Berounsko a Český kras II. (romantika mezi rozhlednami, hrady, zámky a vyhlídkami)

Náš třetí den na Berounsku měl být zcela zasvěcen pěší turistice. Už jen proto, že všichni meteorologové slibovali velmi slušné počasí a že i řidič mívá žízeň. V programu dne tak byly převážně romantické záležitosti jako historické rozhledny a okouzlující vyhlídky. A jak už to tak občas bývá, bylo to nakonec trošku jinak.

Ve středu 23. června bylo od rána silně nevlídně a docela dost vlhko. Na souvislý déšť to ale nevypadalo, takže jsme se po modré TZ vydali k cihelné rozhledně Děd nacházející se na vrcholu stejnojmenného vrcholu ve výšce 493 m. Nad Berounem byla postavena KČT v roce 1893, je vysoká 15 m … a zejména díky okolním stromům (a částečně i počasí) jsme toho z ní až tak moc neviděli.

Cesta k rozhledně byla díky až tropicko – pralesní vlhkosti docela namáhavá (ještě, že jsem se poprvé netáhl se zrcadlovkou), zejména ve své úvodní strmé městské části. Ta nás zavedla mj. ke kapli Panny Marie Bolestné zvané též U Studánky. Kaple je o dva roky mladší než rozhledna Děd a byla postavena podle projektu známého regotizátora Josefa Mockera. 

Původní plán pokračovat z rozhledny po zelené TZ k zámku Králův Dvůr jsme nakonec zavrhli a vydali se zkratkou - po trailové trati – zpět do Berouna. Někdejší šlechtické sídlo nám tak nahradil památný dub. Po návratu do centra města začalo znovu pršet, což nás zahnalo na oběd do restauračního zařízení. Boršč nikdy neurazí ani odpůrce někdejšího velkého bratra, že ano …

Když cesta oschla, vyrazili jsme na Tetín. Vzhledem k debatě na nějaké důležité téma a naší nepozornosti jsme ale sešli z cesty (na druhou stranu jsme ovšem viděli originální zahradní „uměleckou expozici“, které ovšem nešel nepřiznat smysl pro humor, a vystoupení chlupatých akvabel - nutrií) a po návratu jsme se už raději rozhodli zrychlit si cestu pomocí automobilu. I tak nás ale pěší turistika neminula.

Tetín totiž nemá ani tisícovku duší, ale jeho nabídka je bohatá. Tři kostely (Ludmila, Kateřina a Jan Nepomucký - jen do toho prvního se dalo alespoň nahlédnout přes mříž, ten druhý byl kvůli rekonstrukci dokonce „opevněn“ natolik, že jsem neviděl ani smírčí kříž v jeho ohradní zdi), zřícenina hradu z konce 13. století (vlastnil jej mj. Karel IV.), nepřístupný zámek z 18. století, muzeum, skály, vodopád, vyhlídková místa a poměrně pestrý soubor zookoutků u jednotlivých stavení. Všechno stojí za vidění, obec má navíc informační centrum, velmi slušné sociální zázemí a netají se kladným vztahem k Václavu Hájkovi z Libočan (škola, nádrž). Nejvíce jsme se – asi nepřekvapivě - zdrželi na „hradní“ vyhlídce nad Berounkou a železniční tratí. S Tetínem zkrátka (až na ten kříž) maximální spokojenost.

No a když už bylo k dispozici to auto, vydali jsme se ještě na chvíli k lobkovickému zámku Králův Dvůr. V trojkřídlém renesančním – a dnes stále ještě dosti zanedbaném - zámku dnes sídlí knihovna a jeho parkem prochází dálnice. Dalo se nahlédnout i na nádvoří a byla to taková pěkná tečka za dalším dnem na Berounsku. Poté následovalo delší večerní posezení u dobrého jídla i truňku.

Ve čtvrtek 24. června se nám dovolená lámala do své druhé poloviny. Meteorologové opět změnili předpověď, ráno skutečně nepršelo, a tak jsme plán jeskynní nahradili plánem hradním. Čekal nás vrchol celého týdne, kterým se stala hned naše první zastávka – zřícenina hradu Točník. Královský hrad byl postaven Václavem IV. na přelomu 14. a 15. století, je národní kulturní památkou a patří k těm hradním zříceninám, kde se můžete s plánkem v ruce sami toulat bez jakéhokoli omezení. Nevadilo nám ani jakési sezení památkářů z různých úřadů a hradní pobyt jsme si opravdu užili. Bonusem jsou nejen výhledy do krajiny, ale i hradní medvědárium. Na rozdíl od toho berounského tady medvědi prokazatelně skutečně jsou a návštěvníci hradu bez rozdílu věku si jich prokazatelně užívají (stejně jako gigantickou vítací šelmu kočkovitou při příchodu do hradu). Jen nás překvapilo, kolik takový „hnědochlup“ sežvýká tvrdého chleba.

A když už jsme byli na Točníku, je logické, že jsme zavítali také k „dolnímu“ – a staršímu – hradu, tedy k Žebráku, založenému již ve II. polovině 13, století. Ten se otevírá jen o víkendu, což nás ale zase až tak mrzet nemuselo, protože jsme vlastně přišli jen o výstup na vyhlídkovou plošinu nacházející se na vrcholu válcové hradní věže. Právě díky ní je tato zřícenina vysoce fotogenická. A ani nevadí, že svým vyhořením kdysi dala podnět k budování hradu „horního“.

Tím jsme dali na chvíli hradům vale a přesunuli se do sedmitisícového města Hořovice, kterému vévodí spíše zámky. I když mě osobně sem přilákala památka zcela jiná, podstatně menší a svým způsobem i výrazně starší. Povedlo se nám zaparkovat v centru městečka, které už také zavedlo rezidentní parkování „pod modrou čárou“ a vyrazili. Staří hladovci na oběd a kávičku, my ostatní za poznáním. A nenabízelo se toho až tak málo.

Postupně jsme viděli mariánský morový sloup z roku 1711, kostel Nejsvětější Trojice z roku 1674 (dalo se i nakouknout přes mříž), zdejší radnici (původně renesanční budova má dnes podobu z roku 1905), Starý zámek (původně gotické sídlo z 15. století je dnes muzeem, galerií, IC i knihovnou), Nový zámek (monumentální barokní komplex z počátku 18. století), Bílkův legionářský pomník Obětovaný, někdejší synagogu (dnes evangelický kostel) z roku 1903 a na závěr i to, co mě sem vlastně zavedlo – pozdně gotická boží muka z roku 1500, která bývají nejčastěji označována jako „sloup odsouzenců“. A pak již přišel čas na jedno točené (bohužel i tady skoro všude nabízejí jen slaboučkou, předraženou a stále se horšící desítku, prodávanou pod hrdým označením Pilsner Urquell).     

Hořovicemi sice program dne zdaleka nekončil, ale žádná „velká hitparáda“ nás už nečekala, i když jsem se právě na tuto část docela dost těšil (navíc jsem ji do plánu propašoval dodatečně a na „doporučení“ Turistického deníku). Nejprve nás čekal augustiniánský klášter Svaté Dobrodivé, nacházející se na konci Zaječova. Klášter byl založen v II. polovině 13. století a jeho současná podoba je převážně výsledkem Canevalleho přestavby z II. poloviny 17. století. I když by měl být i dnes funkční, působí dosti opuštěně a do až neskutečně gigantického klášterního kostela se, bohužel, nedalo nahlédnout ani přes mříž. Byl totiž neprodyšně uzavřen, což nás docela mrzelo. A tak jsme se vydali dál.

Přesněji do okrajové části Neřežína, kde začíná CHKO a vojenský prostor Brdy. Ve zdejších lesích je „ukryta“ zřícenina hradu Valdek. Mohutný raně gotický hrad byl postaven v polovině 13. století a svého času ho vlastnil i král Václav IV. Dnes téměř až k hradu vede nekonečná asfaltka, která – pokud po ní šlapete (což musíte, protože do vojenského prostoru se autem nesmí) – připomíná americkou Route 66 (po té jsem ovšem nikdy nešlapal). Valdek je romantickou zříceninou raně gotického hradu, z kterého se toho zachovalo poměrně hodně. Mezi hradební zdi se ale vstoupit nemůže, protože jsou všude různé zákazové tabule s upozorněním na padající kamení a nevybuchlou munici. Osobně jsem tomu moc nevěřil a do hradu bych docela rád zašel, ale ostatní mi to rezolutně rozmlouvali a já se nechtěl dohadovat. A tak jsme se vrátili „domů“.

Koneckonců jsem měl ještě připravený zajímavý program i na Beroun. Čekala nás návštěva soukromého pivovaru Berounský medvěd, resp. jeho restaurace. Pivovar navazuje na tradici měšťanského pivovaru založeného v roce 1872. Areál se dnes nachází v dosti nevzhledném areálu šrotiště u železniční trati a pokud si chcete nějaký výrobek odnést s sebou (a my, pochopitelně, chtěli, musíte o něj požádat na vrátnici (váze). V restauraci jsme si dali dobrou večeři a – kromě cyklopiva a chmelové pálenky – ochutnali celý výrobní sortiment pivovaru. Začínalo se na Berounském medvědovi 11° (světlý ležák) a končilo na Grizzlym 18° (polotmavý až černý speciální ležák).

No a někteří z nás si pak ještě přidali krátké noční focení, které bylo v plánu od prvního dne. Docela (nepříjemně) mě ovšem překvapilo, že pořádně nasvícená byla jen Plzeňská (Horní) brána. Ale i tak to byl hezký závěr vydařeného dne.