Berliner Höhenweg (etapa 8 - etapa 5) + Orlí hnízdo

Berliner Höhenweg je cca 85km dlouhý okruh v Zillertálských Alpách s převýšením okolo 6600m+. Trasa s výhledy na alpské ledovce se táhne téměř po celé délce v nadmořské výšce nad 2000m.n.m. a prochází přes několik horských chat. Díky tomu lze celý okruh rozdělit na krátké etapy s možností přespání na chatách (spaní pod širákem je oficiálně zakázáno). Velkým lákadlem na trase je Berliner Hütte – největší chata rakouského Alpenvereinu (postavená na konci 19.stol.), která byla jako první horská chata zařazena do seznamu chráněných památek.

Právě výhoda okružní trasy pro nás byla rozhodující při výběru horské turistiky na prodloužený víkend – zaparkuješ auto pod kopcem, vrátíš se k autu pod kopcem. Berliner Höhenweg je doporučováno projít jako 8denní trek, tj. s denní dávkou 10-12km (a poměrně slušným převýšením). My se s Laďou ale považujeme za zkušené turisty, a proto jsme se rozhodli, že trasu zkusíme projít za poloviční čas. Od každé chaty vede „úniková“ cesta údolím dolů do civilizace, takže v případě komplikací lze snadno vymyslet plán B. Kvůli měnícímu se počasí jsme stanovili přesný den odjezdu až na poslední chvíli a vzhledem na obsazenost horských chat jsme zvolili opačný směr postupu, než který se uvádí ve všech průvodcích.

V pátek večer přijíždíme do horského městečka Mayerhofen. Celé město je taková reklama na dokonalost rakouské horské vesničky. Klasická turistická destinace, až kýčově krásná. Parkujeme na neplaceném parkovišti nad městem, hned vedle turistické značky.

V sobotu okolo 6.30hod vyrážíme na naše horské dobrodružství. V batohu si neseme jen dlouhé tričko, péřovku, nepromokavou bundu, dlouhé kalhoty, nějaké to spodní prádlo a ponožky, malý spacák, čelovku, wc papír a kartáček na zuby. Tedy téměř nic. Většinu batohu ale zabírají ještě zásoby jídla (hlavně u vegana, který se bojí, že by na chatách nebyl gastronomicky uspokojený) a přes 3 litry vody. Nakonec to dělá něco přes 10kg. Dá se říct, že jdeme na těžko.

První část trasy tvoří stoupání k chatě Edelhütte (převýšení cca 1600m+). K chatě dorazíme akorát před polednem. Posilníme se a po téměř hodinovém odpočinku pokračujeme dále. Při stoupání překonáváme první strmější úsek zajištěný stupy a ocelovým lanem. Pokračujeme traverzem v zatravněném svahu – ani nechci pomyslet, jak je tento úsek nebezpečný za mokra (v minulosti tady letěly vrtulníky pro nejednoho turistu).

Po pár set metrech se terén výrazně změní – jako kamzíci začneme přeskakovat po velkých kamenech. Nejsou to takové ty uhlazené naukládané kameny, jaké znáte z Vysokých Tater, ale různě pohozené velké i menší kameny. Často musíme přejít jen po ostrých hranách (výborný trénink na srpnový závod Echappé Belle). Když se chceme kochat, tak musíme zastavit. Při pohybu musíme veškerou pozornost věnovat terénu pod nohama, abychom nezahučeli do škvíry mezi balvany.

Okolo 16hod přicházíme k jedinému bivaku, který se na trase nachází. Sedmá etapa je jednou z nejtěžších (z pohledu vzdálenost – technická náročnost), proto věřím, že se bivak může některým méně zdatným turistům hodit (např. tomu páru, který jsme asi před 2 hodinami předešli a který vypadal dost unaveně). Dřevěná chaloupka je krásně čistá, vybavená kamny, dřevem na zatopení, pitnou vodou, dekami… Za symbolický poplatek 5Eur (členové ÖEAV) tady můžete přespat.

My ale pokračujeme pomalu dále. Při překračování velkých kamenů musíme hodně zvedat nohy, po několika hodinách v takovém terénu se únavě nevyhnete. Do toho ještě vyčerpání z celodenního pobytu na horském slunci. Před 19hod ale s radostí přicházíme na chatu Kasseler Hütte, kde máme zarezervované ubytování. Jen krátce prohodíme pár slov s českou skupinou (prý někdo šel dnes na chatu v protisměru a museli brodit nějakou řeku – tuto informaci od únavy vypouštíme). Hodíme do sebe večeři, a ještě před západem slunce usínáme jako malé děti.

Dnes musíme překonat dvě horská sedla. Od chaty opět vyrážíme krátce po 6:30hod, ovšem jen po pár stovkách metrů se zasekáváme u včera zmiňované řeky. Most je evidentně teprve ve výstavbě (na obou březích jsou nachystané konstrukce). Laďa sundává batoh, boty, kalhoty a pokouší se přes řeku projít. Proud je ale tak silný, že se Laďa otáčí nazpět. Nebudeme si hrát na hrdiny! Začneme stoupat podél řeky nahoru, asi po 150 výškových metrech se svah srovná, koryto řeky se rozšiřuje a zklidňuje a my můžeme přebrodit přes proklatě studenou ledovcovou řeku. Zdržení přes 1,5h – dobrý začátek dne.

Pokračujeme traverzem nad údolím Stilluppe, překonáváme několik sněhových polí a kocháme se epickými výhledy na zasněžené vrcholky hor. Stoupání do sedla Lapenscharte (2701m) vede po sněhu, ale cesta je bezpečná. Stoupáme jen mírným svahem, výstup do sedla byl překvapivě pohodlný. V podobném duchu pokračujeme dále dolů na chatu Greizer Hütte, kde si dopřáváme pauzu na oběd).

Čeká nás sestup dolů k řece a následný výstup do sedla Nördliche Mörchenscharte (2872m), tedy přes 1000m pozitivního převýšení. Klikatící se cestičku do tohoto sedla jsme pozorovali už z dálky z protějšího svahu při obědové pauze. Ze začátku byl výstup trochu techničtější (žebřík a lany zajištěné úseky), ale následný chodník nahoru už byl pohodový stoupák. Na posledních 150 výškových metrech se svah celkem naklonil a do cesty nám navíc vstoupil sníh. Musím přiznat, že tady už jsem začala mít pochyby, jestli je bezpečné do sedla za daných podmínek stoupat. Ferata kousek před vrcholem byla z části taky zakrytá sněhovou pokrývkou. Stoupáme po schodech vyšlapaných do sněhu a já doufám, že nás to udrží. V některých místech jdeme přes šotolinu, která se hodně drolí a já jsem ráda, že okolo sebe nikoho nemáme a neohrožujeme (a nejsme ohroženi) padajícím kamením.

Sestup ze sedla je již bezpečný, s mírným klesáním. Už z dálky zaostřujeme na chatu Berliner Hütte, na které dnes budeme spát. Sestoupáme k jezeru Schwarzsee. Příroda okolo nás se rychle zelená, kocháme se pohádkovými výhledy. Krátce po 19hod přicházíme k chatě. Majestátními dřevěnými dveřmi vstupujeme do obrovské, dřevem obložené haly. Boty odkládáme do vyhřívané sušárny a jdeme zobnout něco na zub do legendární jídelny. Po večeři se ubytováváme v dřevěném pokojíčku a se zapadajícím sluncem usínáme.

Ráno se do poslední chvíle rozhodujeme, jestli sestoupíme rovnou do civilizace nebo jestli přejdeme ještě přes sedlo Merkelscharte (2880m) a údolím Gunggl dolů. Vrstevnice okolo sedla jsou na mapě na sobě dost hustě naskládané a já mám opět obavy, jak by nám sníh zkomplikoval výstup, ale hlavně sestup. Navíc, odpoledne má pršet. Přepínáme tedy do módu „dovolená“ a volíme sestup pohodovým chodníkem údolím Zemmgrund. Od zastávky Kaserleralm už se necháme k našemu autu přiblížit autobusem (pozor, tady jezdí busy s vysokohorskou přirážkou, stál nás přes 5Eur/os).

Odpoledne se naplňují predikce meteorologů a přichází vydatný déšť. Přesouváme se do Salzburgu. Než ze sebe v hotelové koupelně uděláme zase lidi, tak se počasí umoudří a my můžeme strávit večer prohlídkou města. Na druhý den si nenecháme ujít jednu z nej atrakcí v okolí Salzburgu – vyšlápneme si na Orlí hnízdo. Naštěstí pro nás je tamější restaurace zavřená (asi kvůli COVIDu) a nahoru nejezdí autobusy. Nahoru jsme stoupali sami, cestou dolů už jsme pár lidí potkali. V každém případě jsme měli nebývalý pohled na liduprázdné Orlí hnízdo.