvěšené na keřích a palmách. Okolo půlnoci předvádějí své umění žongléři ohniváci s oboustrannými pochodněmi a válečky na řetízcích. 4.3.2005 Z tropického ráje nás v 5:50 vyhání budík, který nám připomíná, že jsme si včera koupili jízdenky do Bangkoku. Před Alina resortem vracíme půjčené motorky a odjíždíme do přístavu. V půl osmé vyplouvá poloprázdný trajekt abychom za půl hodiny mohli pokračovat mikrobusem-taxíkem na letiště v Bangkoku. Z původně milého a přívětivého řidiče se vylíhl pěkný zloděj, který po nás požaduje peníze na poplatky za rychlostní komunikaci. Nedbá toho, že námi zaplacená částka pokrývá i toto, jak tvrdili v cestovce. Hádáme se s ženskou z cestovky přes řidičův mobil s tím, že nemáme peníze a nic navíc platit nebudeme. Řidič měl nakonec peníze na poplatky připravené v kapsičce u košile, hajzl jeden. Pěkné rozloučení s Thajskem a dobrý trénink do Indie. V 16:40 odlétáme z Bangkoku a posouváme ručičky hodinek zpět o 2,5 hodiny. Tím se první část naší cesty uzavírá. Kalkata (Calcutta) a první pohledy na Indii, 33°C. Vstupujeme do letištní haly a všechno vypadá zašlé a ušmudlané. Protivně působící úředník kontroluje vízum a razítkuje pas. Zdá se, že i batohy doletěly v pořádku. Procházíme kolem vojáka ozbrojeného na první pohled historickou zbraní a jsme v Indii. Marně pátráme po bankomatu a tak pro začátek měníme nějaké dolary, 100$ = 4105 rupií (ve městě potom bankomaty byly). Hned u směnárny je další okýnko, kde se dá zařídit předplacené taxi. Na letáčku jsou vypsané nějaké ceny podle místa, kam člověk potřebuje, ale nakonec platíme 180R jízdné a dalších 50R za bágly. Před letištní halou odháníme dotírající rikšáky potvrzením o předplaceném taxi. Ukazují směrem Doprava, kde stojí žluté Ambasadory. Tento model osobních aut se v Indii vyrábí od padesátých let v prakticky nezměněné podobě. Starší řidič uzavřel batohy do kufru a my se poskládali do auta. Pro všechna asijská města jsou příznačné dopravní zácpy. To, co vidíme nyní, však předčilo naše očekávání. V ulicích se hemží dopravní prostředky všeho druhu, většinou starší výroby. Auta, autobusy, nákladní vozy, rikši a různé tříkolky, jízdní kola, mezi tím se proplétají chodci, netečně čumící krávy a také žebrající děti, které strkají své hubené ručky do otevřených oken našeho taxíku. Znečištění výfukovými plyny je tu obrovské. Auta v jednom kuse troubí a když se rozjedou, rozhodne se náš řidič, že bude v cíli první a natlačí se bezohledně do jiného jízdního pruhu a když je volno, tak i do protisměru. Z auta pozorujeme běžný život Indů, kteří na ulici čile obchodují, jí, nechávají se holit nebo konají hygienu či svou potřebu. Zážitek z jízdy trvá 50 minut, vystupujeme na kraji ulice Lindsay St. a bereme ubytování v hotelu CKT Inn. Tento hotel, doporučený v Lonely Planet, nacházíme ve druhém patře. Necháváme si ukázat pokoje s klimou a bereme dva dvoulůžkové. Smlouváme o ceně, dohoda nakonec zní na 880R za pokoj a noc. Potkáváme Američanku, kterou jsme zahlédli na letišti, v rukou má Lonely Planet. Vyměňujeme si úsměvy a zdvořilostní fráze. Něco malého by se vlezlo i do žaludku, zkoušíme kuře s rýží v restauraci Zurichs na ulici Sudder St. Prudce na nás útočí únava, na pokoji si dáváme panáka na dobrou noc. 5.3.2005 Indie je plná nečekaných zážitků o čemž nás v půl páté ráno přesvědčil kvílivý zvuk muslimské písně z nedalekého ampliónu na ulici- muezzin. Ráno se necháváme odvést k pokladně vlakových jízdenek, která se nachází na ulici Fairlie, poblíž náměstí BBD Bagh. Vlakové jízdenky si lze obstarat jen formou rezervace po vyplnění formuláře s údaji o cíli cesty, dni odjezdu a samozřejmě taky o počtu osob. K pokladně jsme přijeli asi kolem osmé hodiny, ale přestože otvírají až v deset, už je tu menší fronta. Máme pořadové číslo šest. Indické vlaky bývají dosti přeplněné a tak je o jízdenky zájem. Už jsme na řadě. Chceme jet zítra dopoledne POORVA expresem do Varanasí. První třída? Úředník se pohrdavě usmívá, ťuká do počítače, všechny slušnější třídy, kterými lze cestovat, jsou obsazeny. Volné místo je až v druhé nejhorší třídě SL, no potěš koště, to bude síla. Cena pro čtyři osoby je 1164R, může se platit v dolarech nebo v rupiích, po předložení potvrzení o jejich nabytí. Obědváme v Khwaja restaurantu na Sudder St., potom procházíme oblastí zvanou Čovringhí a otravují nás místní pobudové, taxikáři a obchodníci. Ale věci nás k nakupování nesvádí- samé cetky, možná nějaké tričko. Naše trasa míří dál přes park, kde muži hrají kriket, pouští draky nebo jen tak okounějí. Dojdeme k Památníku královny Viktorie, kolem se procházejí rodinky s dětmi a ženy oděné v barevná sárí. Metrem ze stanice Rabindra Sadan pokračujeme za 4R do stanice Kalighat. Poblíž stojí Chrám bohyně Kálí, Šivovy manželky, od níž odvodila Kalkata své jméno. Kálí představuje destruktivní podobu Šivovy choti a má ráda krvavé oběti. Za branou maník porcuje kůzlata a usekává jim hlavy, pak je nosí k oltáři, zbytky rozklovávají krkavci. Dívají se na to děti, kolem stojí prodavači s květinami a sedí sádhuové- indičtí svatí muži. Tito jsou přesvědčeni, že snášením útrap se přibližují osvícení. Jsou často nazí, pokryti popelem, jen s miskou na žebrání. S rozpaky pozorujeme okolní dění a pomalu se vracíme zpět do hotelu. Večeříme opět v Zurichs restaurantu, mají celkem dobrá a levná jídla, brambory s cibulkou jsou skvělé. Všechny fotografie ze státu Thajsko Všechny fotografie ze státu Kambodža Všechny fotografie ze státu Indie