Biblický Ararat zakázaný a přesto překonaný!

ARARAT, původní sopka, mohutná hora, nejvyšší vrchol Arménské vysočiny ležící na východní hranici Turecka, 5165 m n. m.
Biblická pověst říká, že právě zde po 40 denní potopě světa praotec Noe přistál s plně naloženou archou. Obrazně řečeno, zde se díky tomu podruhé narodil život na matičce Zemi. I proto jsme se rozhodli na tuto horu vystoupit.

V příspěvku se vracím k historii cestování v dobách, kdy bylo problém vycestovat do Polska, natož pak na jiný kontinent. Potíže, které provázely cestování před lety, nyní již není potřeba řešit, ale výzvy v podobě legendami opředených cílů, ty stále stojí na svých místech a čekají na nové objevitele. Ararat k těmto legendám stále patří. Možná je to jediné místo, o kterém se hovoří v bibli a které dosud existuje.

Co předcházelo výstupu
Klukovské kamarádství utužované takřka denně tréninkem na zlínském atletickém stadionu, závoděním v krátkých sprintech a četnými turistickými „výpady“ do hor malých i větších.
Do hromádky atletických úspěchů můžeme počítat mnohé přebornické tituly ČR, ČSR, ČSSR v dorostu, juniorech. Počítáme sem čs. rekord Jardy Pospíšila na 60 m (6,4 s), jeho stovku za 10,4 (dodnes zlínský oddílový rekord), dorostenecký rekord Zdeňka Urbanovského na 100 m (taktéž 10,4), fialové účasti Pavla Sedláčka v běhu na 110 m překážek na mistrovství republiky. Společná sbírka medailí by vážila kolem 15 kg.

Kdo jsme tehdy byli?
Skupinka tří amatérských milovníků hor a cestování ze Zlína.
Jarda Pospíšil, zvaný Tatík, učitel tělocviku a biologie, atlet a trenér atletiky, turista a cestovatel, nar. 1944, Pavel Sedláček, zvaný Sidol, právník, atlet, turista, nar. 1955, Zdeněk Urbanovský, technik, atlet, turista, nar. 1955.
„Horská“ turistika nás bavila od I. stupně základní školy, kdy jsme s dětským nadšením zdolávali kopce a kopečky kolem Zlína, majestátní Sv. Hostýn, hrad Lukov, Klášťov, Drdol, Vartovnu, později Javorníky, Jeseníky, Fatry, Tatry, Krkonoše. V 70. letech přišla na řadu bulharská pohoří Rila, Pirin, Vitoša, rumunský Retezat, Paringul, Fagaraš, Lotrul, Rodna, Maramures. Své kouzlo měly i Vysoké Taury a Dachstein.
S jídlem, jak známo, roste chuť a zakázané ovoce nejlépe chutná. A v době, kam pozpátku směřují následující řádky, byl ARARAT nejen atraktivní, nepřístupný, hlídaný, nedostupný a hlavně zakázaný.

Jak „snadno“ se před lety cestovalo
(pro ty později narozené)
Dnešní volnost a samozřejmost, s jakou se dnes můžeme pohybovat po celém světě, jsme v počátku 80. let neznali.
Tehdejší režim znal mnoho „vhodných“ způsobů, kterak komukoliv znepříjemnit snahu poznat cokoliv jiného, než vlídnou tvář socialistického zřízení. Jedna z bariér se jmenovala „výjezdní doložka“ – to byl kus papíru, kterým se povolovalo občanovi X vycestovat do země Z na Y dnů. Počet vydaných doložek byl omezený a ne každý mohl říci – požádal jsem a dostal jsem.
Druhé zaklínadlo se jmenovalo devizový příslib. Státní banka československá v podstatě rozhodovala, zda našeho občana X, jedoucího do země Z vybaví devizami D na povolených Y dnů. Komu se nepodařilo peníze získat (právní nárok nebyl), mohl mít doložek kolik chtěl, přesto nevyjel nikam.
Způsob, jakým se nám tehdy podařilo všechny potřebné doklady vyřídit a legální devizové příděly získat, je příběhem, který z dnešního vnímání světa ztratil na dramatičnosti a zajímavosti, postačí s odstupem mnoha let poděkovat všem, kteří nám v tehdejším boji s byrokratickým aparátem přímo pomohli a také těm, kteří se v daný okamžik rozhodli neškodit.

Jak se dalo také jet k ARARATU?
Letitou Škodou 110 s tachometrem ukazujícím více než 120 tisíc ujetých kilometrů. Cesta vede přes Slovensko, maďarské pláně, tehdejší Jugoslávii, Bulharsko do Turecka. Sama o sobě byla nezapomenutelným příběhem desítek setkání, milých a nemilých situací. Hlavním problémem celé cesty byly teploty – ve dne značně přes 40 stupňů Celsiovy škály, v noci místy zůstávalo horko, jinde klesaly pod 10 stupňů. Abychom stařičkou škodovku neuvařili, vyvinuli jsme „přídavné“ vzduchové chlazení – akátovým klackem jsme zdvihli kryt motoru a zajistili pružnou gumou. Mikroklima v kabině jsme si vylepšovali zařazováním topení do chladicího okruhu – vždyť bylo jedno, zda je v autě 40 nebo 45 st. C, důležité bylo, že se motor neuvařil ani při stoupání do sedla Červené Hory (Kizildag Gecidi, 2160 m n. m.)


Překážka pod ARARATEM
Když jsme „naši“ vysněnou horu měli po týdnu cesty před sebou jako na dlani a zdálo se, že výstup nemůže nic překazit, objevil se nečekaný problém – na přístupové cestě ležel americký vojenský oddíl, který kontroloval pohyb všech osob v oblasti. Nebylo divu, na opačném úbočí Araratu se rozkládá Jerevan – centrum dříve sovětské socialistické Arménie.
Stanovisko upoceného, ježatého, podsaditého US mayora bylo velmi jasné – Ararat je chráněná a zakázaná zóna, je to nebezpečné území plné nebezpečných Kurdů, cizinci musejí o povolení ke vstupu žádat Turecké ministerstvo obrany v Ankaře.
Jet do Ankary a žádat o povolení, to bylo poslední, co jsme chtěli. Naším cílem nebylo získat povolení, náš cíl byl na vrcholu Araratu...

... Těsně před půlnocí tmou vojensky kontrolované zóny projel "prázdný" místní taxík. V nejvyšším bodě silnice za zatáčkou zhasnul světla, zastavil. Z pod přikrývek a koberců se vyklubaly tři postavy a tiše zamířily směrem k tušenému vrcholu.

S Kurdy
Brzy ráno jsme se dostali do kontaktu s Kurdy. V rozporu s oficiálním vojenským názorem k nám byli milí a přátelští. Pohostili nás, doprovodili nás pár set metrů pod první sněhová pole, z nichž přes den vytékala „pramenitá“ voda.

Na vrchol
Večer před výstupem usínáme vzdor dobrodružství z minulé noci jen velmi těžko. Máme sbaleny útočné batůžky – voda, čokoláda, cucavé bonbony, foťák, stoupací železa, lyžařské hole, cepín. Ráno vstáváme kolem čtvrté, věci nepotřebné k výstupu zahrabáváme do kamenné suti.
Těsně po východu slunce dosahujeme hranici ledovce. Majestátný kužel Araratu promítá svůj stín do roviny kolem Dogubayazitu. Původní velbloudí tempo nám s přibývající výškou přestává vyhovovat. Přecházíme na systém 20 kroků, deset nádechů. Postupně se poměr počtu kroků a výdechů obrací, ale přesto zvolna postupujeme vzhůru. Máme přitom na mysli mnohé světové veličiny, které se před námi o výstup marně pokoušely, například pokořitele Měsíce astronauta Irvinga.
V krku nám rostou žiletky, nohy vycvičené na krátké sprinty sveřepě odmítají euforii maratónských běžců a hlásí se o příděl energie. Vrchol zářící v modři oblohy je silným magnetem a my si každým krokem připomínáme starou a osvědčenou tréninkovou poučku (Pospecův vynález?) – „Už nemůžeš? Tak ještě dvakrát!“ Kolikrát za hodinu jsme si to v duchu řekli. Nebe kolem vrcholu ztmavlo do švestkova. Vpravo před námi se vyloupnulo ozářené úbočí Malého Araratu – bočního sopouchu bývalé sopky.

Cíl

Posledních deset kroků, a jsme na vrcholu. Je 31. července 1981, půl šesté večer.
Důstojné ticho večerní siesty je bez jediného vánku. Na chvíli se zastavil čas : Ticho prořezáváme chraplavým chorálem, který dosud sporadicky zaznívá ve zlínské atletické partě:

Sláva nám, hej! Sláva nám,
my jsme ňácí kabrňáci.
Sláva nám, hej! Sláva nám
my jsme ňácí kosové.
Ve dne spíme, v noci bdíme
zbytek času soutěžíme.
Sláva nám, hej, Sláva nám,
my jsme ňácí kosové.
(variantně se zpívá druhá sloka s erotickým kontextem)

Bere nám to trochu dechu, ale zjišťujeme, že se na vrcholu bez nutnosti dalšího stoupání dýchá mnohem lépe. Pod námi je na severu v mlžném oparu arménský Jerevan. Kužel Malého Araratu se ostře rýsuje v zapadajícím slunci. Nad náhorní plošinou u Dogubayazitu se honí mráčky. Hlt vody, kousek čokolády, chvilka soustředění, rozjímání, vstřebání všech vjemů.

Každé vítězství bolí

Soumrak je rychlý, náš sestup taky. Jízda po zadnici není sice důstojná, ale účinná a vzbuzuje v nás euforii a šetří čas.
V bezměsíčné tmě na konci sněhového pole míjíme ráno vyšlapanou pěšinku, ztrácíme cestu, bloudíme sopečným prachem a kamením,  klopýtáme a kloužeme ze žlebu do žlebu. Zbytek noci se choulíme za balvany, schováváme se před větrem a nechceme usnout. Přesvědčit ztuhlé tělo, aby neztuhlo, je těžké. Teplota klesá k nule a níž. Neztuhli jsme. Ráno se zorientujeme, najdeme ukryté věci, chvilku dospíme ve spacáku a v poledne nás vítá nadšená kurdská vesnice.

Návrat do reality
Již několik hodin jde život na Araratu svým běžným rytmem. Psi se bijí o kosti z ovce, která náš úspěšný výstup nepřežila. Děti běhají na pastvě za dobytkem a sbírají trus na topení. Ženy hnětou těsto na chlebové placky.
Navečer se vezeme na otevřené korbě náklaďáku spolu s melouny a kukuřicí.
„Hallo mayor, how are you.“ Smějeme se a máváme mu, ven ze zakázané zóny se přeci smí. Po vojensku, sebevědomě, ale s uznáním nás pozdraví. Vždyť jsme se na něj před 24 hodinami dívali z výšky 5165 metrů.

P.S. Vysvětlivka ke kvalitě fotek - je to scan barevných fotografií, jejichž kvalita v době naší cesty byla z dnešních hledisek nevalná. Své sehrál také zub času, který uplynul od pořízení fotek k jejich digitálnímu skenu.